Norské dřevo
Haruki Murakami
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Odeon v roce 2002.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , OneHotBookOriginální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
Interpreti: Klára Issová , Jana Stryková , Filip Čapka
více info...
Přidat komentář
Kniha, na kterou určitě jen tak nezapomenu. Na první pohled v knize není zas až tak moc děje, ono je to takové vyprávění bez žádných napínavých zápletek apod., ale na druhý pohled a dojem je v knize řečeno mnoho a odehrává se tam toho opravdu hodně, ačkoli tento “děj” hraje více na náladu čtenáře, přičemž nechybí nádech marnosti života, melancholie, nihilismu i erotiky. Hlavní hrdina Tóru rozhodně nemá na růžích ustláno a je až děsivé, jak přichází o všechny milované osoby (z toho by padla ne na jednoho depka), ale zároveň je příběh i plný jisté krásy v podobě hlubokých citů jako je láska, přátelství. Trošku mě “rozhodil” ten konec, ale tak to je hold Murakami. Kniha, kterou rozhodně stojí za to přečíst (ale radši bych ji četla v pohodovém rozpoložení).
Kniha se nečetla lehko. Je plná emocí.. mé první setkání s tímto autorem.. Kniha si určitě zaslouží pozornost, myslím že na ní nikdy nezapomenu.
Tato kniha mě nezaujala. Nelíbil se mi styl, jakým byla psána ani děj mi nepřišel nějak převratný.
Čteno podruhé kvůli Čtenářské výzvě a jsem ráda. Poprvé to bylo něco co mnou prošlo a nic jsem si nepamatovala. Teď podruhé to ve mně rezonuje a snažím se naladit na život mladých lidí v Japonsku, kdysy dávno v 60 letech.
Murakami asi nebude můj šálek kávy… Tohle byla několikátá kniha od něho co jsem četla a zatím teda žádná sláva…
Možná mu ještě někdy dám šanci…
Četla jsem to do výzvy a byla to opravdu výzva…
Kniha samý cvok… to fakt nemůžu doporučit…
Dalo by se říci, že se toho za celou knihu příliš nestane, neboť často se zasekneme spolu s Tóruem na mrtvém bodě. Přišlo mi ale, že právě sledováním myšlenek hlavního hrdiny se pro mě příběh stal velice opravdovým.
Ze začátku se mi kniha nečetla zrovna lehce, pořád jsem od ní odbíhala a znovu se vracela. Pasáže, kdy Naoko a Tóru spolu chodili městem a mlčeli mne nebavily a celkově to působilo trochu depresivně. Vlastně jsem se začetla až Tóru potkal Midori...jakoby tomu Midori dodala šmrnc ... celkově kniha byla velmi zvláštní, ale jsem ráda, že jsem ji dočetla.
Příběh jsem poslouchal v audioknižní verzi. Norské dřevo bylo mé první setkání s Murakamim a bylo to zvláštní setkání. Murakami je zvláštním autorem, kterého jsem si chtěl dlouho přečíst, ale něco mne podvědomě stále odrazovalo. Dle anotace jsem si nebyl jist, co mohu od knihy očekávat. A vlastně sama anotace je více než vypovídající. Hlavním protagonistou Norského dřeva je mladičký Tóru Watanabe žijící život studenta dějin dramatu a zaměstnance. Přestože inkriminovaná léta byla poměrně divoká, je Tóru spíše samotářem žijícím nudný život. Jeho jediným potěšením je výhradně západní literatura a hudba. Není však poustevníkem, samotářem žijícím na okraji. Studentský pokoj sdílí s poněkud podivnou existencí, která dostala přezdívku Extrém. Tóru nemá příliš přátel, dají se spočítat na prstech jedné ruky. S přáteli je to těžké, někdy je nemůžeme snést a lezou nám na nervy, ale tvoří svým způsobem naši identitu. Plachá Naoko, cynický Nagasawa, bláznivá Midori a Kizuki, kterým vše začalo… Tóru je zcela bez příkras solitérem, je nezapadajícím dílkem japonské společnosti.
Stále přemýšlím co mám o Norském dřevu říci. Je to příběh, který jste mohli do jisté míry prožít. Norské dřevo je příběh obyčejného chlapce, emocí a krutosti světa. Norské dřevo je příliš vzdálené všem fikcím, všem snovým světům, byť jsou postaveny na základech našeho světa. Norské dřevo je přesně jako ta písnička, kde vás děvče požádá, ať zůstanete a posadíte se, ale nikde není byť jediná židle, a tak sedíte na koberci, pijete a čekáte na svou šanci, která je nakonec pohřbena ve vaně.
Nyní je ovšem třeba se zaměřit - ne zcela překvapivě - na interprety audioknihy. Filip Čapka, Klára Issová a Jana Stryková jsou skvěle ladící trio. Naoko v podání Kláry Issové je jemná a konejšivá. Excentrickou, nespoutanou Midori naprosto ovládla Jana Stryková. Filipa Čapku ovšem uslyšíme nejen jako Tórua, ale například také jako Nagasawu či Kizuki, a to je jediný suk, který Norskému dřevu nesluší. Přestože je Filip Čapka velice dobrým interpretem, který dokáže proniknout do charakteru, jehož hlasem je v uchu čtenáře, jsem si jist, že především Reiko by si zasloužila vlastního interpreta. Mezi jednotlivými kapitolami zaznívají útržky Norwegian Wood od The Beatles, které jsou velice osvěžující a zpříjemňují poslech.
