Okamžik medvěda
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/189882/bmid_okamzik-medveda-zA8-189882.jpeg
4
45
45
Soubor článků, fejetonů, zamyšlení a různých příležitostných textů, které však tvoří jeden celek, portrét spisovatelčiny osobní filozofie. Kniha je také otevřeným politickým manifestem. Olga Tokarczuková si dobře uvědomuje politický potenciál své tvorby, který je umocněn precizním stylem a bezbřehou tvůrčí svobodou. Právě schopnost reagovat na jakékoliv násilí, vykořisťování, lež a všudypřítomnou propagandu establishmentu považuje Tokarczuková za jeden z nejdůležitějších aspektů práce spisovatele. O těchto otázkách píše velmi otevřeně, subjektivně, své myšlenky se snaží formulovat takovým způsobem, aby byly srozumitelné lidem napříč generacemi. Pro Tokarczukovou je politika nedílnou součástí literatury. Autorka v této knize píše vážně, ale i s humorem, využívá fikci, hraje si se čtenářem. Je schopna vyjádřit, co pro ni znamená být Polkou, aniž by sklouzla k tupému nacionalismu, jehož je hlasitou kritičkou. Název knihy Okamžik medvěda je jakousi alegorií toho, že člověk může být světem okouzlen pouze tehdy, když odmítne monoteistický výklad pravdy. Je to zároveň i metafora literatury, toho „zvláštního místa mezi mnoha individuálními pravdami“.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje
Vydáno: 2014 , HostOriginální název:
Moment niedźwiedzia, 2012
více info...
Přidat komentář
Pro mě špatně načasovaná volba. Svět už je sám o sobě tak vymknutý z kloubů (s např. 25 pohlavími), že když jsem četla hned první text o tom, že bychom se neměli omezovat jen na dualitu žena-muž, nahoře-dole atd., knížku jsem zaklapla a odložila. Paní Tokarczuk jsem měla díky knize Pravěk a jiné časy zařazenou ve škatulce jako zajímavou osobu a teď mám tendenci ji považovat za bláznivou ženskou :-) Tak třeba později, madam - až se zase svět postaví na koleje.
Pokud bude Olga Tokarczuk v budoucnu studijním programem vysoké školy, nemůžu se dočkat až se celá ponořím do její tvorby v prostorách kampusu.
Sbírka zajímavých esejů mé oblíbené Olgy Tokarczuk, ve kterých autorka přináší své někdy kontroverzní názory na věci kolem nás. S většinou jejich postojů však souhlasím.
Kniha je doplněna krátkými zamyšleními a postřehy z jejich cest po světě.
Myšlenky, mikro příběhy, okamžiky. Až na těžkopádný začátek, velmi zajímavý čtení, nutící mě si víc všímat okolí, víc psát, nebát se maličkostí i velkých témat.
Pár esejí a úvah o ľudstve, svetonázore a podobne. Od autorky si rada skúsim aj nejaký jej román.
Myslím si, že kdyby kniha nezačínala částí Heterotopie, tak bych ji hltala, mnohem méně bych se s ní hádala a autorka by mi více přirostla k srdci. Takto jsem vzala heterotopii jako manifestaci názorů spisovatelky, jelikož to bylo naše první setkání a (chtě nechtě) jsem pak celý další text viděla spíše jako bitevní pole - v čem se shodneme a v čem bych nikdy nesouhlasila? Nicméně, pro mne to byla bitva velmi krásná, čestně vedená. Určitě si toho chci od Olgy Takarczukové přečíst více.
Ačkoliv jednu štvavou poznámku si dovolím - v Heterotopii popisuje obraz určité možnosti světa, kde nejsou hranice ani pouta rodiny, není zkostnatělého a rigidního myšlení, svobodní a kosmopolitní lidé se realizují podle své pravé povahy... Možné je tu vše. Jen plození a rození dětí zde podléhá přísné kontrole. Myslím si, že restrikci a omezením nejvíce podrobujeme to, čeho se bojíme, co nás děsí - možná protože nás to přesahuje? A platí tohle i v Heterotopiích?
Z této knihy mé oblíbené spisovatelky mám pocit, jako bych si s ní povídala u dobrého čaje nebo kávy. Rozvíjí zde své postřehy, úvahy, postoje, které jsou pro mne velkou inspirací. Některé části pobaví, jiné zaujmou (nikdy mne nenapadlo tak detailně uvažovat třeba o mateřském jazyku a jeho vlivu na nás mluvčí), další pohladí po duši - jako třeba úvaha o řece Odře (kterou mám taky "za domem"):
"U břehu staré Odry jsem vídávala zelené rosničky sedící na plovoucích listech. Měly tak dokonalý tvar, že vypadaly jako vyřezané ze zeleného kamene. Rosničky byly jako brože, kterými se stará paní Odra odpoledne zdobila. Anebo vážky - létající bižuterie. Pohyb užovek ve vodě, rovný, harmonický. Dokonale kulatá kola na hladině, když se do ní hodil klacík. Proměnlivé a chvějící se skvrny dopadajících paprsků slunce vypadaly jako odlesky kamínků v prstýncích. Ticho vibrovalo šelestem, pískotem a skřípáním, které se ozývalo z trávy, korun stromů, odevšud. Nažloutlé ztrouchnivělé dřevo starých vyvrácených stromů. Brouci s geometrickými kresbami na krovkách, které určitě musely něco znamenat, ale nevěděli jsme co."
"Kdybychom tedy někdy z nějakého důvodu ztratili pouto k určitému místu, vzpomeňme si na vlastní řeku."
Byla jsem velmi poctěna, že jsem mohla nahlédnout do vnitřního světa Olgy Tokarczuk i jinak, než prostřednictvím jejích románů.
