No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461937/bmid_no-a-ja-CcR-461937.jpg
4
746
746
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
No et moi, 2007
více info...
Přidat komentář
Útlá, úsporná, ale o to víc znepokojivá kniha. Závěr byl i nebyl překvapivý, ale všechno obsahuje naději, takže fajn. Zejména proto, že nehladí po srsti, ale ponechává prostor realitě. Celkem dobře se všechno četlo.
Přesto trvá mezi mnou a autorkou lehký diskomfort, aniž asi dokážu formulovat proč.
Nejlépe vystižená postava, a mně svým způsobem nejbližší, byla No. Nejvíc naděje a optimismu vyvolává postupné uzdravování matky Lou jako reakce na přítomnost No. To bylo něco, co bych asi daleko víc nasvítila a postrčila kupředu.
Naopak v rozpacích jsem byla z údajně třináctileté Lou Bertignakové. Respektive z některých jejích myšlenek či postojů na pokraji filozofie . Z mého pohledu nebylo nutno tlačit se do IQ 160. Stejně to vše dohromady občas působilo trochu nekompatibilně.
Asi nejblíž je mi komentář HDosoudilova, ale i KirstinTj nebo -knihomolka-.
Je to první ze čtyř 'Delphine de V', (Pouta, Vděk a Podle skutečného příběhu), které dávám za čtyři, ale jsou s dost odřenýma ušima. Nepovedlo se mi z celku vyčíst zde panující nadšení, přesto, že téma je hodně potřebné.
"Vánoce jsou lež, která seskupuje rodiny kolem mrtvého stromu nazdobeného světýlky, lež utkaná z banálního žvanění, zaplácaná kily máslového krému, lež, které nikdo nevěří.
4/3
S optimistickým heslem „nevzdávej to“ prochází mladičká hrdinka vývojem a poznáním, že…
Autorka ve svých románech často čerpá ze svých zkušeností, zde svou chytrou, ale zároveň naivní (čtenář má na rozdíl od ní brzy jasno), slušně vychovanou, předpubertální dívenku vykresluje s jejími názory, problémy a vztahy přesvědčivě, vlídně a shovívavě.
Kéž by vždy k úspěchu stačilo jen „nevzdávej to“.
85 % (zatím 576 hodnocení s průměrem 87 %).
(SPOILER)
Už nevím, který z početných komentářů mě přesvědčil, že bych si tuto knížku měla přečíst. Pořídila jsem si ji snad již před rokem, kdy jsem v rámci závazku odebrat aspoň jednu knížku z každého katalogu Knižního klubu potřebovala nějaký titul vybrat a nic moc mě nezaujalo. Knížku jsem si tedy koupila – a nabyla dojmu, že mě nebude bavit. To jsem se ale pěkně sekla! :-)
Lou mi byla sympatická a blízká hned od samého začátku. Nejspíš mám mnohem nižší IQ než ona, ale pocity vyloučení a nenormálnosti kvůli tomu, co mě zajímá, jsem jako dítě zažívala také a často. Protože jsem ležela v knihách a později navázala výpravami do polí, luk a lesů za rozmanitou květenou. Protože oblečení, účesy, diskotéky a další věci, které by mě zřejmě měly zajímat, mi nic neříkaly, hlavní pro mě byla praktičnost.
Moment, kdy Lou přesvědčí rodiče, aby vzali k nim domů mladou bezdomovkyni No, byl pro mě překvapivý. Hlavně tím, že rodiče souhlasili a projevili velkou trpělivost. Překvapila mě hlavně matka, trpící těžkou depresí (při té příležitosti mě napadalo, zda skutečně existují případy načného zlepšení stavu díky nějakému silnému citovému zážitku – autorka ale nejspíš tuto možnost prověřila). Moc jsem celé rodině držela pěsti – ale zároveň jsem trnula, že se všechno pokazí. A bohužel, stalo se...
Příběh sice nekončí tak, jak by si asi většina čtenářů přála, ale vyznívá velmi realisticky. Nastoluje také mnohé otázky, které autorka otevírá prostřednictvím třináctileté Lou. Jak je možné, že létáme do vesmíru, ovládáme analýzu DNA, máme tolik rozmanitých, technicky vyspělých přístrojů – ale nedokážeme pomoct lidem na ulici?
