Ohromné maličkosti / Obrany
Gilbert Keith Chesterton
Kniha londýnského novináře, spisovatele a básníka o ohromných maličkostech, na které se každý z nás dívá, ale dostatečně o nich nepřemýšlí. Ukazuje neotřelý pohled na paradox našeho světa, do kterého patříme i nepatříme.
Literatura světová Fejetony, eseje Osobní rozvoj a styl
Vydáno: 1994 , ZvonOriginální název:
Tremendous Trifles / The Defendant, 1909
více info...
Přidat komentář
Dost mimo můj obvyklý záběr, ale bavil mě zde pohled na svět a i na třeba úplně obyčejné věci, o kterých člověk jinak vůbec nepřemýšlí. Je teda nutno říct, že něco šlo mimo mě, něco už není v dnešní době aktuální a něco naopak krásně rezonuje. Plusem jsou velice krátké kapitoly, které se dají číst dle chuti.
Některé texty vyvanuly, jiné jsou svěží aktuální. Kde je Chesterton dobový, jsou jeho postřehy jakoby vyprázdněné. Pak ovšem přijde obecná úvaha o pokoře nebo pojednání o fantazii či o posvátném - a hle, je zde text, který byste chtěli umět zpaměti.
Malý příklad: "Komické vzezření dětí je tím nejvzácnějším poutem, které drží vesmír pohromadě. Jejich vratká důstojnost je dojemnější než jakákoli pokora; jejich vážnost dává všemu víc naděje než tisíc karnevalů optimismu; v úžasu jejich velkých zářících očí se zrcadlí hvězdná obloha; a jejich kouzelný, téměř neznatelný nosík nám, jak se zdá, dává tu nejdokonalejší představu o legraci, která nás čeká v království nebeském." No k tomu se přeci nedá nic dodat.
"Na krabici cínových vojáčků není nic špatného; nečekáme, že budou děti stejně potěšeny krásnou krabicí cínových filantropů." :-))))
Vtipného Chestertona najdete v knížce spoustu. Já ale pro tentokrát dám jen tři hvězdičky, protože hlubokomyslného Chestertona bylo na moje rozpoložení bohužel více. Pana GKC obdivuju, ale čekala jsem spíš něco jako Čapkovo O nejbližších věcech... Ale to je čistě můj problém.
Chvílemi geniální, občas se dost opakuje nebo se vztahuje k velmi specifickým, tehdy aktuálním problémům. Ale možná i to je zajímavé, vidět, jak se naše každodenní postoje a vnímání jen pramálo změnily. Moc mě baví "cortázarovské" rozpravy o obyčejných věcech dávno před Cortázarem. Pěkné paradoxy, ironie, satira. Občas jen trochu moc, leč celkem pochopitelně upjaté k hledisku z určitého bodu.
K panu Chestertonovi mám ambivalentní vztah. Kdybych ho - tak, jak si o něm tvořím obrázek například i z této knížky - viděla za oknem blížit se k mému bydlišti, zamknu, zatáhnu záclony a schovám se pod stůl pro případ, že by mě snad mínil navštívit. Bojím se, že z čtvrthodinové expozice téhle akrobatické tepající (to je sofistikovaný dvojsmysl!) energii bych se zotavovala půl roku.
Ovšem opatrně dávkován, to je jiná, tak mi prospívá. V klidu si doplním vysvětlující poznámky ke všem nevyváženostem, z bezpečné vzdálenosti přeberu jeho slova, rozdělím na hromádky a vyzobu to aktuálně užitečné. A vůbec nejlépe ho snáším tam, kde je pevněji svázán tématem, jeho životopisy svatého Tomáše a svatého Františka jsou mi nejmilejší.
Je ovšem možné, že by v přímém kontaktu dokázal být jemným a ohleduplným návštěvníkem, kdo ví. Každopádně je mi na něm vysoce sympatická jedna věc, kterou prokazuje i v těchto textech - umí se strefovat sám do sebe a nijak zvlášť se tomu nevyhýbá. Existuje příznačná (i když nedoložená) historka, podle níž na výzvu jakéhosi listu literátům, aby se vyjádřili k tomu, co je na světě špatně, odpověděl "Dear Sir, I am." Je v tom jeho typická pokora i poťouchlost a smysl pro efekt, něco jako nečekaně odpálit petardu - třeba někdo překvapeně zvedne hlavu, zarazí se, zpozorní, co se to děje. Zpozornět vůči zdánlivě samozřejmému - o to tady jde.
