Norské dřevo
Haruki Murakami
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však neunikne směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Román vyšel japonsky v roce 1987, byl přeložen do 36 jazyků a celkově se ho prodalo přes 9 milionů výtisků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
více info...
Přidat komentář
Samota, upřímnost a setkávání s několika blízkými; tak blízkými, že naprostá otevřenost (někdy šokující, jindy konejšivá) je samozřejmá. Tak blízkými, že se bez nich už pak nedá obejít...tak blízkými, že je potřeba občas utéct před nimi na chvíli zase k té samotě (nebo před sebou?)... aby nakonec ti, co zbyli a vydrželi to, mohli jít bez výčitek dál.
Takže Norské dřevo pro mě znamená to, co jsem tušil už u Bezbarvého Cukuru... - že jeho knihy něco postrádají. Děj tam je a je podaný dobře, se zajímavými detaily, to je v pořádku. Ale když jsme na škole psali na češtině nějaké práce, bylo tak nějak povinné členění na úvod, stať a závěr. No a Murakamiho očividně úvody a závěry nebaví natolik, že si vystačí prostě s výsekem vyprávění. A to mi dost vadí, absence závěru mě rozčiluje i u některých knih mistra King, ale u něj to není tak nějak pravidlo.
Abych jen nekřivdil, čest výjimce 1Q84.
Jinak k samotné knize, hlavní postavou je student Tóru a pár semestrů a prázdnin, k tomu jeho přátelství s různými lidmi, zejména pak nějak se ženami... Vážně to nezní špatně, čte se to dobře a v půlce knihy jsem se už začal orientovat ve jménech (to mi u japonských a fiktivních jmen moc nejde, ale fakt je, že jsem místy nevěděl kdo s kým :-) ), vyprávění je občas hodně detailní, zatímco jinde dost přeskakuje a pak bum, čekáte že vám zbývá 50-100 stran do konce - ale ne, už žádná další strana.
Takové podání tedy rád nemám.
Musela jsem knihu přečíst na jeden zátah, vzala mě hodně. Nechápu jak někdo může napsat, že to nemělo děj, když se tam děl život. Knížka díky konci pro mě nevyzněla depresivně.
První kniha od autora. Další si asi už nepřečtu. Četlo se to pěkně, to ano, ale sám Tóru by potřeboval psychiatra.
Nějak nevím jak tuto knihu ohodnotit. Nijak mě nezaujala, přehnaně detailní sexuální scény, děj bez děje a přitom spousta deprese okolo... Nějak mi tam spousta scén neseděla. Nicméně mi nedělalo problém ji dočíst...
"Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá."
Smrt jde s tímto melancholickým příběhem ruku v ruce. Tóru Watanabe je mladý student, kterému po sebevraždě jeho nejlepšího kamaráda zůstane jen láska ke Kizukiho partnerce Naoko. Zůstává jí oporou v těžkých chvílích, kdy se Naoko potýká s depresemi v horském sanatoriu. Toto silné pouto nedokáže přetrhnout ani rodící se láska k Midori. Moc se mi líbila Reiko, její pohnutý osud a její hra na kytaru.
Knihu autor napsal před více než třiceti lety, avšak hlavní motiv je naprosto nadčasový. Pro mě mělo velké kouzlo i japonské prostředí, které je mi neznámé. Beatlesáckou písničku Norwegian wood oproti tomu znám velmi dobře a několikrát za četbu mi zněla jako kulisa.
Je to velmi smutný příběh, přesto plný naděje. Silné a krásné.
"Neboj, Tóru, to nic není. To je jenom smrt."
Uuzasne hlubokaa kniha! Tohle je maa prvnii kiha od Japonskeho spisovatele H. Murakami a uz ted vim ze 1. se knii urcite zase jednou vraatiim. 2. Ze jakmile budu miit to stestii a naraziim na dalsiiho Murakamiho tak si ho pak s radsoti precut.
Japonsko. 70 leta love power stejene tak jako milostny trojuhelnik hlavniho hrdiny Watanabeho az do konce romanu oscilujiciho mezi jeho laskou / oddanostii k poskozene Naoko, ukryte po trictvrtinu romanu v jakemsi komunnim sanatoriu a inteligentni , taky krasne ale navic mnohem praktictejsi a vasnivejsi a primocarejsi Midori.
Lidem neznajicim Japonske realie a trochu I japonskou politiku muze tahle kniha pripadat dost slozita - me ale pripadala nadherna a typicky japonsky poeticka. Nechybely zadne atributy spravne japonske tragedie jakymi sou sebevrazdy - odlouceni - umrti rodicu atd. Navic Spisovatel v kazde kapitole jenom tak mezi radky popadne nejakou knihu evropskeho autora kterou si hlavni hrdina Watanabe zrovna koupi, pujci, ci ji zrovna docetl.