Vzpomínám si, jak jsem kdysi o problematice žen bez domova četla v časopise Nový prostor. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak je život bez domova obzvláště pro ženy velmi krutý, např. kvůli větší potřebě hygieny, zranitelnosti i předsudkům okolí – žádná pořádná ženská by tak přece nemohla dopadnout, ne? Kniha nabízí velmi plastický obraz této komunity v Paříži. Ve Francii, kde se zrodila myšlenka svobody, rovnosti a bratrství pro všechny lidi... jenže zvídavá Lou nakonec dospěje k závěru, že toto všechno je lež, když i ve 21. století mnoho lidí ve vyspělých státech světa nemá dost peněz na základní potřeby.
Kniha stojí za přečtení už kvůli zajímavým postavám, vedle Lou a No např. Lucase, který 2x propadl. Kamarádství premiantky a propadlíka je zajímavé a skrze ně zjišťujeme, že není dobré soudit lidi podle výsledků jejich studia, potažmo jejich práce, ale je potřeba vidět jejich osobnost jako celek. Lucas netrpí předsudky vůči Lou ani vůči No a oběma dívkám nezištně pomáhá... Nesmírně inspirativní kniha, kterou vřele doporučuji.
Kniha plná emocí, smutku, bolesti a nepochopení. Kladu si otázku: je vysoké IQ darem, nebo prokletím? 13leté děcko, které má IQ 160 se jenom velice složitě dokáže začlenit mezi své vrstevníky. Mají jiné zájmy vědomosti a baví se o úplně jiných věcech. Nelze se tedy divit, že Lou která nám tento příběh vypráví, nachází spřízněné duše teprve až u dospívající mládeže. I když myšlením se těmto přátelům vyrovná a dokonce je s přehledem převyšuje, uvnitř je stále ještě naivním a bezelstným dítětem. Kniha mě zaujala natolik, že si ji řadím na seznam doporučuji. Audiokniha je velice dobře načtená a načetla ji paní Lucie Matoušková.
Přečteno za 1 den. Nešlo to jinak. Delphine de Vigan je nesmírně talentovaná autorka, jejíž poměrně útlé knihy se do mě četbou jednoduše vsáknou. Tentokrát jsem se nechala trochu zmást názvem kniny. "No" je jméno postavy z příběhu.
Hlavní postava Lou pro mě představovala dětsky čistý možná až naivní pohled na svět, který se střetává s "dospěláckou" realitou. Co je na knihách de Vigan pro mě naprosto úžasné je to, že popisuje život takový, jaký je a ne takový, jaký si ho přejeme. Závěry knih většinou nepřinesou úlevu ani prvoplánovité povzbuzení. V knize No a já ale naděje nechybí, jen je potřeba ji objevit.
Po dočtení musíte knihu nějakou chvíli vstřebat, protože já neměla slov a musela jsem si hodně promyslet, co ke knize říct.
Autorka se snaží upozornit na téma lidí bez domova a především mladé osamocené dívky, která najde oporu u třináctileté Lou, která je až nadmíru chápavá.
Příběh plný naděje ale i zklamání a především příběh plný kruté reality.
Knihy této autorky čtu s mírným odstupem. protože je musím ještě dlouho vstřebávat. Útlé knihy s tak hlubokým obsahem a poselstvím. Zde je to vysoce inteligentní 13ti letá dívka Lou, která se svým spolužákem Lucasem se snaží pomoci osamělé dívce No.
Ač jejich věková skupina je již dávno za mnou, vždy si uvědomuji, že každý člověk na světě je vyjímečný, čímkoliv a pro kohokoliv. je jen na tom, jak nás přijímá naše okolí. Jestli se staneme tím, co z nás chtějí vytvořit nebo si jdeme za svými myšlenkami a svým životem.
Nic není nemožné, každý řeší hlavně to své a když chce pomoci, tak jen tomu, kdo o pomoc stojí.
Přečtěte si i doslov a jak je tam napsáno "Nevzdávejte to"!!!!!
