Norské dřevo
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/545468/bmid_norske-drevo.jpg
4
4612
4612
V románu nejvýznamnějšího japonského spisovatele současnosti se skrývá fantastický, romantický i tragický milostný příběh. Čtenář však „neunikne“ směsici japonských reálií, psychologickým portrétům hrdinů ani scénám vášně a nespoutaného sexu. Podle stejnojmenné knihy vydané nakladatelstvím Odeon v roce 2002.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2013
,
OneHotBook
Originální název:
ノルウェイの森 (Noruwei no mori), 1987
Interpreti: Klára Issová , Jana Stryková , Filip Čapka
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Po knize jsem sáhla v rámci tématu CV 22, kdy mi tento autor přišel jako "nejmenší zlo". Takže jsem od knihy neměla žádné neočekávání.
Výsledek žádné terno, vychvalujíci do nebe to nebylo. Propadák také ne.
Nicméně některé části příběhu, nejsou moc rozvinuty, některé zase moc vysvětleny. Z rádoby hodného "vychvalovaného" kluka, je ve skutečnosti docela dost zm**, který se musí dostat do každé, i když vlastně tvrdí, že to tak není. Autorova snaha vyřešit problém v 'milostnem trojúhelníku' úmrtím jedné z hlavní postav mi přišla spíše jako východisko, nevím, jak problém vyřešit, tak ji nechám zabít... Konec uspěchaný.
Já a knihy od Murakamiho jsme společně jaksi prokletí. Nikdy jsem žádnou jeho knihu nedokázala dočíst, i když se mi líbily. Nevím, čím to bylo. Každopádně u Norského dřeva se mi dočíst povedlo, i když byly mezi čtením pauzy.
Je to zcela neobyčejně neobyčejný příběh. V této knize je život sám. Naoko mi připomínala mě samotnou, doufám, že jednou nedopadnu jako ona. Tóru byl sympaťák, moc toho nenamlel, ale prožil co se dalo. Dílo je to velmi emotivní, ale konec mě maličko zklamal. Na to, jak bylo celé vyprávění popsané doposud, mi konec přišel strohý. Bylo to prostě málo. Ale jinak bych ráda navštívila místo, kde se léčila Naoko.
Díky Dk jsem poznala tohoto autora. Töru Watanabe nás vzpomínkami vtáhne do svého rodného Japonska, přiblíží japonskou kulturu, zvyky, jídlo,zábavu v 60tých létech minulého století. Popisuje život studentů na koleji, hodně zábavy a hlavně sexu. Ale to přece k mládí patří, hledají se ve všech směrech. Tóru nás postupně seznamuje se svými přáteli. Pro mě Japonci vždy usměvaví, ale za fasádou je vždy jen člověk z masa a kostí, se svou radostí a bolestí. Líbí se mi, s jakou citlivostí jsou zde postavy v knize rozpitvávány úplně do hloubky, jak vzhledově, tak i emočně.
Vždy jsem si říkala, že člověk si život nedal, tak by si ho neměl dobrovolně vzít,. Opravdové sebevrahy neodsuzuji, nelituji a v určitém bodu obdivuji, že najdou tu odvahu ukončit pro ně neslučitelnost bytí s jejich životem. Nevidíme do hloubky jejich duše, jejich vnitřní bolest, nevyváženost, zoufalství, pocit strachu, beznaděje, apod. Tato krutá realita života je velmi citlivě popisována v této nádherné knize.
Neobyčejný vnitřní svět na pohled obyčejných postav. Vrátila mi zpátky chuť přemýšlet, ptát se a číst.
Neskutečně poutavá kniha i přes zdánlivě obyčejný příběh. Inspirující povaha hlavní postavy je ovlivňována zvláštními, výstředními a někdy věru depresivními vedlejšími charaktery, které dodávají příběhu myšlenku a rozměr, který mě velmi příjemně překvapil.
(SPOILER)
První polovina knihy je absolutně geniální. Skvěle popsané motivace postav, originální, hluboké a dojemné téma a fantastický jazyk.
