Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/476228/bmid_noc-nic-nezadrzi-jlF-476228.jpg
4
323
323
Noc nic nezadrží – na první pohled „obyčejné“ vyprávění o autorčině matce je ve skutečnosti biografií, rodinnou ságou i autorčinou osobní zpovědí. Delphine de Vigan s obrovskou dávkou citu a upřímnosti vypráví životní peripetie své matky, aniž by se byť jen na okamžik uchýlila k patetickému žalozpěvu. V příběhu hlavní postavy Lucile se střídají sebevraždy, incest, nevěra, smrt a nemoc, které by jistě mnoho rodin položily na kolena. Právě síla, s jakou toto vše autorčina rodina překonává, tvoří ústřední myšlenku románu; moc temnoty je obrovská, ale musíme se jí vzepřít.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Rien ne s'oppose à la nuit, 2011
více info...
Přidat komentář
Mám ráda knihy této autorky. Tato se poněkud vymyká. Ponořit se do minulosti vlastní rodiny, pátrat mezi nejbližšími. Pochopit. Nakonec autorka sama píše:
Psát o své rodině je nejspíš zaručený způsob, jak se s ní rozhádat.
Bylo to jiné a bylo to hodně zajímavé. A nakonec ještě jeden citát z knihy
Stačí strach, aby člověk mlčel?
Obyčejné vyprávění o jedné neobyčejné rodině ....
A sama Delphine si v některých momentech není jistá, jestli to v rodině má takhle být ....
Opět upřímné dílo - jinak to autorka ani neumí - o tom, jak dalece nás vliv těch nejbližších dokáže zasáhnout ....
.... nikdy jsem se nezajímala o psychogenealologii - ani o dědičné jevy ....
.... pravda je, že prostupují rodinami jako jakési nelítostné prokletí ....
.... zanechávají stopy, které odolávají času a utajení ....
Stejně jako v předchozích generacích - dochází autorka k poznání, že rodiče musíme přijmout takové, jací jsou - i s jejich chybami i chorobami ....
A pokud se autorka zamýšlí, zda mohla některé situace ovlivnit, zda mohla projevit více zájmu .... dostává odpověď :
Není v moci člověka zastavit noc, která se blíží ....
Ani v jednom díle mne tato autorka nezklamala .... ale vidím, že to není čtení pro každého .
Tuhle knihu jsem získala na základě marketingového průzkumu a nemůže to být více ironické. Některé peripetie z autobiografie Lucile jsou i mými. A čím víc o tom uvažuji, tím více docházím k názoru, jak ryzí a autentickou bolest rodiny autorka zachytila. Všechny rodiny mají temná a bolavá místa a chce to kuráž o nich mluvit, natož je napsat.
Výborný autobiografický román. Byla to docela jízda, po které mi naše rodina připadá úplně normální. Životní příběh autorčiny matky, která měla duševní poruchu, byl z pohledu její rodiny dost žalostný, ale nebyl podán depresivně. Spíš jako by na mne dýchla pařížská bohéma. Moc se mi to líbilo.
Jedním slovem tsunami. Je to román nabitý emocemi na každé straně, rodinná kronika prodchnutá velkými tragédiemi, složitými vztahy rodič-dítě, respektive matka-dcera. Chápu, proč autorka měla tu potřebu. Zároveň ji obdivuju za to obnažení života svého a svých příbuzných. Já bych na to neměla. Pro mě to byla naprosto nová zkušenost, hodně mě zaujal i doslov, v němž se vysvětluje pro mě dosud nepoznaný pojem autofikce. Delphine de Vigan, vy jste mě dostala, princezničko... Vaše tvorba už je v mém hledáčku. 95%
Jde o velmi silnou knihu, která zajisté vyžadovala velikou odvahu autorky ji napsat a následně i poslat do světa. Na mě však občas působila trochu zmateně, nevím, neustále skákání mezi různými časovými rovinami, ale i mezi jednotlivými postavami. Navíc se mi občas trochu pletly ženské postavy z rodiny. Podobně znějící jména... Lucille, Lisbeth, Liana... Co však nelze knize odepřít je syrovost vyprávění osudů jedné rodiny. Velmi často neradostné osudy jednotlivých členů. Na druhou stranu i čistá a nezištná láska mezi jednotlivými postavami. Závěr knihy - asi převídatelný (vzhledem k tomu, že se hned v úvodu knihy dovídáme, jak celý příběh dopadne), ale za mě asi nejsilnějsí moment. Dávám tři a půl hvězdy, měla jsem občas trochu problém se knihou prokousat, každopádně nelituji, že jsem se dostala až k samému závěru.