(SPOILER)
Kniha No a ja ulahodila môjmu čitateľskému vkusu hlavne svojou prepracovanou psychológiou postáv.
Obidve hlavné postavy boli zaujímavé a nútia čitateľa premýšľať nielen o túžbe pomáhať, ale hlavne o schopnosti túto pomoc aj prijať, lebo iba chcieť v mnohých prípadoch nestačí.
Navyše autorka v príbehu opísala hneď niekoľko druhov pomoci smerom človeka k človekovi, a tým sa celý príbeh stáva akýmsi mementom nabadajúcim k vnímavosti svojho okolia, lebo často sa dá pomáhať iba svojou pozornosťou.
Upútala ma aj hlavná postava Lou, ktorej charakter nie je opísaný priamočiaro, ale dá sa vydedukovať i z náznakov, že okrem nadpriemernej inteligencie má aj istý druh autizmu. Táto diagnóza ju priviedla k nevšednej záľube pozorovať emócie ľudí.
Za mňa knihu hodnotím ako zaujímavú s niekoľkými posolstvami pre život nás ľudí.
Kniha, která reaguje na problém bezdomovectví, nespravedlnost dospěláckého života, osamění a dětskou naivitu. Všechno se dá změnit, ale ne vždy tak, jak bychom si přáli. Pak naším posláním je, brát to tak, jak to je...
"Lidi dokážou sestrojit nadzvukové letouny a vypouštět rakety do vesmíru, identifikovat zločince z jediného vlasu anebo nepatrného kousíčku kůže, vypěstovat rajče, které vydrží tři týdny v ledničce a ani trochu nesvraská, uložit do mikroskopického čipu miliardy dat. Dokážou taky nechat lidi umřít na ulici. "
Kniha plná hlubokých myšlenek, které člověka nutí se u čtení zamýšlet o "věcech". Vyprávění hlavní hrdinky Lou mě chytilo už od prvních stránek a nepustilo až do konce. Tak moc jsem si přála jiný závěr...
Pokud jste ještě od Delphine nic nečetli, rozhodně tomu dejte šanci. A pokud už za sebou některé její dílo máte a líbilo se vám, budete nadšeni i z No a já.
“Knihy mají kapitoly, aby se zřetelně oddělily jednotlivé úseky, aby se ukázalo, jak jde čas anebo jak se situace vyvíjí, a někdy dokonce i oddíly se slibnými názvy, Setkání, Naděje, Pád, jako nějaké obrazy. Ale v životě není nic, žádný titulek, žádná cedule, žádné návěstí, nic, co by oznamovalo pozor nebezpečí, časté sesuvy anebo hrozba deziluze. V životě je člověk úplně sám, má jen svoje oblečení, a když je celé potrhané, má smůlu.”
Moje třetí kniha od Vigan (přečtená na jeden zátah-nešlo jinak), příběh se mi opět zaryl hluboko pod kůži a jednoznačně plný počet ⭐️
Tohle je rozhodně jedna z těch knih, která vás nepustí dokud nebudete na poslední stránce. A i potom budete chtít pokračovat dál. Postavy i prostředí jsou tak skutečné. A ten styl psaní, ten mě naprosto uchvátil. Krátké útržkovitě pojaté věty a pak tak hluboké myšlenky, které vás nenechají a vy nad nimi musíte pořád dokola přemýšlet.
Postava Lou mi přirostla k srdci - její nevinnost a laskavost je opravdu okouzlující. Myslím, že to co pro ni začalo jen jako školní projekt se nakonec zvrtlo ve snahu zachránit No, osmnáctiletou bezdomovkyni ztracenou ve světě, kam nechcete patřit.
A vy si stejně jako ostatní postavy v knize - kromě Lou, která naprosto věří, že se jí to povede - pokládáte otázku: Jde to? Může se to podařit? A víte určitě, že o to ten člověk stojí? Na všechny čeká střet s realitou, a hlavně Lou bude čelit opravdu těžkým zkouškám...
Delphine de Vigan mě uchvacuje... A to každou větou, kterou mi vloží do mozku. Pokaždé jsem jejím příběhem zcela pohlcená. Tluče se ve mně touha nepřestávat a dát její knihu na jeden zátah s touhou šetřit si ji a mít pořád ještě pár kapitol před sebou...
