Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538720/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji.jpg
4
308
308
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů…... celý text
Přidat komentář
Já měla s touto knížkou fakt problém. Z šesti příběhů mě opravdu zasáhly dva. Matka, která musela nechat prohlásit syna za mrtvého a slečna, která žila v nefungující rodině a prošla si drogovým obdobím. Nebýt těchto dvou příběhů, tak bych byla z knihy opravdu zklamaná.
4,5 * Moje třetí kniha od autora a zatím největší nadšení, 6 rozhovorů se ženami napříč republikou plných vnitřních bojů, poznání, uvědomění si, atd. Půl hvězdičky beru za první příběh, to jsem si i trošku myslela, že knihu odložím, absolutně mi tam příběh této ženy nesedl...Pak už to ale nabralo sílu, směr a wow efekt. Příběh od příběhu byl silnější, surovější, náročnější pochopit a vžít se, co si daná žena musela prožít a začít. Autor umí i skvěle klást otázky a to je základem dobrého rozhovoru. Fotografie jen krásně doplňují nádech knížky samotné. K přečtení můžu určitě doporučit a ráda.
Uffff ... tak tohle bylo velmi silné ... rozhovory s šesti ženami, kterým osud moc nepřál, ale statečně se s tím popraly nebo perou, každá jiná, otevřená, mluví i o těch nejniternějších věcech, fandím jim a přeju všechno dobré ... jak je uvedeno na obálce knihy rozhovory o naději ... člověk si potom řekne, že i přesto brblání se má celkem dobře. Krásné fotografie od A.Jungrové. Kniha se mi líbila víc než Samotáři a k přečtení vřele doporučuji.
Další kniha rozhovorů od pana Palána, které mají co předat. První protagonistka pro mě byla velmi kontroverzní a vyvolávala ve mně řadu emocí. Abych řekla pravdu, nebyly moc pozitivní. Takhle se plácat ve vztazích, ufff... Denisa zase skrze stránky předávala tak neskutečnou nálož vnitřní síly a pozitivní energie, že člověk při čtení žasl a nechápal, kde tu sílu bere. A takhle bych mohla pokračovat. Každá z žen byla zajímavá, a určitě stojí za to si knihu přečíst.
Po Samotářích 1+2 další kniha rozhovorů od Aleše Palána. Opět jako audio. A poslouchala jsem ji tentokrát dvakrát hned za sebou hezky dokola.
Palán má dar objevit silné příběhy a správně se ptát. Všechny ty story by vydaly na samostatný román. Možná tím, že jsem holka, se mě dotkly víc než ty "samotářské".
Celku velmi prospělo, jakým způsobem byla tahle audiokniha pojatá. Jako skutečný rozhovor autora se skutečnými ženami (i když to byly herečky), kdy si místy skáčou do řeči, smějí se, působilo to velmi autentickým dojmem. Mám trochu problém s Igorem Barešem, který Palána četl v Samotářích, a tady mi vůbec nevadilo, že Aleš Palán nemá školený hlas nebo co. Bylo to civilní, přirozené, velmi osvěžující. Výborný zážitek.
Nová a drsnější lekce tolerance, schopnosti empatie a ochoty poznat vlastní předsudky. Tyhle exkurzy za hranice "slušné společnosti" mě vždy znovu zasáhnou.
(SPOILER)
Zase nářez. Nejhorší je, že ačkoli si o sobě myslím, jak jsem otevřená a snažím se nechávat lidem prostor pro vlastní rozhodnutí, stejně bych se asi neubránila a šla slepou paní oblečenou jen v kraťáskách a bez bot z toho bahna taky vytáhnout.
Ztrátu syna jsem chtěla mockrát odložit, jen ta představa... hrozný... Poslední příběh ve mě zase zůstane déle, protože je z Jihlavy a ta místa znám.
A jako vždycky nádherné fotky. Pět z pěti a ještě něco navrch.
Kniha rozhovorů se šesti ženami, které to v životě neměly vůbec jednoduché. Každá je jiná, a přesto je něco spojuje. Jsou to rozhovory o nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, a přesto se všechny zvedly a jdou dál. Jsou o síle a o naději.
