No a já
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461937/bmid_no-a-ja-CcR-461937.jpg
4
746
746
Lou Bertignakové je třináct let, má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Pozoruje lidi, sbírá slova, provádí různé pokusy, hltá encyklopedie. Dva školní ročníky přeskočila. Ve třídě je nejmladší a nejmenší, ale dělá si největší starosti. Proč ji matka už nikdy neobejme, proč otec předstírá dobrou náladu, proč „jsou věci tak, jak jsou?“ Když se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani to, co má Lou – střechu nad hlavou, jídlo, rodiče – vezme si na svá bedra víc, než unese. A postupně zjišťuje, jak daleko má realita k reklamním billboardům z ulic a metra. S pomocí nejstaršího spolužáka ze třídy a největšího lempla, který už dvakrát propadl, zato má něžný úsměv a velké černé oči, se Lou vrhne do experimentu, který míří proti osudu... No a já je románem o dospívání, které je podrobeno zkoušce reality. Je pohledem na svět očima předčasně zralého, naivního i jasnozřivého mladého člověka, který se nechce jen tak smířit s během věcí.... celý text
Literatura světová Romány Pro děti a mládež
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
No et moi, 2007
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Na prvú by sa mohlo zdať, že banálny príbeh. Pri "náhodnom" stretnutí na železničnej stanici sa hlavná hrdinka Lou stretá s 18-ročnou bezdomovkyňou. Ako dievča s vysokým IQ má v hlave plno otázok a ako tínedžera, vieru v ideálny svet. 13-ročná Lou, napriek dobrému finančnému a sociálnemu zázemiu to nemá ľahké. Jej matka trpí silnou depresiou. Nezažíva materskú lásku, pochopenie ani fyzický kontakt – pohladenie, objatie. Všetku svoju energiu vkladá do pomoci bezdomovkyni No, ktorá sa po dovŕšení 18 roku v detskom domove dostáva na ulicu. No je dieťa počaté zo znásilnenia, neprijaté svojou matkou. Hoci tak rozdielne sociálne zázemie medzi Lou a No, spája práve nedostatok materskej lásky a vytvorí sa medzi nimi silné priateľské puto. Počas príbehu sme svedkami životného zlomu Lou, ktorá sa prostredníctvom priateľstva s No zoznamuje s pravidlami dospelých a uvedomuje si, že sama nedokáže vyriešiť problémy ľudstva, že .... „keby každý z nás ubytoval u seba doma jedného bezdomovca, keby sa každý rozhodol postarať o jedného človeka, o jedného jediného, pomohlo mu, staral by sa o neho, možno by ich na ulici bolo menej. “ Postupne však prichádza na to, že človek sa stáva dospelým, jedine tak, že sa musí s niektorými vecami jednoducho zmieriť, prestať ich riešiť, obrniť sa. „Tak to proste je“.
De Vigan majstrovsky zaznamenáva túžbu po láske, pochopenie a domov, pričom ponúka realistický pohľad na komplikovanú realitu.
Nezapomenu... Na takovéhle knihy se to totiž nedá.
Na tak útlou knihu je neskutečně sdílná. Emocionálně, sociálně, úplně. Všechny postavy jsou dokonale vykresleny. Lou a Lucas jsou úkazem, který je vlastně jednoznačný jsou oba jiní, ale nedokonale dokonalí. No je asi měla ráda, jenom to celé nedokázala, tak, jak se od ní očekávalo. Obdivuju je vlastně všechny tři. Jsem ráda, že jsem je poznala. I když tak mladé a zdánlivě nezkušené....
Hluboce citlivý, lehce naivní a až do morku kostí upřímný příběh … o naději.
Delphine de Vigan u mě tímto příběhem skutečně zabodovala, po Ani pozdě, ani jinde /první přečtená/, kde mě zaujala, si mě příběhem No a Lou zcela získala.
Příběh Lou je příběhem bez zbytečných slov – každé, které je vyřčeno, má svůj důležitý význam. Na minimálním prostoru jsou tak, naprosto precizním jazykem, zachycené složité emoce.
Empatie tu má hlavní slovo – skrze institut přátelství se pak hodně nadprůměrně inteligentní Lou snaží pochopit – najít odpovědi, a posléze změnit, svět kolem sebe – svět dospělých, do kterého pomalu dorůstá, aby zjistila, že to vůbec není přímočarý svět, ale, že cesty v něm se klikatí a zatáčí, kroutí a překrucují a pak najít cestu správným směrem stojí hodně úsilí – pokud ho chceš vynaložit. Zjistí ale taky, že i ty nejtvrdší rány osudu mohou člověka posílit … pokud si v sobě uchováš něco … z naděje!
Lou prostě věří, že může pomoci!