Až nesnesitelně emotivní, upřímná a silná výpověď o matce, rodině, vztazích, temných proudech, utrpeních i vzepětích, nenávisti i lásce. Ohromující dílo!
Do všech děl autorky jsem se doslova zamilovala. Každá je úplně jiná. Tato kniha je velice odvážná.
Moje první setkání s Delphine de Vigan. Tato kniha mě vtáhla a nepustila, získala si mě svojí totální upřímností.
.
Spisovatelka se v této knize vypořádává se smrtí matky, která trpěla maniodepresivitou. Hledá její příčiny, projevy i následky. Snaží se ve svých vzpomínkách (ale i matčiných sourozenců a přátel) rekonstruovat, kdo vlastně matka byla.
.
V době nukleárních rodin je líčení rodinné mytologie jedné velké francouzské rodiny velmi atraktivní, přestože s sebou nese nejen radost, ale i nečekané tragédie. Smekám před autorkou, že byla schopná napsat o kostlivcích ve skříni, které každá rodina má, ale žádná o nich nemluví. Bylo to strhující, drásavé. Takové psaní mám ráda, autobiografické, jdoucí k podstatě lidských osudů.
.
Sekundárně tu vyvstává nejen otázka, do jaké míry můžeme někoho poznat a znát, ale také hlubší vody spisovatelského řemesla. Tahle kniha ve mně zanechává hlubokou a bolavou vzpomínku.
Štýl písania De Vigan sa mi číta veľmi dobre aj keď si vyberá ťažké témy. V tejto knihe písala o veľmi osobných veciach, o živote s psychicky chorou mamou. Obdivujem ju, že to dokázala dať na papier.
Nejsilnější kniha, kterou jsem v posledních letech četla! Knihy od de Vigan jsou vždycky kvalitní a hutné čtení, ale tahle mě z nich zasáhla nejvíc, asi tím, jak moc osobní byla. Autorce patří můj obdiv za to, jak daleko s kůží na trh zašla.
Knížka se mi asi dostala do ruky, kdy jsem na ní neměla náladu...Po pár stránkách jsem jí odložila, nějak mě nezaujal styl psaní, někdy se k ní možná vrátím.
I po nějaké době od přečtení se mi vybavují některé pasáže. Kniha ohlédnutí zpátky. Vzpomínky radostné, ale i ty méně veselé. Odkryté někdy až se syrovou upřimností.
Napsat svou matku…
Uložit ji do papírové rakve.
Bádat. Hloubat. Pronikat. Přibližovat se.
Topit se. Pochybovat. Klást si otázky. Mít strach.
Delphine de Vigan je zjevení, které se mi poprvé objevilo v ruce v podobě knihy Pouta a od té doby se do mých dlaní vrací. Pokaždé se k nim doslova přilepí…
Noc nic nezadrží byla jiná než No a já nebo Ani později, ani jinde. Byla to ta samá královna Viganová, nicméně s úplně jiným záměrem. Čtenář od první stránky vycítí její nejistotu, pochybnosti a nedostatek důvěry v napsání toho, co již drží v ruce – v příběh natolik intimní, že sama autorka si klade otázku, zda může… Zda vůbec může tohle všechno vyjevit.
Je bolestné číst tento román, pokud byste sami mohli napsat podobný, kdyste byli obdařeni Viganovým talentem. Když je vaše matka a váš vztah k ní stejně problematický a bolestný. Když stejně jako autorka toužíte porozumět, pochopit… Cítíte podobné křivdy. Hořkost. Stejnou potřebu odpoutání se.
Je to vlastně o vás, neboť rozumíte až příliš. Ta kniha vás trápí, vrací do vzpomínek… Myslíte na ni po probuzení, myslíte na ni, když usínáte. Máte ji v sobě vpitou – všechny ty postavy, ty rodinné tragédie, o kterých se mlčí a pro které se nepláče…
Je to o to silnější, že to není fikce… Že víte, že ti lidé žili, žijí a jejich osudy jsou skutečně prožité. Obdivujete je za to, co dokázali snést a nenávidíte za to, co předali dál – jak ubližovali a vepisovali do druhých další utrpení.
Kniha je tak pohlcující, tak brilantně napsaná, že i když vás doslova drásá, nedokážete přestat číst… Nechcete. Vzdáte ženě, která se pro ni trápila, hold tím, že ji pozorně přečtete, nevynecháte ani řádek, byť téma knihy je pro vás silně osobní, doslova vás profackovává.
Delphine de Vigan je to nejlepší, co jsem si mohla z police s knihami vybrat. Je úctyhodná, ohromná, fascinující, nesmírně talentovaná a odvážná.