A pokora? Osobně sice nemám ráda pozdvižení, ale bez ohledu na formu - kdo tohle o sobě řekne nahlas a míní to vážně? Podobenkami halasných kritiků, kteří nepřipustí vlastní chybu a vyžadují osobní nedotknutelnost, by se dalo tapetovat Hlavní nádraží.
Vybrala jsem dva úryvky, které mě v těchto časech zvlášť oslovily, první se nese ve vážnějším, analytickém duchu, druhý, no ano, ten pracuje s petardami:
"Ten, kdo činí slib, si dává sám se sebou schůzku za určitou dobu na určitém místě. Nebezpečí tkví v tom, že ji třeba sám nedodrží. A v moderní době tento strach z vlastního já, ze slabosti a proměnlivosti vlastního já nebezpečně vzrostl a je základem námitek vůči slibům jakéhokoli druhu. Moderní člověk by nikdy nepřísahal, že spočítá listy na každém třetím stromě v Holandské ulici; ne proto, že je to bláhové (dělá mnoho bláhovějších věcí), ale proto, že je hluboce přesvědčen, že než se dostane k třistasedmdesátému listu na prvním stromě, bude nadmíru unaven a bude si chtít zajít domů na čaj. Jinými slovy, bojí se, že se stane, abych použil běžného, ale hlavně významného úsloví, jiným člověkem. ... Jsou to právě tato zadní vrátka, vědomí, že se naskýtá možnost úniku, co dnes znehodnocuje každou radost. ... Ale určitě, dřív nebo později, vyšlehne z přístavu k nebi plamen oznamující, že vláda zbabělců skončila a že člověk pálí své lodi."
"Někdo by mohl napsat zajímavou báji o člověku, kterému se dostalo jako požehnání či kletby koperníkovského zraku a který viděl všechny lidi na zemi seskupené jako piliny kolem magnetu. Bylo by jedinečné, kdybychom si představili, jak jinak by asi vyzněla řeč agresivního egoisty, který hlásá nezávislost a zbožnění člověka a visí přitom z téhle planety za podrážky."
Příjemné fejetony o obyčejných věcech, které přehlížíme nebo nad nimi obvykle nepřemýšlíme. Spousta hezkých myšlenek. Za všechny třeba:
- zmatek života vzniká z toho, že je v něm příliš mnoho zajímavých věcí, než abychom se o ně mohli zajímat
- spěchat, když má člověk odpočívat, je činnost, která se vyplácí ze všeho nejméně
Je úžasné s jakou lehkostí a zároveň vážností dokáže Chesterton mluvit o naprosto všedních věcech. Po přečtení této knihy se snad opravdu aspoň pár lidí podívá s úplně novým zájmem třeba na tu spoustu "zbytečností", které mají v kapsách. :)
Přesně jak píše Amaranta - podmanivost, vtip a duchovní šarm! Zároveň nezdolný životní optimismus, neotřelost a naděje pramenící ze vztahu Bohu, aniž by to vyloženě trčelo z každé stránky :o)
Ohromná novinařina! Chesterton dokáže přimět čtenáře přemýšlet o jednoduchých maličkostech našeho každodenního života, těšit se ze zdánlivě banálních věcí, jež nás obklopují, radovat se z obyčejného života. Když se totiž zaměříme, na ty "obyčejné" věci, uvidíme zázraky, které v každodenním shonu a lopotě nevnímáme. V kratičkých esejích popisuje překvapivě neotřelý, netradiční až kuriózní pohled na běžné záležitosti člověčenství, poukazuje na některé stinné stránky lidské snahy o pokrok a obhajuje věci, které se snad přežily, nebo se jim nedostává patřičného ocenění v dnešní (tehdejší) společnosti. Kdyby žil Chesterton v dnešní době, určitě bych sledoval jeho blog na internetu.
"Všecko záleží na psychologickém přístupu; a v této chvíli je můj přístup docela pohodlný: zůstanu klidně sedět na svém místě a zázraky a dobrodružství si na mne budou sedat jako mouchy. A je jich hodně, za to vám ručím. Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu."
