Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545468/bmid_norske-drevo.jpg
4
4612
4612
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Odeon v roce 2002.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
OneHotBook
Originální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
Interpreti: Klára Issová , Jana Stryková , Filip Čapka
více info...
Přidat komentář
„Jediní normální jsme tady totiž my,“ řekla Reiko. „A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni.“
Krásný, ale smutný příběh. Možná by se dalo říci, že tahle kniha se vyrovná pojmu deprese. Příběh jde zlehka a pomalu, ale není to rozhodně oddechové čtení, postavy se zde vynořují a pak zase odcházejí, melancholie přetrvává. Nicméně četla jsem v to době, kdy jsem měla podobné pocity, jako hlavní postavy, tudíž to ve mně mnoho zanechalo. Našla jsem zde spoustu skvělých myšlenek s kterými jsem se ztotožnila. Prostředí jsem si užívala, do Tokya se rozhodně chystám někdy podívat.
Murakamiho styl psaní je prostě jedinečný a opět mě nezklamal. Kniha si rozhodně své čtenáře najde.
úplně jiný žánr, než který běžně čtu. Kniha mi dala nahlédnout do kultury, která je mi naprosto cizí. Ze začátku jsem se nemohla začíst, pak už to šlo samo.
Mám Murakamiho velmi ráda, ovšem tato kniha mě příliš neoslovila. Ano, je to jeho styl, ovšem tady mi to všechno přišlo nějaké zdlouhavé. Tuto knihu zatím hodnotím jako jeho nejslabší dílo (i když velmi oceňované). I tak bylo potřeba se při četbě občas zastavit a zapřemýšlet.
Kniha čtená kvůli výzvě, úplně mimo můj šálek kávy, ale je plná citu, silného příběhu. Pro mě trošku náhled do jiné kultury, kde sebevraždy nejsou až tak vzácné..
Kniha je plná lásky, citu a bolesti, podané autorem tak, že tomu skutečně věříte a prožíváte s nimi. A i přes to v knize nejsou žádné srdceryvné scény, které vám vhrnou slzy do očí, což osobně považuji za velké plus.
tento melancholický druh literatury mě příliš neoslovuje, knihu jsem dočetla se sebezapřením a neodložila ji jen kvůli čtenářské výzvě...
(SPOILER)
Pocit, který autor ve mně zanechává : obdiv, jsem vděčná i za kvalitu překladu. V čase, který je určen, od prvého nádechu až po poslední výdech, prožijeme sedm proměn. Jednotlivé etapy nás obdaří radostmi i starostmi, než zakusíme a ucítíme tu poslední, o které nemají potuchy ti, co jsou ještě před ní.
Citace: "...už vím, proč tolik prosila. Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě. Než se rozpomenu, chvíli to trvá. Jak jdou léta, je ta chvíle čím dále, tím delší. Co trvalo pět vteřin, prodloužil čas na deset, pak na třicet a nakonec na minutu. Ta doba se prodlužuje, jak večerní stíny a už brzy nadobro propadne noci."
Nevím jak hodnotit. Začátek velká nuda a deprese, Tóru vše odkývá, nikdy neprotestuje. Z postav jsem si snad oblíbila jen Reiko. Konec se trochu rozjel. Celkově se mi kniha nelíbila, taková o ničem. Nechápu ten humbuk kolem knihy.
Tuto knihu jsem vzal do ruky jen náhodou, ale byl jsem mile překvapen. Kniha rozhodně nudná nebyla.
A já si trošku myslím, že je důležité při hodnocení téhle knihy to, jestli čtenář už četl něco podobného, kolik toho přečetl nebo spíš sám prožil. A také to, kdy byla kniha vlastně napsána a kdy se stala tou "bombou". Svého času musela působit neuvěřitelně odvážně a novátorsky. Určitě dovede vtáhnout, vytvořit napětí a očekávání. Z díla však přímo čiší melancholie a marnost. Stále jsem měla pocit, že by mělo být řečeno víc a nějak mi tam chyběla taková ta velká pointa. Extrémní erotické popisky pro mě byly nadbytečné.