Mám ale pěknou řádku výtek k druhé polovině:
1) Samej sex. S lidma, se kterejma by sex bejt zkrátka neměl.
Postavy dělají z hlavního hrdiny „hodného kluka“, který „tyhle věci nedělá“, ke kterému „tyhle věci nesedí“. V životě máme vždycky na výběr. A vždycky si můžeme vybrat, s kým se nevyspíme. A pravda je taková, že v některých situacích a s některými lidmi je sex zcela amorální a zlá věc. Takže ne, on není hodnej kluk, tyhle věci dělá a přesně to se k němu sedí.
Autorova posedlost nechat hlavního hrdinu vyspat se úplně s každým by mě sama o sobě neznechucovala. Ovšem fakt, že mu to má čtenář prominout nebo si říct, že se „to občas stává“, je pokřivený. Protože je to přece hodnej kluk.
2) Autor nedá skutečný příběh ani konec žádné ženské postavě.
Jakmile se postava vyskytne v situaci, kdy zcela očividně dělá zlé věci a podvádí svou přítelkyni, místo toho, aby se Murakami pokusil o nějaké smysluplnější rozuzlení, nechá onu přítelkyni spáchat sebevraždu. (Za chlapa prostě musí vždycky všechno vyřešit ženská. I třeba tím, že se zabije.)
Jestliže se autor rozhodl takhle, fajn. Však Kunderovy postavy jsou taky na přes držku. Stále ještě ale mohl pracovat dál, líp a knihu trochu rozvést. Malinko více rozebrat svědomí hlavního hrdiny nebo se pokusit o širší a hlubší vývoj Nagasawa. Aby špatná rozhodnutí těchto dvou mužů dávala smysl.
Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:
„Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“
Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země.
Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech.
Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu?
„Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze.
Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.
Často jsem u čtení této knihy poslouchal Norwegian Wood od Beatles a ta písnička nádherně dokreslila a podtrhla lásku i nelásku, samotu v přeplněném Japonsku, hledání a setkání hrdinů příběhu, který jen tak z mysli nevymizí. Perfektně vykreslené postavy, které jakoby vystupovaly z knížky a hrály svůj příběh před mýma očima. Díky za to.
Jsou lidé, věci a knihy, které vám nějakým způsobem naprosto změní život a Norské dřevo je právě jednou z těch knih. Pamatuju si, ještě když jsem byl na střední, jak se začínalo o Murakamim mluvit a mně nějakým způsobem ten název "Norské dřevo" štymoval. A nikdy nezapomenu, jak po prvním přečtení ve mně kniha rezonovala a takové ty pěkné myšlenky si zapsal do diáře. Norské dřevo, spolu ještě s filmem Ztraceno v překladu, ve mně probudily zájem o Japonsko, jeho kulturu i jazyk a touhu porozumět tomuto pro mě do té doby celkem cizímu, neznámému, ale velmi přitažlivému světu. Toto zaujetí mě doprovázelo i nadále, takže studovat japonštinu i na vysoké byla jasná volba. Nadšení (ale i částečné vystřízlivění) pokračuje dál i po celkem dlouhé době strávené v autorově rodné zemi a já i po nynějším druhém přečtení Norskho dřeva nepřestávám být vděčný za to, co všechno do mého života přinesli zdánlivě obyčejný Tóru, tajemná Naoko, praštěná Midori a neobyčejná Reiko. Osudová kniha.
Čekala jsem něco zajímavého, to mi bylo poskytnuto. Postavy jsem měla během čtení pod kůží.
Velmi pěkná a citlivě napsaná kniha, u které jsem se po dočtení každé kapitoly musela zamyslet nad chováním a myšlením jednotlivých postav.
Pro lidi, kteří mají pocit, že se občas v životě brodí bahnem. Pro lidi, kteří občas potřebují někoho, kdo by jim pomohl ten zmatek v hlavě rozmotat. Pro lidi, kteří se čas od času cítí být příliš křehcí pro tenhle svět...
