Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545468/bmid_norske-drevo.jpg
4
4615
4615
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Odeon v roce 2002.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
OneHotBook
Originální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
Interpreti: Klára Issová , Jana Stryková , Filip Čapka
více info...
Přidat komentář
Murakami ani tentokrát nezklamal. I když Norské dřevo nebudu považovat za jeho nejlepší knížku, bude u mě patřit k těm lepším.
Původně jsem chtěla poslouchat audioknihu, ale pak jsem zjistila, že audioverze není kompletní, takže jsem tedy tentokrát audioknihu odmítla poslouchat. A jsem ráda, že jsem si mohla dopřát plný text, i když ani nevím, co bylo v audio verzi vynecháno.
Začátek knihy byl pro mne naprosto úchvatný. Prvních 50 stran bylo plných tak krásných myšlenek, že jsem z toho byla téměř v euforii. Bohužel převratné myšlenky postupně mizely a objevovaly se jen zřídka, naopak někdy jsem měla chuť knihu odložit nebo alespoň pár stran přeskočit, protože mi některé pasáže přišly nemístné a urážející. Přesto jsem knihu dočetla (bez přeskakování) a hned po přečtení mám pocit, že přijde den (minimálně jeden) kdy si ji přečtu znovu. Před tím bych ale ráda přečetla od Murakamiho ještě něco a měla tak porovnání.
Ufff, nechci opakovat začátek předchozího komentáře, se kterým mimochodem zcela souhlasím, ale opravdu to bylo to první, co mě po dočtení poslední věty knihy napadlo ;-)
Kniha mi přišla hustá - ne tak, jak to používá mládež, ale opravdu hustá jako mlha, tma, všechna ta tíha bezútěšné, přetížené, zhýčkané, pokrytecké, bez lásky žijící supermoderní populace... Přesto světlo občas problesklo. Kéž bychom se z té hluboké studny dokázali vyškrábat!
Uf, tohle rozhodně nebylo optimistické čtení. Určitě to ale nebyl ztracený čas. Souhlasím s některými ostatními komentáři, že bych si knihu víc užila dřív - v době kdy jsem hltala J. M. Simmela. Ještě snad poklonu překladateli p. Jurkoviči.
Každý můžeme nějaké svoje vědomí/podvědomí/duši nazývat studnou, která vyobrazuje vše, co prožíváme. Někdo má jen hlubokou, tmavou černou díru, a někdo studnu s žebříkem a sílu vylézt ven. Lidi si můžou vzájemně pomáhat najít opět kousek světla, ale studny některých lidí jsou tak hluboké a temné, že už z nich není cesty zpět.
Kniha je to místy hodně smutná, ale o to víc skutečná. Protože život není pohádka od Disney, právě naopak - dost často velmi depresivní místo. Murakami vždy nechá své postavy smýšlet o sobe jako o zcela obyčejných. Nicméně právě lidé, kteří tvrdí, že jsou obyčejní, jsou většinou ti nejvíce zajímaví - nemají totiž potřebu vykreslovat se v nějaké póze.
—————
O čem to vlastne Naoko tenkrát vyprávěla?
Už vím, vyprávěla mi o studni v polích. Nevím ani, zda taková studna doopravdy existovala. Spíš to asi byla jen představa, označení něčeho, co měla Naoko v sobě, se spoustou dalších problémů, které ji v těch nepěkných dnech začaly splétat v hlavě.
...
To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařilinze všech temnot, co jich na světě je.
Pan Murakami dokáže o velmi těžkých tématech psát s opravdovou noblesou. Jeho styl psaní mi sedí, příběhy se čtou samy a pokaždé mají v určité rovině co nabídnout k zamyšlení. Nad sebou, nad životem.
Krásně napsaná kniha, která ve mě zanechala rozporuplné pocity. Smutná a melancholická, všude okolo deprese a smrt. Pro každého tato kniha asi není, ale myslím si, že stojí za přečtení.
Kniha převážně ponurá, depresivní, melancholická, ale i vtipná a radostná. Nenáročný styl psaní s hlubokými myšlenkami. Bavila mě autorova přímočarost i ona syrovost. Samotné téma knihy asi nebude mezi čtenáři oblíbené, ale ke mě kniha přišla v pravou chvíli a zanechala ve mě dostatečnou stopu. Dle mého názoru má kniha co nabídnout.
Mám v úmyslu přečíst od Murakamiho všechno a Norské dřevo byl další krůček k cíli. Schéma je opět klasické: samotářský nevýrazný mladík a jeho vztahy k mnohem zajímavějším přátelům, zejména dívkám. Murakamiho intimní styl psaní mi sedí, nicméně jeho "mystičtější" romány mám raději. Některé dialogy v knize mi přišly už trochu za čarou - takhle by, myslím, žádní mladí lidé nemluvili. A když už jsem v té kritice, postavy na můj vkus vykouřili příliš mnoho cigaret. Jinak klasika Murakami.
(SPOILER)
Nemohu se rozhodnout, zda se mi kniha vlastně líbila, nebo ne. Četla se velmi snadno, jazyk není nijak složitý a přesto se vyskytuje mnoho romantických a poetických popisů. Příběh vypráví o vysokoškolákovi, který tak nějak zcela nezapadá do okolní společnosti. Možná ne přímo tím, co (ne)dělá, ale svým způsobem myšlení. Prožíváme s ním jeho každodenní obyčejný život a hlavně se dozvídáme o jeho vztahu s několika lidmi, kteří v jeho životě zanechali velkou stopu, a o osudech těchto lidí.