..Mimochodm co se stalo s Extrémem? ))))))
NORSKÉ DŘEVO vnímám jako povinnou literaturu. Měla jsem (a stále mám) pocit, že je to natolik kultovní kniha, že bych si ji zkrátka měla přečíst. Nakonec jsem sáhla po po jejím audioknižním zpracování a udělala jsem dobře. Rozhovory v podání Filipa Čapka a Jany Strykové byly pro mě velmi příjemným sluchovým zážitkem.
Takto velmi oceňované, kritiky velebené knihy, mě většinou nezaujmou; jsem normální, konzumní čtenář a od knih očekávám především zábavu, i když pravda!… stále více i nějakou přidanou hodnotu. NORSKÉ DŘEVO mě k vlastnímu překvapení skutečně bavilo, ale že by se pro mě kniha stala osudovou, že bych díky ní nabyla nějakých převratných hodnot a myšlenek, to nemůžu říct. Přesto jsem ráda, že jsem si knihu poslechla, nakonec se vlastně do budoucna nebráním dalším Murakamiho knihám.
Murakamiho nefantaskní próza Norské dřevo je v podstatě takový bildungsroman. Příběh Tóru Watanabeho, který hledá (což zní banálně, ale v tomhle pojetí kupodivu není) sám sebe, lásku, zodpovědnost. On i všechny postavy jsou zvláštní přesně tím způsobem, jakým je to u Murakamiho normální, příběh svou estetikou míchá všednost a nepravděpodobné, silné osudy. Ostatně s kontrasty si Murakami hraje rád, tady mezi ty nejvýraznější patří všednost dní a smutně veselá ztřeštěnost jednotlivých protagonistů, dále všeprostupující jemnost oproti množství (možná až moc vysokému) detailně popsaných erotických scén, nebo samotná podstata příběhu, který dokáže být zároveň spletitý i přímočarý. Nejde o nejlepší autorovu knihu, ale ve výsledku patří k těm nejcitlivějším a nejsugestivnějším, které jsem od něho četl.
Japonsko, 60. léta. V téhle knize vzpomíná Tóru na své vysokoškolské roky. Na dívky a kamarády, kteří ho ovlivnili... a není to moc veselé čtení.
Melancholie, psychiatrická léčebna, sebevražda kamaráda, kamarádky, další kamarádky, sestry kamarádky, spousta kurvení, někdy až povrchních rozhovorů, ale taky rozhovorů velmi hlubokých. Postupně vás to vtáhne. A čtete a čtete. Jediné co mi vadilo byla linka věnující se Midori..její perverzní tvrdohlavost mi do toho vůbec nepasovala.
Nejdříve jsem si říkala, to je taková nudná povinná četba. Později ... jak se začali vybarvovat různé dějové postavy, mi to začalo bavit. A konec ..... ten je smutně krásný, ale stojí to za přečtení.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
K ději Norského dřeva nění moc co dodat. On tam žádný velký děj totiž není. Hlavní postava Tóru se tak nějak potácí od jedné zkoušky k druhé, od jedné onanie k další, od jedné známosti k jiné...
Kniha se měla jmenovat "Tóru Omlouvámse a sebevrazi". Hlavní postava je s prominutím úplný dement, který se všem omlouvá pomalu i za to, že dýchá. Seřvala tě holka? Je to tvoje chyba. Nepřišla na schůzku? Je to tvoje chyba. Dva měsíce tě ignoruje? Je to tvoje chyba... Stejně jako hlavní postava je i zbytek osazenstva více méně nesnesitelný, chovající se iracionálně nebo prostě jenom stupidně. Tóru by si za svou neustálou potřebu moralizovat, hrát si na nejvyššího etika a ublížence zasloužil provaz taky.
To, co mi u Kafky na pobřeží nevadilo, mi tady pilo krev - Murakamiho odosobněné a roboticky chladné chování postav a popis intimních věcí; respektive jazyk k tomu využívaný. Nerozumím autorově obsesi onanií, čitěním zubů, holením a mytím vlasů...
