Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/538720/bmid_nevidim-ani-tmu-rozhovory-o-nadeji.jpg
4
308
308
Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů…... celý text
Přidat komentář
Tohle je kniha plná bolesti. Myslím, že Aleš Palán takhle hluboko do lidských ran v předchozích rozhovorech nešel. Člověku se při čtení chvílemi draly do očí slzy, chvílemi jsem si říkal, to snad není možné.
Ale nebojte, i tady v těch rozhovorech zaznívá naděje a povzbuzení. Jen se prostě jen tak nedokážu zbavit smutku, který celou knihu prostupuje. Zatímco obě knihy samotářů byly spíš o svobodě, alternativním způsobu žití, člověk si mnohokrát řekl, jo, to zní fajn, proč ne, i když tam prosakovala nostalgie po starých dobrých časech nebo nějaké lidské bolesti, tahle kniha je celá jiná. Je plná emocí, které se těžko překlápí do slov.
Každý příběh je trochu jiný, všechny jsou ale silné, mnohdy až neuvěřitelné. V příběhu Sieglinde se odkrývá i část naší historie, surově, tak jak to bylo, vyprávěno na příběhu konkrétních lidí, kteří zůstali Němci v tehdejším Československu i navzdory komunistickým represím, což samo o sobě člověka přiměje, aby se na celou tu epochu díval zase trochu jinak.
Někdy čteme o utrpení druhých proto, abychom se ujistili, že jsme na tom sami vlastně docela dobře. A tady se o tom mluví zcela otevřeně v jednom rozhovoru! Apolena se to nebojí pojmenovat:
"Člověk, když si to přečte, si může říct: 'Proč já vlastně kňourám?' Hlavně si v sobě poňuchňá vědomí, že to má ještě celkem dobrý, že vidí, že jeho trable nejsou až takový. Nechci snižovat vaši práci, ale tím, že se takové věci napíšou, se nám nedělá dobrá služba. Protože to nespočívá v tom, že vám někdo něco dá, ale v tom, že vás nechají žít. Jsou různá sdružení třeba pro lidi s rakovinou, a myslím, že se tam nedělá nic jiného, než že si předávají zkušenosti s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on."
Tato kniha se vymyká. A to nejen tím, že je psaná formou rozhovorů. Je opravdu krásná, myslím hmatatelně krásná, použitý papír, fotografie, vazba... Jen tímhle by měla čestné místo v mé knihovně.
Tato kniha však nabízí víc. Některé jsou obyčejně neobyčejné a jiné neuvěřitelně neobyčejné. Ale každý z nich mě zaujal a na většinu z nich stále myslím nebo se mi vybavují ve všedních situacích.
Lidé radujme se a s úsměvem se věnujme dětem, dokud to aspoň trochu jde.
Děkuji panu spisovateli za toto dílo.
Jsou to velmi silné osudy podtržené citlivými fotkami, ale vedení rozhovorů mi v této knize nepasovalo a celkový dojem z výpovědí byl... průměrný, což si opravdu tyto příběhy nezaslouží.
Přiznám se, že první a poslední rozhovor jsem ani nedočetla. A i když jsem se snažila vžít do životních situací žen (což samozřejmě nejde), v závěru mě zajímaly úplně jiné věci, než kterých se rozhovor týkal.
Tahle kniha je pro mě po tom, co jsem od autora už četla, trochu zklamáním. Jistě, osudy žen jsou silné a Palán umí vést rozhovor citlivě, nenaléhá, nechává zpovídaným ženám prostor k vyjádření toho, co samy chtějí sdělit. Ale... Budu do jisté míry opakovat to, co zde již bylo napsáno - nesedí mi příliš výběr dotyčných žen, především v prvním případě. Autor uvádí, ať si každý sám najde, v čem si Míša vytáhla Černého Petra - myslím, že ten spočívá v její povaze, a upřímně - některé její názory nebo postoje jsou pro mě nepochopitelné a nepřijatelné. Nicméně to je můj osobní "problém" - ale pokud autor knihu napsal proto, aby čtenář pocítil jakousi sounáležitost (nechci napsat přímo soucit) s lidmi, s nimiž osud zametl, zde se to aspoň u mě minulo účinkem. A příběh Apoleny - také si v lecčem nedovedu představit její způsob života.