Asi najlepší prvý kontakt s dielom G.K.Chestertona - jednoducho skvelé čítanie pre každého, kto chce hlbšie čítanie na niekoľkých stranách.
Já osobně se při čtení téhle knížečky nikdy neubráním myšlence: ano, tady to vzal C.S. Lewis, tady to vzal Karel Čapek. Chesterton je možná o něco menší velikán, ale jsem si dost jistá, že bez těchhle jeho postřehů by ani Lewis, ani Čapek nebyli právě takoví, jako nakonec byli... I Čapek se přece věnoval lecjakým ohromným maličkostem, jako je zahrádkaření, a viděl v nich mnohé veliké věci; i Lewis bránil pohádky. A tohle myslím výborně vyjadřuje, v čem je tahle knížka dobrá: pošťouchne vás, abyste si i vy začali všímat. Některé z Chestertonových postřehů se skutečně váží k dobovým a místním reáliím, takže člověk se zájmem o Anglii je asi ocení mnohem víc než někdo, kdo ke knížce přijde jen náhodou. Ale spousta z nich je dosti univerzální a jeho poetická řeč a popisy nesmírně evokativní, takže není divu, že ho tolik jiných autorů jmenuje mezi svými inspirátory.
„Dospělí lidé si nehrají s hračkami z jednoho důvodu; a je to pádny důvod. Je to proto, že takové hraní zabere mnohem víc času a dá mnohem víc práce než cokoli jiného. Hrát si jako si hrají děti, je ta nejvzácnejší věc na světe; a jakmile se dostaví drobné povinnosti a starosti, musíme se do určité míry vzdát tak ohromného a náročného životního plánu. Máme dost sil na politiku a obchod, na umění a filozofii; ale nemáme dost síly na hraní. To je pravda, kterou potvrdí každý, kdo si jako dítě někdy s něčím hrál; každý, kdo si hrál s kostkami, s panenkou nebo s vojáčky. Novinářské zaměstnání, kterým si vydělávám na živobytí, se nevykonáva tak důsledne jako tahle práce, kterou se nevydělá vůbec nic. Vezměte třeba ty kostky. Vydate-li zítra knihu o dvanácti svazcích nazvanou „Teorie a praxe evropské architektury“,vaše dílo bude možná pracné, ale v podstatě zbytečné. Není tak vážné jako práce dítěte, které staví kostky. Jednu na druhou; a to z toho prostého důvodu, že když se vám to dílo o architektuře nepovede, stejně vám nikdo s konečnou platností a úplně nedokáže, že je špatné. Ale když se nepovede stavba z kostek, tak to prostě spadne. A dítě, pokud vím, začne slavnostně a smutně stavět znova. Kdežto autora, jak známo, nepřijmeje nic na světe, aby sedl a pokusil se svou knihu zlepšit, natož napsat ještě jednou.“
Nielen takéto, ale množstvo iných úvah na rozličné témy možno nájsť v tejto naozaj tenkej knižôčke. Avšak útla je len rozsahom, obsahovo vás doslova a do písmena ohromí. Skutočne neviem, či je lepšie čítať knihu naraz, alebo po častiach, tak ako som to robila ja, každý deň jednu úvahu, vychutnávajúc každú vetu. Skôr sa prikláňam k druhému z menovaných spôsobov, nakoľko tieto krátke črty na seba nenadväzujú a v každej z nich sú myšlienky, ktoré pravdepodobne zamestnajú vašu myseľ na dlhší čas a dostatok entuziazmu, aby vám vydržal do ďalšieho dňa. Po ich prečítaní sa možno budete cítiť tak akosi podivne lepšie.
Gilberta Keitha Chestertona vnímam ako človeka s obrovským rozhľadom, neopísateľne bohatým vnútorným myšlienkovým svetom, nevídaným postrehom a zmyslom pre maličkosti, ktoré my, bežní ľudia, nevnímame, nerozmýšľame nad nimi, alebo ak si ich aj uvedomujeme, málokedy ich vieme oceniť. Jeho myšlienky sú pohladením na duši, sú vtipné, zábavné, milé, hravé, nevtieravé a pútavé, podané skutočne majstrovským spôsobom, ľahko čitateľné, síce dobové so zakomponovanými názormi na vtedajšiu spoločnosť (zbierka vyšla v roku 1905, jednotlivé úvahy ako novinové články vyšli ešte skôr), ale aktuálne a aplikovateľné aj na dnešné pomery. Názov tejto zbierky je mimoriadne presný a robí česť tak jednotlivým črtám, ako i samotnému Chestertonovi.