Kniha je hlavně o emocích a složitých vnitřních pochodech člověka, které ne vždy chápeme a někdy ani nemůžeme chápat. Každý člověk, kterého Tóru poznal, byl jiný a každý přemýšlel jinak. Někteří své pocity chápali a dokázali je přesně vyjádřit a někteří ne. Kniha je protkaná dlouhými a duchaplnými dialogy, které doplňuje popis prostředí, které postavy zrovna obklopuje. Všechny postavy jsou naprosto odlišné, ale přesto je jedno spojuje - každá si v sobě nosí své temno.
Když o knize takto píšu, nezdá se mi vůbec špatná, ale bohužel při čtení jsem balancovala na hranici nudy. Nevadí mi číst o obyčejném každodenním životě, ale bohužel mě moc nezajímalo, co se postavám děje a přiznám se, že jsem jim často nerozuměla. Dynamiku Tórových vztahů jsem na konci knihy už vůbec nechápala. Je nutné se s každým vyspat?
Celá kniha je protkaná osamělostí, všudypřítomným smutkem a depresí a to i ve šťastných chvílích, protože můžeme vycítit, že to asi nedopadne dobře. Přesto mi chyběl nějaký smysl, který bych na konci cítila. Nějaká pointa, nějaký závěr. Něco, čím by se na mně kniha podepsala. Zůstalo ve mně jen jakési prázdno. A ne v tom dobrém "tohle mě dostalo a musím se nad tím zamyslet" smyslu.
Kniha ve mě zanechala rozporuplné pocity. Příběh pěkně plynul a byly zde i zábavné pasáže, ale život hlavního hrdiny, který příběh vypráví, začala obklopovat smrt a já začal upadat do deprese a smutnil spolu s ním, protože vím moc dobře, jaké to je ztratit někoho velmi blízkého.
Obyčejný, osamělý kluk se dostane do vztahu s dvěma dívkami najednou. S ani jednou to naplánoval, s ani jednou to není ono, s ani jednou není doopravdy šťastný, ale dřív či později musí min. jednu z nich zklamat. Vlastně je to o klukovi, který se jen tak plácá životem. Většinou je život takový, jaký jsme ani nechtěli a naplánovali, ale našim úkolem je být šťastní .... tahle knížka není depresivní, všechno to nějak plyne a člověk se musí rozhodnou a změnit to anebo to nechat plynout a nějak to dopadne, ale tak či tak nemá cenu si dělat moc starostí a nesvádět to na okolnosti.
Tak nevím, jestli se mi knížka líbila, nebo ne... napsaná byla pěkně, četla se sama, to jako jo... ale nálada knížky mi moc příjemná nebyla. Deprese, sebevraždy.. a ještě mi tam chybělo..jak bych to napsala..? úplný začátek něco nakousl (v letadle...), ale konec skončil někde jinde. Čekala jsem nějaký závěr toho, čím knížka začala... nějaký epilog :-) třeba..
Už dlouho jsem si chtěla tuhle knížku přečíst, ale bála jsem se, že to bude dost divné. Nakonec ani tolik nebylo :) ale prostě jsem si tam nedokázala najít žádnou postavu, která by mi byla sympatická
Krásné .... i když smutné zároveň. Nedokázala jsem se od knížky odtrhnout. Napsané s citem a s hlubší myšlenkou.
Po přečtení Knihovny od tohoto spisovatele jsem říkala, již nikdy více, ale dala jsem mu ještě jednu šanci a tentokrát musím říct, že rozhodně lepší. Ikdyž tolik sebevražd v jednom vyprávění sem snad ještě nečetla. A trochu mi vadil dokonalý a úžasný hlavní hrdina, do kterého se vždy každá zamiluje!
Líčila jsem kolegyni v práci, jak jsem přečetla krásnou knihu Norské dřevo. A o čem to bylo? Ten umřel, ta umřela, ta spáchala sebevraždu, ten taky, ta měla deprese... Co je na tom proboha krásného? To si prostě musíš přečíst...
Můj TOP autor, líbí se mi jeho jazyk a jeho mistrovské umění přesně vystihnout, jak se kdo cítí, jak se cítí navenek, a jak uvnitř, jak přemýšlí v nejtajnějších zákoutích, a ještě to dá na papír a podepíše se pod to.
Film jsem neviděla.
No, nějak jsem čekala od příběhu víc. Bylo to já mě moc depresivní a kdyby se mi kniha nehodila do výzvy, tak bych ji odložila... Těch sebevražd bylo na jednu knihu až moc.
Krásná věc.
Asi od čtrnácti let jsem trpěla předsudky, že Murakami se mi prostě líbit nebude, že to nepochopím, že to bude moc japonský a že se mi to opravdu nebude líbit.
A ejhle!
Nádherný popis Japonska v šedesátých letech, kastovních systémů, úplně jiného způsobu lásky, jídla, vlaků, dospívání, ...
S čistým svědomím můžu říci - tohle je opravdu krásná kniha.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Jak byl/a pravil/a BeyondHorizon. Děkuji, přesné vystižení i mých pocitů. A komentář od CorneKraan také stojí za zamyšlení.