Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476228/bmid_noc-nic-nezadrzi-jlF-476228.jpg
4
323
323
Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Rien ne s'oppose à la nuit, 2011
více info...
Přidat komentář
Asi rok jsem se vyhýbala darované knize, na jejímž přebalu jsem se dočetla, že s v ní střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc. Ne že bych takové knihy nečetla, ale když už to někdo takhle uvede, čekala jsem hodně depresivní záležitost. Všechny zmíněné věci se v knize sice objevují, ale vedle nich se logicky- aby to trochu kontrastovalo- objevuje i mnoho lásky, radosti a chuti do života (vlastně tedy píšu něco, co jiiž je na přebalu knihy- že je to o síle tyto věci překonat). Navíc autorka píše velmi poutavě. Kniha tedy nakonec nepůsobila nijak depresivně, prostě jen tak nějak opravdově jako život.
Nádherná kniha, ale velmi smutná. Četla se těžce a pomalu, ale stálo to za to. Líbí se mi Delphinin styl.
Souhlas s bosorkou a dalšími.
Jen dodám, že jsem si při čtení uvědomila, jak moc jsem měla krásné a šťastné dětství...
Přenádherná kniha, přečetla jsem ji jedním dechem. Mistrovský styl psaní, smekám klobouk.
Vyprávění o historii autorčiny rodiny mě rychle vtáhlo. Bavil mě na tom střet tragických událostí se zdánlivě nezlomnou vitalitou a živostí Poirierových (tedy hlavně autorčiných prarodičů). Zajímavé bylo sledovat postupný rozmach duševních chorob v další generaci a dumat nad tím, odkud se vlastně vzaly. A ačkoli obvykle nemám rád, když spisovatel komentuje průběh psaní knihy, v tomto případě to dávalo velmi dobrý smysl. Autorka totiž jako první člověk v rodině osud svého rodu jen trpně nepřijímá, ale pokouší se s ním poctivě vypořádat - se všemi nezhojenými jizvami a bolestmi. Díky tomu "rozhýbává ledy" nejen v sobě, ale i v dalších příbuzných a potažmo také ve čtenáři. Převážně popisnou knihu tyto osobní kapitoly pozvedají z pasivity vůči životu a zároveň tvoří silnou pointu celého příběhu.
Smůla je, že vše podstatné se řekne a do sebe zapadne nedaleko za polovinou knihy. Poslední třetina je pak již jen nezáživným, opakujícím se popisem, který nesděluje nic nového. Tenhle nudný dojezd knize dost uškodil.
Čtivě napsáno, ač napěchováno tolika lidskými tragédiemi, že na jednu rodinu je jich až přespříliš. A čtenář hltá, i když ví, že to nebude jednoduché čtení, že mu z něj nebude lehko na duši. Autorka se zaměřuje především na svoji matku, ale zabývá se celou její rodinou, díky níž rozkrývá pozadí matčiných běsů. Zprvu je odkázána na hovory s blízkými, kteří jí o matce vyprávějí, autorka tak v podstatě investigativně jako reportér sleduje maminku od útlého dětství až po dobu, kterou si už ona pamatuje a může tak sama vyprávět, i když stále s pomocí blízkých, jelikož si je vědoma toho, jak subjektivní mohou být vzpomínky a občas natolik zastřené, že si jimi sama není jistá. A proto ověřuje. Lineární příběh rodiny autorka prokládá vlastními nápady, vzpomínkami na to, proč se rozhodla psát o mamince, jak k tomu dospěla a jak při psaní postupovala. Občas i pochybuje, zda vůbec psát a v podstatě se těší, až tento balvan, tato pocta mamince bude za ní a ona nebude muset rozkrývat složitosti své vlastní krve.
Asi nejsilnější a rozhodně nejosobnější autorčina česky vydaná kniha. Přístup k uchopení "reálného" příběhu/portrétu spisovatelčiny matky pojatý jako tápání zahrnující i změny perspektivy a přiznanost manipulace s "fakty". Zmnožení verzí vyprávěných okolím, zamlženost vlastní paměsti a znásilnění literaturou coby nutností vytvořit z toho zrcadlového panoptika smyslupný text. Když už ne na kost tak alespoň na dotek odhalená traumata a tabu, o kterých se cizincům nevypráví. A ponechání možnosti odstupu dané čtenářovou pochybností, co je "skutečné" a co "vymyšlené". Protože beletrie je vždycky fikce. (Anglicky by se to dalo vyjádřit kouzelnou větou: "Fiction is fiction.") Life is life.
Štítky knihy
francouzská literatura ságy matky a dcery duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Jak jde hodnotit něco dokonalého? Slovy velice obtížně. Každý kdo tohle přečte, musí smutnit, musí přemýšlet nad životem, nad pomíjivostí lidského osudu. Ale zároveň se i radovat z toho, že může být na této planetě, že někam patří, že má rodinu. Je to doopravdy skvost literatury. Proniknete do osudu jedné veliké francouzské rodiny a stanete se jedním z nich. A nebudete chtít, aby kdokoliv zemřel. Jenže to nejde. To právě nejde...