Nemám rád příměry typu "zažil peklo" nebo "protrpěl si neskutečnou strast". Ale u těchhle příběhů Aleše Palána mě mrazilo. Ačkoli jsou mnohé až pateticky emocionální, v dané životní situaci a prožitky tak tragickými to asi jinak nešlo. Nepřišlo mi patřičné hodnotit. Jen jsem naslouchal a pokorně děkoval za své zázemí a svůj život, které jsem si nijak nezasloužil.
Nádherné fotky, velmi silné příběhy, rozhodně stojí za přečtení nebo spíš pořízení do knihovny. Název knihy pak pochopíte z nejsilnějšího příběhu.
Poslouchal jsem jako audioknihu a snad tím to je, že mne nějakým způsobem zasáhl osud každé ženy. Občas jsem kouknul do e-knihy ,ale audio zpracování je mnohem lepší. Snad to je civilností autorova hlasu a výběrem hereček, nebo něčím jiným, nevím. Každopádně to na mně působilo silněji ,než před tím čteni Šumavští i Beskydští samotáři.
Doporučuji.
Vše subjektivně: Palán touto knihou v mých očích potvrzuje, že je současným králem českých pisatelů rozhovorů;-) Přesto však... z mého pohledu je knize na škodu, že dva subjektivně "nejslabší" rozhovory jsou ten první a poslední, mně příjemnější by bylo, kdyby kniha začala "peckou" a na konci gradovala... Největší sílu podle mě má kniha ve dvou prostředních příbězích. Opakuji, vše hodnotím subjektivně a spíš než o kvalitě knihy mé hodnocení vypovídá o tom (a věřím, že to hodně lidí má podobně), že snáz soucítím s bližním, který se do průseru dostal řízením vnějších sil (politiky, nešťastné náhody, trochu míň nemoci), než když tou prapříčinou je neblahé dětství a vliv rozvrácené rodiny. Hodnotím čtyřmi hvězdami i proto, že dřívější Palánovy knihy - ať už obojí Samotáři nebo rozhovory s Tajovským, Reynky a Floriány - byly ještě o kus lepší a pro mě víc "wow".
Naprosto Boží a stoprocentně adventně/vánoční audiokniha, kde bliká světýlko na konci tunelu?
Aleš Palán zraje jako víno, když má lidsky, křesťansky i profesně na to, aby nazval v úvodu knihy Bohuslava Reynka squaterem :o)
Měli jsme tu čest vidět divadelní představení na motivy jeho prvních dvou knih o šumavských a jiných "nebeských samotářích" a posedět s autorem chvíli na besedě před pražskou premiérou. Mluvil i o těchto rozhovorech-přátelstvích s ženami na okraji.
Nevím jak v papíru, ale audiopodoba je za mě naprosto nedostižná. Hodně zajímavá a kreativní je vlastně forma jakéhosi "poloautorského" čtení. Docela by mě zajímal přístup autora a jednotlivých hereček (i jejich výběr) k práci na audioknize.
Celek vlastně nastavuje zrcadlo naší rozmazlenosti, ztrátě základních zdravých instinktů, ale i krutosti a lhostejnosti v podobě dětství Apoleny. A taky zrcadlo lidskosti v českém zdravotnictví a sociální práci s mládeží?
Děkuji Vám Aleši za pokoru a za naději do budoucnosti.
Top koment huhuhu výše.
10/10
https://radiozurnal.rozhlas.cz/s-lidmi-kteri-me-udali-jsem-musela-vychazet-vzpomina-pametnice-odsunu-sudetskych-8510738
Opět krásná kniha rozhovorů od pana Palána. Bylo to trochu jiné než samotáři, ale opět krásně zpracované a super fotky. Nejvíce mne oslovily poslední dva příběhy a příběh paní Sieglinde, která mi připomněla moji milou babičku.