Moje z nejmilejších - pomůže, poradí, pobaví, posune k jiné optice vnímání. Moc hezké!!!
Chestertona jsem náhodou vyhrabala ve staré zděděné knihovní skříni s tušením, že to, co jsem o něm slyšela, byla chvála. Ale nečekala jsem, že skici těch maličkostí budou mít takovou podmanivost, vtip a duchovní šarm. Přitom právě tento morální rozměr je vždy umístěn do několika či jen jedné poslední věty a člověku spadne pusa. Po Maličkostech následují Obrany a těmi jsem se ještě neprokousala, ale taky za to stojí - je to ten typ literatury, do které se vám moc nechce, ale když ji přelousknete, hlava se vám vznese o pár cenťáků výš.
Ano, jsem rád, že je to zde napsáno - do tohoto světa patříme i nepatříme.
Toho si asi tu a tam všimne u sebe každý, že je tu jen na návštěvě, a že s tím nic nenadělá. Ale taky se říká, že kdo si toho nevšimne, tak ten má život snadnější a pohodlnější.
Štítky knihy
eseje anglická literatura životní styl
Autorovy další knížky
1966 | Povídky otce Browna (8 povídek) |
1975 | Létající hospoda / Napoleon z Notting Hillu |
1989 | Modrý kříž |
1987 | Klub podivných živností / Anarchista Čtvrtek |
1924 | Anarchista Čtvrtek |
Jelikož je kniha plna zajímavých myšlenek, nebudu zde chrlit svá moudra, ale raději přenechám slovo Chestertonovi:
„Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu.“ (s. 14, Ohromné maličkosti)
„Jedna z několika málo vzdorných základních pravd dobré náboženské morálky a skutečného křesťanství je například právě tohle: že bílá je barva. Ctnost není pouhým nedostatkem neřesti neznamená jen vyhýbat se mravnímu nebezpečí; ctnost je něco živého a konkrétního jako bolest nebo určitá vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo nemstít se a netrestat; znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jak slunce, které je buď vidět nebo vidět není.“ (s. 18, Kus křídy)
„Brzy ráno vstávají lakomci; a zloději prý vstávají už večer. Velkým nebezpečím pro naši společnost je to, že všechny mechanismy jdou čím dál tím víc ztuha, kdežto její duch je čím dál tím labilnější. Naše každodenní práce a plány by měly být svobodné, pružné a tvůrčí; neměnné by měly být naše zásady a ideály. Bohužel je to opačně; názory měníme neustále, kdežto oběd se nám nemění. Proto bych vítal, kdyby lidé měli silné a zakořeněné zásady, a co se jídla týče, ať obědvají někdy na zahradě, jindy v posteli nebo na střeše nebo na stromě. (s. 27, O ležení v posteli)
„Větší znalosti a zjemnělost zdaleka ještě neznamenají, že se člověk spontánně vzdaluje mučení. Možná že se mu přibližujeme. (s. 45, Jízda na státní útraty)
„Literatura a fikce jsou dvě odlišné věci. Literatura je luxus; fikce je nutnost.“ (s. 76, Obrana krejcarových krváků)
„Je příznačné, že v Knize Job, největší náboženské básni vůbec, důkazem, který přesvědčuje nevěřícího, není obraz dobrotivého řádu a účelnosti světa (jak si představovala rozumová religiozita osmnáctého století), nýbrž právě naopak představa obrovského a nerozluštitelného nerozumu. „Kdo poskytl déšť poušti, v níž člověka není?“ Tento prostý pocit údivu nad utvářením věcí a nad jejich překypující nezávislostí na našich intelektuálních měřítkách a školáckých definicích je základem spirituality a zároveň i základem nonsensu.“ (s. 103–104, Obrana nonsensu)
„Jsme děti světla a sedíme v tmách. A budeme-li souzeni, nebude to pro pouhý myšlenkový přečin, že jsme nedokázali porozumět jiným národům, nýbrž pro velkou duchovní vinu, že jsme nedovedli pochopit sami sebe.“ (s. 157, Obrana vlastenectví)