Tahle knížka vás pochopí. Možná u ní utrousíte slzu, ale nakonec najdete útěchu v tom, že v těch pocitech nejste tak docela sami.
(SPOILER) Mrzí mě, že jsem ve věku kolem dvaceti let četla jen doporučené knihy nebo český mainstream. Kéž bych tenkrát objevila Murakamiho, kéž bych tenkrát četla Norské dřevo. Byla by to TA kniha, kniha mýho života, tím jsem si jistá. I ve třiceti s ní ale hodně souzním a chci si z ní vzít to dobré. Myslím, že mám v sobě něco z melancholické a velmi smutné Naoko, která se odevzdala pokoji venkovské léčebny, kde se mohla soustředit na starost o domácí zvířata a pokoušet se zvládnout občasný kontakt s nejbližším člověkem prostřednictvím dopisů. Někdy je komunikace a sebevyjádření na životě to nejtěžší. Vlastně vždycky... Taky mám v sobě energickou Midori, která se svou nejistotu snaží zamaskovat téměř siláckými otevřenými řečmi o intimnostech a sexu. Nejvíc si ale myslím, že mojí postavou je Watanabe. Kluk, kterej se snaží si svůj mikrosvět uspořádat, a ač je z něj trochu zmatenej, sám je jeho nejstabilnějším prvkem. Snaží se být oporou jemné Naoko, ujišťovat ji, že je tu pořád pro ni a věří v její uzdravení. Tohle musím dělat víc, prostě musím, protože takových Naoko, které mě osobně potřebují, mám kolem sebe několik. A já na ně ostudně zapomínám a často myslím víc na sebe a svá malicherná trápení. Je snad Watanabeho slabostí, že si ho nakonec přitáhla energie Midori, že našel vlastní odraz v téhle krásné holce, která se v životě neztratí, a že jí pomohl odbourat tu nepatrnou křeč, kdy si potřebovala dodávat jistotu trochu pitomými řečmi? Myslím, že ne. Cítil, že Naoko patří do jiného světa, který je jen její a ve kterém ona potřebuje být víc než s ním. Ona nebyla stvořena pro partnerství, i když se moc snažila, bylo to pro ni příliš vyčerpávající.
"Knihy nám ukazujú, že nikdy nie sme sami" (FoboSVK -Filipko)
Táto myšlienka ma sprevádzala počas celej knihy. Paradoxne knihy ktorá je samotou preplnená. A vôbec skoro pri všetkých Murakamiho knihách som mal pocit, že tam niekde je niekto kto je na tom presne tak ako ja. Človek v reálnom svete niečo prežíva a myslí, že nikto nerieši také veci ako on. Niekedy nepodstatné, niekedy smiešne a niekedy bizarne ktoré ho však trápia rovnako ako veci "podstatné". A príde Murakami (a príde mnoho iných autorov a mnoho iných kníh) a povie nám, že to čo zažívame sami v sebe a máme pocit, že sme jediní, zažívajú aj iní. Každý sám v sebe samom, každý na inom mieste. Povie nám, že veci nepodstatné sú rovnako podstatné nie len pre nás, ale aj pre iných. Knihu nikomu neodporúčam, každý by si k nej mal nájsť vlastnú cestu a čas kedy ju prečítať, nie je to niečo čo si dám do zoznamu prečítať a odškrtnúť.
Štítky knihy
sex sebevražda Japonsko zfilmováno psychiatrické léčebny japonská literatura pornografie poruchy osobnosti romantika poruchy příjmu potravy mezilidské vztahy vysoká škola
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Poutavý příběh skutečného dospívání jednoho mladého muže na mě působil jako baladická studie o osamění, singl životě a depresích. Díky tomu autor vykresluje v podstatě všechny hrdiny jako lidské ostrovy. Ačkoliv píše o docela mladých lidech, nikdo z nich nemá větší rodinné zázemí, jejich rodiče jsou mrtví, umírají případně jakoby nebyli. A to je vlastně jediná výhrada, kterou bych ke knize našla. Ale téma je to náročné, doporučuji číst jen v dobré náladě.