Přečteno hned v závěsu za knížkou Jako v nebi, jenže jinak a skoro bych ubrala hvězdičku, protože první a poslední rozhovor v Nevidím ani tmu se mi vůbec nelíbil. Respektive ne rozhovor, ale charaktery dotazovaných. Naopak - rozhovor s Janou mě vzal za srdce a před paní Sieglinde klobouk dolů! U ní navíc dobře znám místa, kde tato paní pobývala a to se vždycky hezky čte. Rozhovor s nevidomou Apolenou mi chvílemi připadal nadsazený - nevěřím jí, že by vůbec nepotřebovala jíst a například chodit v mrazu bosa taky není moc k pochopení. Fotky opět krásné.
Knížka se mi moc líbila. Určitě víc než samotáři. V knize jsou nádherné fotografie. Některé ženy mají opravdu těžký osud. Nejméně mě oslovil první a poslední rozhovor.
Mé první setkaní s autorem mé vůbec nezklamalo , ba naopak jsem potěšena a už se těším na další jeho knihy. Šest příběhů žen v rozhovorech které jsou vedeny naprosto přirozeně a nenuceně. Každá je jiná, každá má jiné trápení a každá mě něčím oslovila. Moc jsem si čtení užívala.
Aleš Palán vybral šest žen, přičemž každá stojí na úplně jiném konci společnosti - ať už věkově nebo sociálně, náhledem na svět, žen, které se pravděpodobně nikdy nemohly potkat a asi nepotkají, protože nemají společné velmi málo. Přesto spletl jejich příběhy do pavučiny, v jejímž středu leží tato kniha. Čtenář asi nebude sympatizovat se všemi, leckterá se člověku bude zdát vzdálená, nepochopitelná, absurdní... možná všední, možná některou může člověk opovrhovat. Ale svým způsobem na mě působí všechny úžasně - nevzdávají se. Prostě další potvrzení toho, co říká moje babička: Ženská se vykřeše ze všeho :D
Výborná kniha. Autor se prostě umí zeptat a dostat z dotazovaného zajímavé odpovědi. Rozhovory jdou opravdu na dřeň. Jednu hvězdu srážím za první rozhovor, který mi do konceptu knihy vůbec nezapadal.
Opäť skvelé, hlboké rozhovory. Palán ide na dreň a číta sa to, napriek neľahkým ľudským osudom samo. Autor nehodnotí, neposudzuje, aj keď je každá žena svojská. Jednu hviezdičku strhávam, že som sa nedostala k obrazovému materiálu- elektronická výpožička z brnenskej knižnice obsahovala iba text bez fotografií....
Další syrový nářez pana Palána, který se se mnou však tentokrát zcela míjí, a ačkoli se zpovídanými ženami soucítím a jednu z nich jsem osobně poznal, jejich výpovědi mě nezaujaly.
“Jsou různá sdružení, třeba pro lidi s rakovinou, a myslím si, že tam nedělají nic jiného, než že si předávají zkušenost s nemocí. Ale ve finále člověk musí stejně sám uvěřit tomu, že to bude dobrý. Musí to udělat jenom on.”
Kniha je napsaná s dobrým úmyslem a rozhovory jsou ze strany autora velmi vhodně vedeny. Příběhy mne ale zaujaly pouze dva: ten ve kterém matka přišla tragicky o syna a příběh bývalé feťačky. Ostatní ženy ve mně, bohužel, nevzbudily žádné pocity- nebo spíše mírně negativní.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři |
| 2019 | Jako v nebi, jenže jinak |
| 2016 |  Ratajský les |
| 2021 | Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději |
| 2016 | Brnox. Průvodce brněnským Bronxem |
Opět jsem byla nadšená, ač jde o rozhovory se ženami, které lecos prožily, tak i přes to jsou plné naděje a toho, že to nevzdávají. Chvílemi jsem i přemýšlela o tom, že přeci není možné takto žít. Knihu si opět pořídím do své knihovny a dám ji k předchozím o samotářích.