Noc nic nezadrží je člověčina, od které se nemůže nikdo odvrátit…
Knihy Delphine de Vigan jsou pro mě zárukou kvality a perfektního čtení. Pokaždé si říkám, jak je možné, že má někdo takovou lehkost psaní. I Noc nic nezadrží je perfektní, ale.. strašně smutná. Tak smutná, že se vám bolest usadí na srdci a vy si říkáte, že přeci není možné, aby někdo tohle zažil. Ale zažil. Občas jsem si říkala, že nemůže přijít už nic dalšího a hle, zase mě to porazila. Delphine ale vše umí dávkovat tak lehce. Těžko se kniha hodnotí slovy, tohle prostě musíte zažít. Já knihu četla přes měsíc, musela jsem si ji dávkovat. Pronikla jsem do jedné francouzské rodiny, která zažila spoustu tragédií, ale i krásných a veselých věcí. Doufala jsem, že to všechno dobře dopadne, i když jsem od začátku věděla, že to tak nebude..
Díla Delphine de Vigan jsou pro mě už zárukou kvalitní literatury se silným příběhem hlavních postav.
O to více si cením částečně autobiografie a otevírání rodinných ran, tajemství a problému. Nejsou to jednoduché okolnosti, za kterých dětství, ale i dospělost autorky byla utvarena a formována.
Delphine de Vigan má obrovský dar psát teskně, ale ne umorne a především kvalita překladu zde bude taktéž hrát velkou roli.
Už na mě čeká v knihovně další.
(SPOILER)
Kniha která donutí přemýšlet o vztazích v rodině. Jaké vztahy jsou a jaké by mohly být. Jak někdy prostě nemůžeme dát víc všeho, lásky, pochopení, souznění.... protože máme co dělat se sebou. Přežíváme.
Tahle kniha je silná, ale zároveň se tak nějak motá dokola a vypráví co bylo, nemohla jsem se do příběhu natolik ponořit jako když právě "probíhá". A také se nemohu zbavit dojmu, že u takhle početné rodiny už na někoho občas obejmutí nezbyde čas, starší sourozenci přebírají spoustu povinností matky starání se o prostřední děti a matka se stará o nejmenší dítě (děti). Otec je celý den v práci a nevidí se s rodinou. Trochu mi to přijde kontraproduktivní.
V téhle knize bylo samozřejmě zmíněný i incest, který ale nebyl potvrzený.
No kniha zajímavá, ale já se přiznám, že už jsem ji chtěla mít za sebou. A tedy obdiv k autorce, že šla s kůží na trh a pitvala se v rodinné tragédii dál psaním knihy.
Vždycky, když dočtu knihu od DdV (mám totiž všechny, které v češtině vyšly, a pomalu si je dávkuju), musím v sobě nechat všechny dojmy pomalu doznít a uspořádat si myšlenky. Teprve pak zkusím nějak zformulovat, jaké to bylo… A pak se za několik dní dokážu pustit i do nějakého dalšího románu.
Tahle kniha je tak intimní, tak neomaleně upřímná, že mi to bylo chvílemi až nepříjemné. Ale četla jsem dál, jako uhranutá. Je hlavně o odpuštění pramenící z lásky a pochopení. Nemohlo to být snadné milovat takovou matku a malá Delfína ji (vcelku nepřekvapivě) nijak zvlášť nemilovala. Až jako dospělá žena začala všechny ty situace, zlomové okamžiky života své matky a poté i svého života procházet znovu a hledat za nimi skutečnou osobnost, její motivace, úzkosti. Muselo to být těžké a bolestivé. Kniha, kterou napsala, je opravdu jedinečná. Každá věta je vybroušená jako drahokam, myslím, že i překladatelka musela odvést vynikající práci. Líbilo se mi to relativizování vzpomínek, konstatování, že tu "opravdovou skutečnost" někdy nejde vypátrat.
PS: víte, že až letos zákon ve Francii ustanovil, že jakýkoli sex s osobou mladší 13 let je zločinem? Až dosud platilo, že pokud dítě s pohlavním stykem „souhlasilo“ kvalifikoval soud jednání jen jako sexuální obtěžování (nikoli znásilnění). V té zemi to má prostě tradici.
Štítky knihy
francouzská literatura ságy matky a dcery duševní poruchy, duševní nemoci
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Mám smišené pocity. Bylo zajimave procházet tu cestu bádání a historie autorčiny matky s těmi všemi pocity lidí kolem. Velký obdiv rodině, co vše ustála, otázka, za jakou cenu. Narozdíl od jiných jsem většinu času nečetla úplně s chutí, nevím proč, málokdy se mi to stává.