Kazdopadne nejsimpatictejsi postavou knihy mi nebyl ani tolik hlavni hrdina, ktery mi dost pripada se jenom tak placa od niceho k nicemu nybrz Midori. Druha cena se stala prvni cenou. Midori je uzasna zena se srdcem na jazyku a navic pekne kinky. Verim tomu, ze se s ni Watanabe nebude nudit.
Mnozi lide si stezuji na prilisne mnozty az pornografickych scen, jenomze zapomynaji, ze to je prave to co onu knihu cini jedinecnou - Japonske knihy se takhle v Japonsku nepsaly. Ve spravnem japonskem romanu by Watanabe nasedoval Naoko do psychiatricke lecebny, kde by se ji totalne zhnusil a posleze by na konci knihy, jakozto spravny japonsky hrdina - jakozto onen korporatni samuraj ktery sklamal spachal sam sebevrazdu pokud mozno samurajskym mecem by si rozparal bricho a Reiko by mu setla hlavu druhym mecem - a pak i ona by se pripravila o zivot. To ze Watanabe se rozhodl o zivot s Midori a ze si dokazal precijenom odseknout ten kamen na noze v postave Naoko - to je jeden z mnoha momentu, tktery cini tento roman jedinecnym.
Norské dřevo bylo mým prvním setkáním s autorem a já jsem skutečně nadšená. Vůbec nevadí, že děj není nijak akční či komplikovaný, protože ten děj tady prostě není důležitý. Bavila mne ta psychologie postav, jejich filozofování o životě, Bavila mne ta přímočarost a syrovost, s níž autor píše. Ale zároveň citlivost, s jakou dokázal popsat to, že někteří mezi námi prostě mají potíže sami se sebou a ne každý se dokáže s tím vyrovnat. Kniha je ponurá, temná, melancholická, skličující, na některých místech skoro až depresivní. Ale mně se to prostě líbilo. Murakami tímto u mne dost zabodoval.
Takové normální, i když poněkud melancholické, vyprávění o vztazich a lidech méně či více nenormálních.
Pro nejvyšší hodnocení knihy je asi třeba být ve správném věku a správném duševním rozpoložení.
Kniha se dobře čte a vcelku mě i držela v napětí po celou dobu čtení, ale po přečtení nějak vůbec nevím, co tím chtěl autor říci, děj i postavy ve mně zanechali spíše negativní stopu a určitě to není kniha, kterou bych svým známým doporučila číst. Kolem jediného člověka tolik psychických nemocí, problémů, sebevražd a sebepoškozování? Bez sebemenšího náznaku PROČ? Navíc to množství sexuálních scén až zbytečně přehnaně detailně popisovaných mi tam spíš působilo rušivě, než že by nějak dokreslovalo děj. Od autora spíš taková laciná snaha o kontroverzi.
Zajímavé postavy prožívají zajímavé situace, vedou v nich zajímavé rozhovory a přemýšlí nad nimi zajímavým způsobem.
Můj problém byl v tom, že jsem hrdiny románu nějak stále nedokázal brát jako opravdové lidi, nedokázal jsem překročit tu hranici mezi mnou-čtenářem a světem literárních postav. Nenašel jsem klíč, kudy k nim, nenašel jsem nikoho, se kterým bych dokázal opravdu soucítit, kterému bych opravdu jeho bolesti uvěřil - zejména Kizuki a Nagasawa (kterého jsem si, kdovíproč, pořád vizualizoval jako japonskou verzi Benedicta Cumberbatche :–) působili jako karikatury svých typů. Jako by to byly figuríny ve vitríně, elegantně naaranžovaní v originálních pózách.
Murakami je skvělý spisovatel, velmi talentovaný, to je jasně vidět. Ale v Norském dřevu nezahrál na moji strunu. Možná to bylo jeho váháním mezi reálným a fantaskním, zdálo se mi, že zůstal mezi těmito polohami někde uprostřed. Murakami román anoncuje jako reálný příběh, ale na to byly postavy příliš neobvyklé – podobně jako u Osamělosti prvočísel -, jejich charaktery byly příliš výjimečné (Nevadilo by to, pokud by se atypický hrdina potýkal se standardně fungující většinou, ale nazabírá to na mě, když jsou atypičtí všichni) a jejich chování vykazovalo příliš mnoho nelogičností.
Mně by více těšil příklon k tajemnu, když se tím směrem Murakami vydal (při Tórově sólovém putování a hlavně při jeho obou návštěvách sanatoria, které opravdu vypadalo spíš jako Kouzelný vrch, než jako skutečný ústav mentálního zdraví), tam mě bavil a byl jednoznačně pětihvězdičkový.