Na tuto knihu jsem se velmi těšila a nezklamala. Musím říct, že jsem ji přečetla takřka jedním dechem. Hned v úvodním slovu autora mi bylo smutno a úzko a ani jsem si nechtěla představit, co všechno mě v rozhovorech čeká.
Všech šest příběhů je neskutečně silných a pokud si člověk neprojde něčím podobným, tak až nepředstavitelných. Myslím, že jsem chvílemi četla s otevřenou pusou a hlava mi to nechtěla pobírat. Rozhovory jsou vedeny naprosto přirozeně a nenuceně. Moc jsem si čtení užívala.
Ráda čtu knihy podle skutečných událostí, ale je jasné, že si autor příběh vždy trošku přibarví a upraví. Tady to jsou rozhovory, žádná fantazie, žádné přikrašlování, o to víc je to horší – kruté, smutné a padá na Vás z toho úzkost.
Kniha je navíc doplněna spoustou fotografií Alžběty Jungrové, které Vám jednotlivé ženy přiblíží.
Je to moje první kniha Aleše Palána, ale rozhodně si pořídím i jeho předchozí knihy.
Jediná věc, co mi vadila, bylo množství překlepů. Není to zrovna levná kniha, tak bych čekala kvalitu všude. Takže přimhouřím oko a dávám plný počet hvězdiček, neboť si to kniha opravdu zaslouží.
První tři příběhy mě moc neoslovily. Hodně jsem tam viděla příčinu-následek, místy jsem se musela nutit do čtení. Nicméně v půlce knížky se to zlomilo a poslední tři příběhy jsem přečetla jedním dechem a všem třem ženám moc držela palce, aby už bylo jenom líp. Takže za mě trochu jiné čtení než Samotáři, ale vůbec ne špatné.
S knížkami od Aleše Palána mám jen jediný problém - nedají se odložit. Vážně. Musela jsem číst pořád dál a dál. Je zajímavé uvědomit si, kolik neobyčejných lidí vlastně cestou potkáváme. Neznáme jejich příběhy, ale každý má nějaký. Někdo si vytáhne celkem fajn karty, někdo naopak ty nejhorší. Nevím, jestli bych tyhle rozhovory označila jako "o naději", protože chvilkami mi z nich bylo celkem úzko, ale rozhodně jsou v lecčem inspirující.
Další výborná záležitost od tohoto autora, který tentokrát vyzpovídal šest žen, jejichž osudy nejsou opravdu zaviděníhodné - přesto ale našly sílu žít dál. Navíc opět doplněno krásnými fotografiemi.
Knihy Aleše Palána jsou taková spása. Ukázka, že svět není černobílej, že jsou tady pořád lidi, kteří vše vidí jinak. Doopravdy vidí.
V některých příbězích jsem tu naději vlastně ani neviděla. Životy těch žen mi dělaly v hlavě guláš a stavěly protiklady proti sobě, aniž by jedna strana měla nadvládu. Čímž samozřejmě nezlehčuju ony osudy, možná mi dělaly v hlavě zmatek, protože jsou tak neskutečný a bolestivý.
No nejvíc mi uhranul rozhovor s Apolenou. V tom byla cítit ta životní síla, energie, láska ke světu, i přesto, co všechno zažila. Měla jsem z toho až husí kůži.
A potom poslední rozhovor s Anetou. Neskutečná síla a odhodlání. Odhodlání být lepší, i přes to všechno.
Posílám sílu, poklonu a obrovský děkuju. Za sdílení.
Počínaje prvními Samotáři mají u mě knihy rozhovorů pana Palána v oblíbenosti lehce sestupnou tendenci. Tato poslední se mi líbí nejméně, i když pan Palán stále dělá rozhovory moc hezky.