Je neochvějně přesvědčená, že pomoct jde vždy a za všech okolností, navzdory složitosti situace, a v tom svém přesvědčení (vybudovaném na opravdické a ryzí důvěře) je naprosto upřímná (naivní, ale upřímná)…
“No se na mě podívala a já jsem věděla, že to myslí vážně. Byla jsem odhodlaná jí pomoci, i když jsem nevěděla jak. Věřila jsem, že společně můžeme změnit svět, nebo alespoň ten její.
Naprosto zásadní román, který mě chytl za srdce. Při čtení v tramvaji jsem musel občas potlačit i slzu. Nechápu, že jako frankofil jsem se míjel s romány Delphine de Vigan. Silný příběh, sociální rozměr, výborné vykreslení postav, složitost mezilidských vztahů, typická a stará dobrá Francie.
Takový hezký dospívání s IQ 160.
Ideály stranou,máme tedka revoluci,aneb všichni jsou si rovni.
Kdo se necítil v mládí takovým malinkým Che Guevarou a chtěl něco změnit ?
Lidé na okraji a jedna vyvolená,která si (snad zaslouží) ještě jednu,možná víc šancí,jak začít znovu.
Rodinné vztahy,věru téma nekonečných úvah.
Vidění světa očima nezletilé holky.Tatka a mamka formující její osobnost.
V tom čem zrajem,vyrůstáme,formujem svou osobnost.Pokud teda nemáte pár strašáků doma ve skříni.
V tomhle samozřejmě Delphine de Vigan sbírá cenné body.
Výchovné líčení,prvních lásek,kamarádství i osamocení mezi vrstevníky.
Je to všechno strašně hezký,nad hlavou duha,no tak pojdte všici.
Světový mír,taky chci a moc.Jenže to nejde...a není to málo,Antone Pavloviči ?
Kapánek hodně předvídatelný.Až zase tolik nepřináší nového.
Tlačí se tu na celkovou líbivost.V podstatě jsou tu všichni sympatáci.To víte Paříž,ta je hold pohodová.Ehm,no poslední dobou ...
Line se tam spousta nitek.Pár uzlíků navíc chybělo.Trošku více sžíravosti a nějaké rýpnutí na dřen.
Kniha má náběh řešit něco ze současných a stále aktuálních věcí na které nejsou bohužel léky.Nejenom planeta je nemocná :(
Jako celek působí (za přečtení stojí) vyrovnaně čtivě,po pár stranách rychle pochopíte,kam Vigan s tím vším směřuje.
Poselství je jasné,to je ta revoluce.
Porozumění - laskavý pokec - doteky,lhostejný chlad to je zabiják - zázemí - hřejivý pocit,že je máme rádi.
Možná pro někoho zbytečné maličkosti ?
Mé první setkání s Delphine de Vigan a rozhodně ne poslední. Kniha mě zaujala nejen zajímavým a napínavým příběhem (někdy vtipným, častěji dojemným), ale též skvěle vykreslenými postavami a obdivuhodným stylem vyprávění.
Tohle mi sedělo moc. O co menší a úspornější je rozsah knihy, o to větší stopu zanechá. Silné téma, realisticky popsaný boj se zažitými návyky a životním stereotypem.
Z románu jsem měla trošku strach. Bála jsem se, že je zdejší hodnocení trochu nadsazené, jak už to u podobných kultovních knih bývá. Ale tady to vyšlo, kniha No a já má vysoký počet bodů plným právem. Zaslouží si je už za tu propracovanost textu; skutečně co věta, to perla, žádnou nelze vynechat. Není to jen kniha o bezdomovectví, je to příběh tří kamarádů, kteří jsou spolu, přesto každý sám. A nebo obráceně: každý z nich pochází z dost svérázného a specifického prostředí, které by leckoho umořilo, přesto jsou schopní navázat přátelství, vztah, pomáhat si a důvěřovat. Delphine de Vigan nic nelakuje na růžovo, takže se (bohudík) nekonal žádný nereálný happyend, nicméně trochu toho pozitivna příběh přece jen přinesl: já ho viděla v nečekaném probuzení depresivní matky, které jsem křečovitě držela palec. A tak to má u četby dobré knihy být; čtenář jejím postavám fandí a s jejich prožitky soucítí.
O Delphine de Vigan jsem zde psala už několikrát a kniha No a já je jen dalším příkladem, proč se mi její tvorba tak líbí.
Autorka se tentokrát zaměřila na problematiku bezdomovectví, jak snadné je ocitnout se ulici a jak těžký může být návrat do běžného života. A na problémy dospívání a pocity osamění. Útlá knížka, která toho má ale opět hodně, co nabídnout.
Delphine nepíše velké bichle, nemusí, protože ten děj se tam rozvíjí hned od počátku a na pár stránkách dokáže vykreslit uvěřitelný příběh, nad kterým se prostě zamyslíte. Psychologie postav zde byla napsaná opět na jedničku. Pod kůži se vám dostane každá postava, která se v knize objeví a do všech se dokážete vcítit a pochopit je. Kniha je napsaná čtivě, ale nikoliv jednoduše nebo jednotvárně. Při čtení jsem cítila smutek, naději, zoufalství, radost, lítost.. a po dočtení jsem musela nechat příběh opět vstřebat.