„Sexuální scény mi přišly přinejmenším nadbytečné,“ píše v komentáři sarka45 a vystihuje i můj pocit. Nejsem, myslím, žádný puritán, Karmínový kvítek jsem přečetl bez uzardění a Henry Millera měl komplet spořádaného ještě před dovršením plnoletosti, ale zde jsem měl také pocit jakési nepatřičnosti, něčeho násilně implementovaného.
Norské dřevo se mi líbilo mnohem méně než Kafka na pobřeží (možná se mi Kafka líbil až moc a čekal jsem od druhé knihy příliš), ale k dalšímu poznávání Murakamiho mě stejně spíš nalákal než odradil.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Proč tak smutné a bezútěšné?
Proč tolik nevyřčeného?
Situace, které se mají sdílet, jsou zamlčovány a působí další bolest.
Tóru je vůl a chová se jak ženská.
Když už má něco řešit, tak mlčí.
Nechci věřit, že je to obraz klasického života mladé generace v Japonsku.
Hrdina Tóru není silná osobnost, i když si myslí, že je.
Neumí se přizpůsobit, neumí komunikovat.
...
Jsou to smutná studentská léta pro Tóruho. Kde jsou kontakty se svojí rodinou? Kde jsou fotbálky s kamarádama? Proč si to někdo dělá tak těžký? Každý se zamiluje, každý někoho ztratí, ale to má spíš posílit, ne tě odrovnat. Norské dřevo je popis nudného a nezajímavého týpka z Tokia...
...
Ale ok, přidávám jednu hvězdičku za to, že autor popisuje jak se někdo může cítit, jak může bejt blbej a ničit svoje okolí. Asi na to chce Murakami upozornit. Asi ho to taky štve. A jestli chtěl, aby čtenáře Tóru a ostatní postavy provokovaly a naštvaly, tak se mu to povedlo.
Knihu jsem četla kvůli čtenářské výzvě a pořád čekala kdy se dočtu k tomu,proč má tak vysoké hodnocení.Nějak jsem to nenašla.
Byla to mé první setkání s tímto spisovatelem,ale nějak mi to nesedlo a trochu i zklamalo, zvláštní styl jazyka.Možná špatná volba na začátek a chci zkusit něco dalšího a bude to lepší.
Za mě bohužel nedočteno. Murakamiho styl mi vůbec neseděl, knížkou jsem se prokousávala dlouho až jsem skočila přímo na konec a knihu odložila...
Celý děj se nic nedělo, žádný zvrat, nic zajímavého,... Opravdu nerozumím, jak tato kniha může mít 86%... Hodnotím 1* a v budoucnu po Murakamim asi nesáhnu.
Mnoho lidí tuto knihu odsuzuje jako "přeceňovanou". K tomu bych snad jen dodal, že na světě neexistuje mnoho věcí, které by oslovily všechny. Takže když se někde objeví člověk, který zaujme velkou masu lidí svým dílem, upoutá na sebe pozornost okolí a tím logicky i pozornost těch, na které prostě nemá šanci zapůsobit. To je normální.
Já osobně psychologickou prózu vyhledávám a Norského dřevo do mého vkusu přesně zapadá. Je o lidech, kteří jsou všemi okolo sebe nezmanipulovatelní a zakládají si na naprosté upřímnosti. Za svou odlišnost platí, svět je nechápe a oni se našli v davu. Snaží se ze svých problémů vysvobodit, pokoušejí se pomoci jeden druhému, ne vždy se to však podaří... A čtenáři jsou postavy buďto sympatické, nebo jim prostě nerozumí, neboť má k životu naprosto odlišný přístup, což je v pořádku.
Sám Murakami se prostředí Japonska snaží co možná nejvíce oprostit od rozdílů, které jej odlišují od západního světa. Proto, nebýt japonských jmen, jídel a květeny, se čtenáři zdá, že by se příběh mohl úplně stejně odvíjet třeba i v Evropě.
Hodnotím tedy pěti hvězdami, kniha mě oslovila a Murakami je mi stejně sympatický jako jeho dílo. Jistě Norské dřevo ještě někdy přečtu.
Můžu opakovat jenom slova většiny lidí, kteří ji měli možnost už přečíst. Příběh, kde se štěstí střídá se smutkem, zklamání s radostí, naděje se zoufalstvím..navždy tato kniha ve mě zůstane určitým způsobem ukryta, asi i proto, že mě vtáhla i do takové "studené" země, jako je Japonsko
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahyAutorovy další knížky
2005 | Norské dřevo |
2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
2010 | Kafka na pobřeží |
2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
"I once had a girl,
or should I say she once had me
..."
JohnwithPaul