Odcházení
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23288/odchazeni-23288.jpg
3
245
245
Václav Havel v úvodu ke své nové hře píše, že hry jsou určeny na hraní, nikoli na čtení, a divadelní texty skromně označuje za polotovar, ale jeho Odcházení, hru netradičně vydávanou dlouho před jejím uvedením, vidíme docela jinak: jako hluboký, vzrušující, rafi - novaný, ale přitom zábavný text. Ovšem smích, který v nás vyvolává, nakonec mrazí. Po více než dvaceti letech od Larga desolata a faustovského Pokoušení z půli osmdesátých let je dramatikův osobitý rukopis ještě suverénnější, neztratil originalitu a v soudobé světové dramatické literatuře je nezaměnitelný. Setkáváme se znovu s Havlovou pozorností jazyku, s analýzou a zesměšněním fráze, tentokrát fráze z denní politiky, jejíž vyprázdněný obsah zní skoro totožně na obou stranách, jež mezi sebou soupeří o moc. V nové hře je Havel přítomen hned dvakrát: jednak v postavách na jevišti, jednak přímo – tím, jak do děje zasahuje autorský hlas. Ten peskuje herce, aby nepřehrávali, a zároveň zcizuje svůj děj úvahami a pochybnostmi se sebeironizujícím odstupem. Dlouhá prodleva však přinesla novou aktuální lidskou a politickou zkušenost a Havlův dnešní pohled na teatrum mundi zůstává sice stejně groteskní, leč absurdní povaha dnešního balábile je téměř skutečná. Aktuálnost příběhu o odchodu jednoho a příchodu druhého k moci je zasazen do dějinných dimenzí citlivými odkazy ke Králi Learovi a k Višňovému sadu. Odchod bývalého kancléře z vládní vily provázejí zvuky motorové pily, nový majitel devastuje višňový sad ve jménu stejných humanistických a politických hesel, jež mají skrýt prosté kořistnictví.... celý text
Přidat komentář
Po shlédnutí skvělého a velmi citlivě natočeného dokumentu "Tady Havel, slyšíte mě?" a besedě s režisérem jsem dostala chuť vrátit se k Havlovu Odcházení. Po jeho premiéře v roce 2011 jsem z filmu sice byla dost v rozpacích, ale když režisér dokumentu Petr Jančárek potvrdil, jakou dělalo splnění tohoto dětského snu Havlovi radost, chtěla jsem ho zkusit znovu. Nejdřív jsem ale sáhla po téhle původní divadelni hře a při čtení jsem poznávala Havla tak, jak ho mám jako dramatika ráda, detailistu s velmi osobitým absurdním humorem, a hodně mě bavily i neobvyklé vstupy autorova Hlasu. Navíc jsem hru četla už s povědomím o jejím vzniku, což Havel v dokumentu sám komentuje. Odcházení sice dokončil az v roce 2006, ale psát ho začal už před Sametovou revolucí a zpětně byl sám překvapen, jak věrně to politické odcházení ještě jako disident vystihl.
Zvlášť mě potěšilo, když jsem při čtení hry narazila na tuhle pasáž, která zazněla i v dokumentu a která pro mě byla jednou z jeho nejsilnějších scén.
"Prázdnou scénu mám také rád. Otázka je, jak dlouho může být prázdná. Pozoroval jsem, že v první fázi se obvykle neděje nic. Lidé čekají. V druhé fázi zneklidní, protože nevědí, co se stalo. V třetí fázi začnou lehce hučet, protože v tom spatřují jakousi
bezradnost divadla, které nedokáže vysvětlit publiku, proč se ani nehraje dál, ani nezavře opona. No a ve čtvrté fázi začnou lidé odcházet nebo se smát. Hlavně však: prázdná scéna má svůj zvláštní obsah. Své poselství. Je to do několika minut zhuštěná prázdnota světa. Prázdnota do té míry prázdná, že mlčí i o sobě samé."
Druhá Havlova kniha už na mne tak nezapůsobila. Mysím, že narážky chápu a název je také výstižný, ale zkrátka tentokrát děj o ničem pro mne moc nefunguje.
Film je perfektní. Na čtení je to ovšem náročnější s trochu více postav, které se začínají motat, ale i přes to jsem si to vcelku užil.
Nová divadelní hra. Odchod bývalého kancléře z vládní vily.
Fráze z denní politijy. Vtipné,absurdní avtragikomické.
(2008)
Četla jsem hru v maturitním ročníku (protože se nacházela v jednom svazku se „Zahradní slavností", kterou jsem tehdy měla na seznamu). Byla mnohem méně absurdní, než bych od absurdního dramatu čekala.
Nepochybně mi uniklo hodně narážek, ať už na polistopadovou politiku nebo na další autory vedle Čechova a Shakespeara. Přesto pokládám tohle dílo za klenot. Postavy jsou výrazné, ale uvěřitelné; repliky přirozené, a přitom mají hodně vtipu. Miluji deník „Fuj", ten je geniální. Zaujalo mě i téma: kancléře Viléma Riegera, který odešel z politického života, vzápětí semele aparát jeho státu a „dorazí" ho mezilidské vztahy. Je mi ho upřímně líto.
Nemám ráda, když se hodnocení Václava Havla jako státníka přenáší do hodnocení jeho děl. Bez ohledu na to, co si myslím o jeho politice, jako dramatik má podle mě čestné místo v české literatuře. Dokonce bych řekla, že v českém prostředí je to jediný čitelný autor druhé poloviny 20. století.