Úvahy a texty plné osobité moudrosti jsou pohlazením pro duši (i pro mozek :-)), především kapitoly o literatuře a úvodní "hravá" Heterotopie.
Ráda si z knih vypisuji citáty, ale v tomto případě bych musela opsat půl knihy.
Moje oblíbená spisovatelka, Polka Olga Tokarczuková uspořádala v této pozoruhodné knize výběr ze svých článků, úvah, krátkých próz a komentářů. To všechno s obdivuhodnou přímostí, otevřeností a upřímností odhaluje spisovatelčiny názory, postoje a životní filozofii. Je mi velice blízká a obdivuji její angažovanost a pronikavou inteligenci spojenou s niterností, křehkostí a prostotou.
Citát z knihy: "Vidět Tantalovy zahrady v Homérovi, být svědkem napoleonských válek v Tolstém, léčit tuberkulózu v Mannovi, lovit velryby v Melvillovi, být nešťastně zamilovaný v Prusovi, to jsou zřejmě nejkratší a zároveň nejpřesnější popisy toho, jak na nás působí literatura. Literatura vytváří svět s ohromujícím ontologickým statusem, odvádí nás od sebe samých a umožňuje nám nabýt zkušenost, kterou bychom jinak získat nemohli. Když se nad tím dobře zamyslíme, tak většina našeho vědění, zkušeností, vkusu, elánu a emocí má přímou souvislost s knihami, které jsme četli.
Pokaždé když otevíráme knihu, odehrává se mezi povrchem oka a povrchem papíru zázrak, něco naprosto neobyčejného. Vidíme řádky písmen, a když po nich kloužeme zrakem, náš mozek je proměňuje v obrazy, myšlenky, vůně, hlasy. Nejde jen o to, že jednoduché znaky převádíme na konkrétní informace, to by dokázal i počítač. Je to spíše otázka toho, že existuje možnost předat i ty nejniternější pocity, nejsložitější zkušenosti jiným lidem, otevřít jim celý život, a to mnohem ochotněji, než by to udělal živý, skutečně existující člověk. Psychologové tento zázrak čtení, myslím, dosud nevysvětlili, ale shodli se alespoň na tom, že plodné čtení je projevem psychického zdraví. Plodné čtení znamená, že chápeme a prožíváme to, co čteme. V okamžicích nervového vypětí, stresu, nejsme schopni číst. Lidé trpící psychózami o tuto schopnost přicházejí úplně. Čtení je proto privilegiem zdravé, vyrovnané mysli. A bohužel, také mysli mladé.
S postupujícím věkem obvykle přichází nějaký druh autismu: přestávají nás zajímat romány, začínají nás nudit popisy, máme pocit, že zajímavější jsou životopisy a monografie, že fakta jsou lepší než obrazy a dialogy. Začínáme vyznávat kult faktů, i když jsou to fakta vypreparovaná senzacechtivými novináři. Uctíváme poznámky pod čarou, protože věříme, že jsou to odkazy vedoucí k Pravdě. Nakonec si začínáme myslet, že román lže, vymýšlí si, že je to jen povrchní zábava, a proto je vlastně k ničemu. Pak pokládáme autorům onu hloupou otázku: do jaké míry jsou události popisované ve vaší knize založeny na skutečnosti?
A to je, prosím pěkně, konec.
Protože jakmile položíme tuto otázku, znamená to, že jsme ztratili schopnost hrát si se smyšlenými světy, pohybovat se na pomezí toho, co je, a toho, co by mohlo být, co se ještě nestalo a co není; ztrácíme velmi důležitou a tvůrčí merkurovskou část své psychiky, živou jako rtuť, která nám, jako hluboce lidská schopnost, umožňuje vytvářet jiné, alternativní světy a žít životy jiných lidí. Umožňuje nám vytvářet budoucnost, zkoušet ji a dokonale komunikovat s jinými, učí empatii a ukazuje, jak moc jsme si podobní a nepodobní zároveň. Lidé, kteří čtou romány, jsou "větší", mají širší rozhled, protože žili životy jiných lidí, i když to bylo jen na okamžik."
Mám od této autorky mnohem radši romány a povídky. Výběr esejí a úvah má patrně čtenářům přiblížit pozadí vzniku některých z nich a zejména pak autorku samotnou. Namísto toho mi však přijde, že poněkud strhává auru, kterou jsem si kolem ní vytvořila...Nicméně text o řece Odře je skvělý a drobné cestovatelské črty nepostrádají vtip a nadhled autorky, jejíž dílo má sílu přepisovat historii (Pstruh na madlích).
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Přečetla jsem úvodní neskutečně kostrbaté až tuhé texty, kde třeba Tomáš Akvinský či Augustin mohou za pěstování zvířat na chov a církev za týrání zvířat tím, že je jíme . . .
Četlo se mi to hodně špatně a vůbec jsem nepobírala souvislosti odkud kam mě Olga vlastně chce vést. Vyjma toho, že zabití zvířete na můj talíř považuje za jeho týrání. Což je to, co je zcela proti mému přesvědčení :o)
Pak lze ještě pochopit něco ještě víc a hlouběji ZA sexuální revolucí. Moje a každého jednoho člověka svoboda ad absurdum v otázce pohlaví, sexu, volby partnera či partnerů atakdále. Jedním slůvkem CHAOS.
Potom jsem přečetla pár črt z cest a Odru. Olga Tokarczuk má obrovský talent, jen ho z mého pohledu používá víc k rozkladu společnosti než k tomu, aby POSTAVILA SVĚT NA KOLEJE, jak si nemohu nevypůjčit od meluzena přede mnou ;o)
Ovšem zase teď vím, že její knihy nejsou pro mě!
1/1