Chtěl jsem napsat komentář, který bude nad věcí a zhodnotí vše v klidu. Po přečtení doslovu to však nedokážu. Tím, jak se Murakami snaží okázale kašlat na japonský tradicionalismus, patriotismus a být za každou cenu západní a „nejaponský" (cola, KFC, západní literatura), mě prostě vytočil. Nevidím ve smazávání národních hodnot nic, za co bych tě, drahý Haruki, měl cenit.
Murakami u mě docílil přesného opaku, než bylo jeho záměrem. S jeho knihami končím a příště, až zabloudím do japonské literární sekce, sáhnu přesně po těch autorech, kterými Murakami opovrhuje a staví se k nim do opozice. Sayōnara.
Velmi politicky nekorektní shrnutí by znělo: o cvocích a sexu. Upřímně, nechápala jsem, co hlavní hrdina viděl v kterékoli z žen, s nimiž se v knize seznámil a vyspal. Ať už to byla Naoko, Midori nebo Reiko, všechny mě trochu děsily. Všichni v téhle knize si zasloužili gauč u dobrého psychiatra.
Moje druhá kniha od Murakamiho, začínám ale mít takové tušení, že jeho psaní prostě nebude pro mě.
Knihu mám přečtenou už asi 3 dny, ale na hodnocení jsem si nechala čas. Je to moje první kniha od autora, který je ve světě literatury vysoce hodnocen. Nemohu říct, že by mě kniha naprosto nadchla, ale donutila mě přemýšlet a takové knihy mám ráda. Tóru mi byl vlastně velice sympatický. I když jako hlavní hrdina ničím úplně nevynikal, ale přes všechny "rošťárny" studentského života pro mě byl hlavně dobrým člověkem.
Veskrze depresivní čtení. Připomnělo mi to knihu Letní světlo, a pak přijde noc. Byla z toho cítit enormní neutěšenost a surovost.
Hlavní hrdina se ocitne ve středu životů svých známých a přátel. Každý z nich má mnoho problémů a Tóru je jakýmsi hromosvodem jejich činů a myšlenkových pochodů. Pořád jsem si říkala, doprčic lidi se takhle přeci nechovají. Přišlo mi to strašně uměle vystavěné (jako chování Midori nebylo úplně normální… a nebyla zdaleka jediná). Celou knihu provází pouze sebevraždy, psychické problémy, narcistní sklony, neuvěřitelné chování hlavních postav a sex, který je zde osou celého příběhu a nějak neumím identifikovat proč.
Některým pasážím se nedá upřít originalita, ale jako celek se mi prostě kniha nelíbila. Neztotožňuji se s vysokým hodnocením a řadím ji spíš mezi průměrné čtivo. Kniha se snaží být odvážná a autor se nás snaží skoro na každé stránce něčím šokovat. Já jsem ale ani jedné postavě její chování a příběh nežrala. Kolikrát jsem se přistihla, že čtu s otevřenou pusou říkajíc si - to jako vážně?
Velice výstižná věta pro tento zvláštní příběh je ta přímo z jejího nitra: “K čemu to všechno je? Jaký má tohle smysl ? Nevěděl jsem.”
Originalni, takovou knihu jsem ještě nečetla, opravdu je to originál, který zatím nemám s čím porovnat. Myšlení postav je zcela rozdílné, přesto je stále něco spojuje a nekonfliktně, se jejich myšlení a dramatický děj prolíná až ke konečnému klidu a vyrovnání, ktery hlavní postava celý život hledá
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Konečně jsem se dostala k téhle snad už klasice. Výjimečný styl psaní, poetika střídána okamžiky naprostého smutku a depresí. Hrozně mě mrzí, že jsem tu knihu nečetla o něco dřív, podle mě pro dvacátníky musí být naprosto přelomová. Skvěle zachycené reálie Japonska. Doporučuji, nalákala mě na další autorova díla. Jestli si chcete navodit obdobný feel, fakt si pusťte Norwegian Wood od Beatles.