Některé příběhy mne oslovily, hrdinky ve mě vzbudily sympatie a měla jsem z jejich příběhu a charakteru (tak, jak vyplýval z rozhovoru) pozitivní pocit. Ne v tom smyslu, že bych jim ty rány osudu přála, ale soucítila jsem s nimi. Některé příběhy naopak. Speciálně Míša se svým hodně flexibilním přístupem k morálce je člověk, jehož příběh jsem si se zájmem přečetla, ale nevzbudila u mě snad žádnou pozitivní emoci.
Rozhodně mě kniha dovedla k přemýšlení. Musí nám být lidé sympatičtí svou povahou a chováním, abychom s nimi dokázali soucítit? Je nezbytné k lidem přistupovat jinak, pokud si v dětství zažili nějaká traumata, která se na nich podepsala? Měli bychom jim kvůli tomu automaticky odpouštět chování, které se nám nelíbí? Kolik šancí od důvěřivých dobrých duší tito lidé dostanou a využijí, kolik jich podobní lidé promarní? Stojí jedna využitá šance za to, pokud na ni připadne deset zneužitých? A kdo má právo to hodnotit? Když tito lidé hledají pomoc, najdou ji? A hledají ji vůbec? Stojí o ni? O co vlastně stojí? O rozhovor? O soucit? O materiální pomoc? Jak to máme poznat, když si neřeknou? Jak máme poznat hranici mezi tím, co jim pomůže a co je obtěžuje?
Další velké téma, které je v knize naznačeno, je víra v Boha. Je zajímavé vidět, jak berlička víry v někoho všemohoucího a schopnost odůvodnit si jeho existencí dobré i zlé, některým hrdinkám pomáhá.
Pro mě zatím nejlepší knižní rozhovory, které jsem od Aleše Palána četla. Příběhy žen, zkoušených osudem, pro mě byly mnohem zajímavější a inspirativnější než vyprávění o šumavských samotářích. Zřejmě hlavně proto, že - až na jednu výjimku - ženy z knihy "Nevidím ani tmu" neutíkají před společností, neprotestují "divným životem" proti společenským poměrům. Tyto ženy mnohem více musí vzdorovat osudu, který si samy nezvolily. Navzdory vší temnotě ovšem pořád míří za světlem.
Myslím, že jsem z této knihy tak trochu zklamaná :-( Po "Samotářích" jsem čekala další knihu nabitou energií a moudrostí těch, kteří žijí jinak. Životní příběhy které mi otevřou srdce a oči. Navíc se jednalo o ženy! Do knihovny jsem téměř běžela, ale už po prvním rozhovoru mi bylo jasné, že tentokrát mi husí kůže při čtení nenaběhne. Ve finále mi trvalo týden než jsem se knihou prokousala a v některých okamžicích jsem už neměla ani chuť číst dál. Omlouvám se pane Paláne, tuto knihu nedokážu pravděpodobně docenit....
Taková kniha nelze jednoduše hodnotit, co čtená, to jiný názor... Ale asi nemohu napsat, že ji k přečtení doporučuji...
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Každá žena je jiná a přitom existuje něco, co je všechny spojuje. Je to touha žít. I přes to, co zažily, prožily, jak žily ony, jejich blízcí, jak a kde vyrůstaly... To všechno je dovedlo tam, kde jsou nyní. Jejich cesta je plná hlubokých propastí, které dokázaly přejít a stanout silnější na nejvyšší hoře, aby se pak zase propadly ještě hlouběji, než by se kdy dříve zdálo vůbec možné.
Aleš Palán sám sebe postavil před nelehký úkol. Číst o životních osudech těchto žen nebylo jednoduché a slzy jsem měla párkrát na krajíčku, ovšem nedovedu si představit, jak psychicky náročné muselo být trávit s každou ženou čas při jejich vzájemném povídání a pak to vše slyšet znovu z diktafonu, přepisovat, znovu číst, upravovat atd. Pro člověka s minimální mírou empatie hračka, pro mne naprosto nemyslitelné.
Děkuji za možnost přečíst si o tak silných bytostech. Beru si z knihy to, o čem Aleš mluvil při rozhovoru s Apolenou, totiž, že díky téhle knize někteří poznají, že i když jejich životní situace není vůbec jednoduchá, mohou přijít ještě horší a těžší chvíle...