A to jsou přesně ty důvody, proč knihy Delphine de Vigan tak miluju. Pokud jste od ní ještě nic nečetli, tak to zkuste. Ty příběhy ve vás nějakou dobu zůstanou.
Zajímavě zpracovaný příběh. Velmi inteligentní dívka a její uvažování o životě, sociálních rozdílech a veliká soucitnost. Najde si vztah k příliš mladé bezdomovkyni, která nemá rodinu, nic jí nepřeje. Obě jsou svým způsobem vykořeněny ze společnosti a najdou v sobě oporu, ačkoliv opora od No je vrtkavá. Je těžké se plně odvrátit a nechat za sebou svůj původní život na ulici, zůstane v člověku a často se zase objeví.
Název knihy v češtině mi přijde skvěle dvouvýznamový.
Opět Vigan a opět jiná než všechny předchozí knihy, které jsem od ní četla. Její knihy jsou tenké, ale mají toho vždy spoustu co nabídnout.
Delphine de Vigan bravurně zvládá popis lidské psychologie, nebojí se tabu a vždy vás vtáhne do děje už na prvních stránkách.
Vigan je známá tím, že její knihy většinou nekončí dobře a jsou dost depresivní. V téhle knize jsem se u ní poprvé setkala aspoň s malým zrníčkem naděje. Děkuji za zajímavé myšlenky a krásný příběh.
Hlavní postavy No a Lou toho mají společného víc, než se na první pohled zdá. Člověk by chtěl, aby se pro obě nakonec našlo šťastné řešení, ale na to je Delphine de Vigan příliš velká realistka. Její knihy jsou výborně napsané a zneklidňující. Otevírá silná témata, nemoralizuje a nechá čtenáře, aby se s nimi popasoval, i když to mnohdy není komfortní. Přesto po jejích knihách opakovaně sahám. Možná ne vše dopadne dobře, ale je v nich i naděje, že snaha může aspoň někdy něco změnit a má smysl. Postavy jsou uvěřitelné - tedy až na Lucase - on a jeho vztah s Lou mi v příběhu moc nesedli.
Knížka útlá, ale obsahově obrovská.
Vtáhla mě hned od prvních stránek. Velmi unikátní young adultovka. Delphine de Vigan píše opravdu výtečně.
Bravůrně vykreslen vztah třináctileté, velice inteligentní dívky s mladou bezdomovkyní. Příběh o tom, jak se osamocená a smutná duše upne na přítelkyni, se kterou to ale vůbec není jednoduché. Kniha ve mě vzbudila otázky typu: Je možné, že se člověk z ulice vrátí do běžného života ? Nechají si takoví lidé pomoci ? Nebo jsou už navždy spjatí z životem na ulici ?
Na to, jak útlá je to kniha, velmi mě překvapila. Snaha hlavní hrdinky pochopit a podpořit holčinu z ulice, najít v ní přítele, ač to není ve společnosti běžné...její odvaha a odhodlání přes vlastní vnitřní zranění...velmi pěkný příběh...
Hlavní postavou příběhu je třináctiletá Lou, která má IQ 160 a v hlavě mraky otázek. Brázdí francouzské ulice, metro a pozoruje lidi. Sbírá slova, provádí různé pokusy a hltá encyklopedie. Lou je natolik chytrá, že přeskočila dva ročníky ve škole. Každý den přemýšlí o tom, proč ji její matka už nikdy neobejme a proč otec předstírá dobrou náladu. Jednoho dne se seznámí s osmnáctiletou bezdomovkyní No, která zdaleka nemá ani setinu toho, co má Lou.
S pomocí nejstaršího Louinina spolužáka se pouští do experimentu, díky kterému chce No podat pomocnou ruku. Jak se s tím No vypořádá?
Můžete mi někdo vysvětlit, proč jsem po této francouzské autorce nesáhla už dávno? No a já byla dobrá volba. Našla jsem si v knize to své, nad spoustou vět jsem se pozastavila, přečetla si je třikrát a olepíkovala. Věřím, že kdybych si ji v další životní etapě přečetla znovu, našla bych v ní další ukrytá poselství.
Příběh o přátelství, odvaze a dospívání. Lou je naprosto výjimečná a její píle a nezlomnost dosáhnout svého stojí za obdiv. Jsem ráda, že jsem se konečně do Deplhine de Vigan pustila a těším se na její další knihy.
Knihu hodnotím 3/5* protože si musím nechat místo ještě na další autorčiny knihy:)
Štítky knihy
přátelství zfilmováno deprese Francie francouzská literatura bezdomovci dospívání psychologie adolescentů alkoholismus bezdomovectvíAutorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Velmi útlá kniha, jako ostatně většina z pera Delphine. Nicméně příběh, který mě hluboce zasáhnul a bude ve mně dlouho rezonovat. 5/5*