Něco takového jsem ještě nečetla. Postavy byly tak zvláštní, děj pro mě místy nezajímavý a jindy zase velmi a tak nějak na závěr ve mně zůstal smutek.
Nevím, co jsem čekala když jsem vzala knihu do ruky, ale tohle to rozhodně nebylo. Opravdu nečekaně mě příběh vzal za srdce a evokoval ve mně zvláštní stesk.
Udělala jsem ale tu chybu a vzala jsem si knihu (samozřejmě netušíc, o čem je), na svůj vlastní pobyt v nemocnici, a trošku to se mnou zamávalo.
Dechberoucí.
Jako Beatles dobrý. Ale tak nějak v nich tohle nevidím. Možná kvůli tomu že nejsem Japonec. Takže mi to celé tak nějak nesedí. Jako obecně u Marakamiho to podle mě vnější a neodpovídající užívání západních symbolů.
Norské dřevo má relativně minimum děje. Příběh se nese v takovém zvláštním melancholickém duchu. Některé popisy od autora mi přišly příliš strohé. Kniha nenadchla ale ani neurazila. Zkrátka to bylo celkem příjemné, ale ne až tak oddychové, jak by se mohlo zdát. Postavy to nemají jednoduché, potýkají se složitostmi života mladých lidí a musí se vyrovnávat se ztrátami svých blízkých. Žádná z postav mi nebyla příliš blízká a jejich počínání jsem mnohdy moc nerozuměla, ale dojem z knihy si odnáším dobrý.
Tak konečně se tahle kniha ke mě dostala. Neskutečně mi tehdy sedla do nálady a četla se skoro sama. Bavil mě příběh, postavy (Midori!), popisy míst a pocitů, ten místy lehce cynický humor. Snad jen ten závěr byl takový... asi typicky Murakamiovský? Ale to mi nezkalí dojem z celé knihy.
Když pominete jména a názvy, tak kniha mi nepřipadá ničím typicky japonská , myslím, že by se mohla odehrávat kdekoli v tehdejším (vyspělém) světě - možná i proto je tak populární.
Ježiši, tohle byl fakt přešlap. ČV cos mi to udělala? Nakonec teda dočteno, držela mě nad vodou zvídavost...Nakonec musím uznat, že něco na tom jablku je, ale vlastně nevím, co přesně.
Čekala jsem hodně, avšak když jsem knihu dočetla, honilo se mi v hlavě spousta negativních emocí. Musela jsem tu "naštvanost" pak vychodit na procházce. Opravdu mi to nesedlo.
Přečteno díky čtenářské výzvě. Je to zvlášťni kniha, děj je velmi jednoduchý, tak nějak pomalu plyne, čtenář má pocit, že se toho moc neděje, ale přitom se čte tak hezky a po přečtení mi zůstala ležet v hlavě... Příběh jako takový působí tak smutně.
Kedysi dávno som začal čosi od Murakamiho čítať, ale nebavilo ma to. Mám podozrenie, že je trochu grafoman, u ktorého prevyšuje kvantita nad kvalitou. Dal som mu však ešte šancu a začítal sa do tejto jeho oslavovanej knihy. No nezvládol som to. Nórske drevo je strašne zdĺhavá nuda s dialógmi, ktoré na mňa občas pôsobili ako z telenovely. Autor ani nemá nijak špecificky vycibrený štýl, príde mi to ako taká nekonečná slohová práca s nezaujímavými postavami. Neviem, čím tento text svet tak ohromil, mňa teda vôbec...
„Devatenáct a dvacet let, to je moc důležité období ve vytváření charakteru, a pokud si v ten čas přivodíš nějaké pokřivení, potáhne se s tebou dál.“
Zpočátku jsem se domníval, že jsem se zásadně spletl ve výběru čtiva, jakkoliv jsem samozřejmě knihu zvolil záměrně, přesto jsem dal knize šanci a nakonec nemohu říct, že bych byl nějak zklamán, spíš naopak, byť to rozhodně bylo vykročení z „komfortní zóny“. Prvotní impuls – přečíst si něco od japonského autora – byl splněn, i když jsem si zpočátku říkal, že jsem měl zvolit něco víc Japonsky tradičního. Příběh je podivný, pomalý, reálie jsou krajně nejaponské. Text je však krásný a psaný čtivým stylem, některé věty vyloženě hladí na duši. Přes svou pomalost není nudný, vlastně se nikde nezadrhne. K protagonistovi si lze vybudovat vztah a sympatie. Hlavní téma psychického onemocnění a depresí je zřejmé a není třeba k němu nic dodávat. A jakkoliv je můj komentář spíš neutrální, těch pět hvězd dávám právě hlavně za nosnou myšlenku. Některé autorovi další knihy mám v hledáčku, přesto, otázka, zda si od něj ještě někdy něco přečtu, zůstává prozatím nezodpovězena.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy vysoká škola
Autorovy další knížky
2005 | Norské dřevo |
2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
2010 | Kafka na pobřeží |
2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
No...tak jsem se k tomu zázraku konečně dostala. Ale za mě má teda Murakami lepší knížky...tohle mi přijde jako zbytečně mnoho povyku pro nic.