Dialogy, narážky, odkazy. Výborně napsaná divadelní hra, která při čtení kolikrát pobaví. Jenže pak si člověk uvědomí paralely se skutečností a situace vlastně už nejsou tak zábavné.
Není stejné, číst scénář, a vidět hru v divadle. Podle mě docela trefný komentář doby, ve které vznikl. Nedivím se, že se Klaus urazil. Aneb "Klein se nápadně dlouho směje." Možná se brzy bude smát ještě i mladý Klein :-( No, uvidíme ještě. Jinak je zajímavé, že mně naopak Hlas přišel ve hře velmi důležitý a vtipně výstižný (Amalberga níže vyjadřuje názor opačný).
Na téma odchod Havel pohlíží sebeironicky, smířlivě, pomocí suchého a absurdního humoru. Hra je v typickém tempu Havlových her, nikam se nespěchá, docílí se tak opravdu prožité atmosféry. Havlovy hry by se však neměly číst. Měly by se vidět!
Z odcházení jsem velmi zklamaná. Havlova dramata mám ráda pro jejich humor, hry se slovy a drobné absurdity, tady mi všechno chybělo. Neustále mne z děje vytrhoval Hlas, který svým vyjadřováním hru kazil a shazoval. Kromě odkazu na Zahradní slavnost jsem žádné další aluze nezaznamenala.
Textu dávám čtyři hvězdičky, provedení, které jsem viděl tak dvě nebo tři. Ovšem film, ten by mohl mít šest.
Četla jsem od Havla Audienci, Vernisáž a Asanaci. Absurdní drama mi moc nesedne, mám raději psychologické drama, ale tohle nebylo špatné, snad z toho důvodu, že už mi moc absurdní nepřipadalo.
Havel není můj oblíbený autor. I když musím přiznat, že když jsem tuto knihu porovnávala s Čechovovým Višňovým sadem, z kterého Havel pro své Odcházení čerpal, bylo to velmi zajímavé...
Václav Havel zůstává i po 20 letech, které uplynuly od vzniku jeho posledního dramatu, stále svůj. Okamžitě je znát jeho rukopis, jeho touha vidět věci takové jaké jsou. Tentokrát jsou v centru jeho zájmu ti, kteří se doslova a do písmene dlouhá léta vyhřívali na postech, které byly tak vysoko, že ti, kdož na nich seděli, zapomněli, jak se žije tam dole. Těm se tedy věru těžko odcházelo! Kniha se mi líbila, ale film podle mě nebyl klasickým filmem. V tomto případě bych se přimlouvala spíše za záznam divadelního představení, jestliže tvůrcům šlo (jak předpokládám) hlavně o to, aby se drama dostalo do širšího povědomí českého diváka, neboť jak známo, divadlo tuto moc v našich českých poměrech stále nemá.
Od diela som nemala velke ocakavania,pretoze jeho divadelnym hram zatial neprichadzam na chut.. a je to skoda. Ale hra "Odchazeni" ma milo prekvapila. Podvedome som v jednotlivych postavach hladala konkretne zname osobnosti verejeho zivota, ale predpokladam, ze toto autor uplne nezamyslal.
Ctive, zabavne, chaticke, podivne, dobre!
Kniha mě překvapila svou čitelností.U jejího filmového zpracování jsem se nudil ale knihu jsem přečetl skoro na jeden hlt.
Myslím si, že Odcházení je nejlepší Havlova divadelní hra, řadím ji k nejlepším divadelním hrám, které jsem kdy četl a vůbec bych se nebál zařadit ji na piedestal her velikánů absurdního dramatu, po bok Ionesca, Albeeho, Becketta nebo Dürrenmatta, což je společnost, kam dramatik Václav Havel bez jakýchkoliv pochyb patří.
Přečetl jsem i souborné vydání všech Havlových her, takže oceňuji, jak nenápadně krásně a elegantně Havel svou literárně-uměleckou pouť završil, protože Odcházení je doslova prošpikováno odkazy ke hrám předešlým. Já bych to nazval jakýmsi „best of the best“, esence jeho díla. Jedna z her, jejíž divadelní adaptaci bych viděl moc rád.
Abusrdní drama, je absurdní drama. Těžko se dá posoudit, zda to bylo dobré či nikoliv, proto hodnotím 3 hvězdičkami.
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Zdánlivě to má vše, co člověk od Havlovy hry očekává. Téma systému/státu (tentokrát ne pohledem řadového člena, ale pěkně od vrcholu), pořádné závěrečné balábile (vida, tak se tomu říká), vztahy po Havlovsku (bez nějakého toho románku by to nešlo), opakující se hutnější fráze (dokonce přeskakující mezi postavami)... Ale nějak to není ono. Je to Havlovo ohlížení? Jeho vlastní třešnička na dramaticky-politickém dortu? Mám v tom hledat i odkazy na další dva porevoluční české prezidenty? Je schválně ono bezčasí jen sem tam usměrňované odkazy na světové státníky? Asi nejvíce mě baví politická bezobsažnost (či dokonce vzájemné odporování některých hlavních tezí), která jako by vypadla z úst i dnešním (nejen českým) politikům. Ale v rámci celé hry mi to nestačí. Zvláště když se k tomu přidává onen autorský Hlas, který já osobně vnímám spíše jako narušující element, než přidanou hodnotu.