NO A JÁ mě vytrhla z déle než měsíčního nečtení a předložila mi příběh, který se četl sám. Který dýchal a ožíval v mé hlavě, aniž bych mu musela pomáhat. Líbilo se mi nahlížet na svět čistým nezkaženým pohledem třináctileté dívky, která vnímala nespravedlnost a utrpení světa, opravdu ho viděla a nedokázala přijmout věci tak, jak jsou. Která se nevzdávala a věřila, která v sobě měla tolik dobra a naděje, že si člověk sám není jistý, jestli byl kdy stejný. Stejně dobrý a čistý.
Paříž a její světy, které autorka propojuje v jeden.
Balancování na prahu dítěte a dospělého.
Neporazitelná absurdnost všeho a všech...
Kniha je i přes krutost lidských osudů nesmírně laskavá, vrací čtenáře do nevinných dětských let - k přímočarosti, jednoduchosti a dobrotě.
Na příběhy paní de Vigan se nezapomíná... A tak ani Lou, No, Lucas a další hrdinové nádherně vykresleného příběhu neupadnou v zapomnění.
Nemohu se dočkat dalšího díla této spisovatelky - královny svého žánru, královny současné literatury.
Knihu jsem zhltla během dvou dnů. Nemohla jsem se odtrhnout, což se mi u knih s takto náročnou tématikou většinou neděje. Přála bych si číst dál, neukončit to tak rychle, ...Opět mě autorka přesvědčila, že její kniha jsou vynikající!
Název je v českém překladu jinou slovní hříčkou než v originále, ale stejně výstižnou. Myslela jsem, že kniha vyprávěná třináctiletou postavou se bude těžko číst. A ano, těžko se četla, ale ze stejného důvodu jako ostatní autorčiny knížky. Nutí člověka podívat se zpříma na problém, který z pocitu bezmoci, z rozpaků, ze strachu nebo z nechuti nechce vidět a nechce o něm přemýšlet. Lou chce změnit svět a jako každý mladý člověk věří, že to dokáže. Ale možná nedokáže změnit osud bezdomovkyně No, možná No nedokáže změnit sebe, možná ale obě změní něco v někom jiném. Svět se asi nepodaří změnit nikomu. Ale něco změnit, alespoň malou „věc“, může každý. No, i já...
Silné téma vzbudilo mou zvědavost. Křehký příběh ale klouže místy po povrchu, zbrkle a dětinsky řeší komplikované situace a často mu chybí na uvěřitelnosti. Škoda. Protože hlavní dětská postava pro mě uvěřitelná je. I tak jsem knížku přečetla s chutí a zvědavostí, jak to všecko dopadne. A to se taky počítá...
Naprosto skvělé! Knihu jsem si naprosto užila, od samého začátku až do konce jsem se nemohla odtrhnout. Konec mi přišel trochu moc rychlý a uvítala bych ještě pár kapitol navíc, ale i tak hodnotíme velmi kladně. Určitě se přečtu i další autorčiny knihy.
Já jsem nějak čekala úplně něco jiného, proto možná je na místě mé zklamání na základně očekávání. Jinak určitě zajímavé téma.
Přestože jsem se od knihy nemohla odtrhnout a nepustila jsem ji, dokud jsem ji nedočetla, mám pocit, že mi v ní něco chybělo a i přebývalo. Sáhodlouhé monology Lou, které mě nudily, by tam asi vůbec být nemusely a víc by mě bavilo soustředit se na No, co ji trápí, co se děje. Ale i tak je kniha fajn a čte se dobře.
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectvíAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Tak nějak jsem to tušila z anotace... Nesedlo mi to vůbec a čtení se vleklo. Příběh o nadprůměrně inteligentní 13tileté holce, co zachraňuje mladistvou bezdomovkyni byl místy banální a naivní, místy emocionálně vyděračský, místy otravný a místy šroubovaný. Možná by se mi to mohlo líbit, kdybych byla teenager... Asi už jsem na to moc dospělá, cynická a realistická.