Našeptavač
Jaroslav Velinský
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/105874/naseptavac-105874.jpg
5
125
125
Příčiny třetího příběhu bezděčného detektiva Oty Finka tkvějí hluboko ve 40. letech; leč ani smutná kráska s umělými květinami na louce poblíž Sázavy, ani cílevědomá Zuzana, dokonce ani Ota Fink sám nemá ponětí, z jaké temné a vzdálené hlubiny se po nich vztahují plíživá chapadla… Zatímco náš hrdina pomáhá řešit problémy mladého ochotnického divadla kdesi na Smíchově, má plnou hlavu zlověstných otazníků: Kam zmizel kominík Toušek, osamělý obyvatel domku v Měcholupech? Jaká záhada obestírá smrt jiného samotáře v jedné pražské ulici? Jaké tajemství ukrývá střecha vršovického činžáku? Kdo byl – nebo snad ještě je – tajemný O. z dětského deníčku nalezeného v boudě mrtvého psa…?! Ota Fink dvakrát málem přijde o život, zatímco fabrika kolem něj pulzuje dál svým stereotypním budovatelským životem a okolo oken soustružny chodí na blízký stadion krásné slovenské dorostenky nacvičovat na I. celostátní Spartakiádu…... celý text
Přidat komentář
Obálka knihy nezaujala. Zaujímavý detektívny príbeh. Množstvo výborných prirovnaní. Nechýba humor. Krásne opísaný život v 50-tých rokoch minulého storočia. Možno by bolo dobre trocha viac popracovať s osobou Laury.
Klady zůstávají, ale po dočtení jsem byl až naštvaný. Konec mi přišel překombinovaný, logika zůstala stranou trochu víc, než by se mi líbilo, a že si „po tom všem“ (pozor, mírný spoiler) neřekne Ota se Zuzanou jediné slovo, že k tomu od autora nedostanou prostor, to se mi nelíbilo, přišlo mi to spíše useknuté a nedokončené, než uzavřené. Čekal jsem proto nějaké zmínky v nasledném dílu, ale tam už o tom a o Zuzaně není ani slovo.
Procitnutí Laury bylo taky takové až pohádkově jednoduché, vypadá to, že autor ví mnohem více o strojařině, než o psychologii :)
Moje první finkovka.
Na obalu - až na konci - má vyznačenou cenu: 17,- Kčs.
Moc se mi do toho nechtělo. Říkala jsem si: to bude nějaká obyčejná detektivka.
Ale není. Je to takový zvláštní příběh, psaný zvláštním stylem. A trvalo mi tři stránky, než jsem si na ten styl zvykla.
No.. některým náhodám - které jsou v knize popisovány - se mi nechtělo moc věřit, ale budiž. Přivřela jsem oko a četla dál. Líbil se mi ten humor, kterým je to psané. Příjemně jsem se pobavila a chvílema jsem byla napnutá jako kšandy. A tak se těším na další finkovku.
... "to jo, to jo," kejv Mrákota a honem se sypal z kanceláře.
..."Třeba ti řeknou, že ti nic neřeknou."
... Nikdo se neozval, tak jsem se pozval dál.
...Přes Oujezd vláčel dvoumetrovej jezevčík paní v baloňáku.
To je jen malinký výběr výroků, které v knize jsou. Jinak je jich tam spousta.
Knížku jsem si vybrala zcela náhodně a rozhodně toho nelituji. Dílo se čte velmi dobře. Poutavě napsaná česká detektivka , o to více potěšila.
Našeptavač je takový příjemný výlet do padesátých let minulého století, kde na nás čekají dvě vraždy a na Otu Finka několik mladých a hezkých dívek.
Pan Velinský byl Pan Vypravěč. V Našeptávači parádně popsal běžný život v 50. létech. Spousta věcí a mi připomněla prázdniny u babičky. Taky mě to přimělo se zamyslet o kolik byl život v Praze rozdílný v 50.létech kdy připomínal spíš život na vesnici než teď kdy je to fakt spíš moderní velkomesto se vším co to s sebou nese. Půl hvězdičky dolů za lehce přitažený konec a půl hvězdičky zcela zaujatě za to, co jsem si o autorovi přečetla na Wikipedii.
Další případ profesionálního soustružníka s.p. Pragokov a amatérského detektiva Oty Finka pojednává tentokráte o tajuplném pátrání po zmizelém kominíkovi. Celý případ se postupně zamotává, aby nakonec vyplynuly na povrch neblahé skutečnosti příběhu z období 'protentokrátu' a okolnosti kolem atentátu na Heydricha - udavačství, které má přesah až do Otovy současnosti... Příběh dívky Laury, která si nese mučivé svědectví té doby a jeho následky.
Kniha, jako celá série, je opět velmi čtivá, humorná, psána živým slangovým jazykem, který nám Otu Finka zlidšťuje tak, že se nám zdá, že ho již velmi dobře známe, a že se po práci spolu sejdeme v některé hospodě nad půllitrem piva.
"Když jsem u Waldesky přestoupil na čtyřku, začal jsem si připadat aspoň do jistý míry normální. Co má bejt? Vím já, jak se baví Růžena s Motejzlíkem? Jenže jakejsi IMBA NAŠEPTÁVAČ, zlej africkej duch z pralesa Ituri, mi bzučel do ucha: Však ty víš dobře, že se bavěj ve vší počestnosti. Motejzlík není žádnej mizera, ale poctivej předseda závodní skupiny ČSM. Zato ty jsi věrolomnej rošťák, kterej nevydržel tu nejlehčí zkoušku velký lásky."
"Na takový věci přijde mudrc, když je dlouho na poušti."
"A jak si jednou rukou zvedala sukni, aby se jí nezachytila do maliní, ukazovaly se mi jedna po druhý velice úhledný nohy s malejma kulatejma patama.
Jenže do takový ženský se nelze ZABOUCHNOUT.
Kvůli takovejm choděj na smrt všelijaký Lanceloti, D'Artagnanové a Čurilové-Plenkovičové. Jmenuje se Laura a nic o sobě neví. Jako zhypnotizovaná Lorenza Feliciani v jednom románě tak dlouhatánským, že se nedá ani do konce života dočíst, pokud nemáte na čtení lidi, jako měl Dumas na psaní."
Říká se, nesuď knihu podle obalu....a dle mého názoru, je toho tato kniha důkazem :) náhodou jsem ji našel v knihovně rodičů, kteří si ani nepamatovali, o čem je....tak jsem se do ní pustil a na dva zátahy přečetl :) moc hezké čtení s celkem nečekaným koncem :)
Nečakane milé prekvapenie od mne neznámeho autora. Svoj krátky, ale košatý príbeh s celkom podarenou detektívnou zápletkou podáva ľahučko, nenásilne a veľmi vtipne očami mladého nekonvenčného sústružníka (vo voľnom čase príležitostného detektíva na voľnej nohe) Otakara Finka. Sledujeme pozvoľné spájanie indícií, ktoré nás prevedú Prahou päťdesiatych rokov, jej okolím, niekoľkými bytmi (a posteľami)... všetko smeruje k šťastnému koncu... Kamže to? Predsa na esenbé. :-)
Najednou někde za mnou břinklo okno a jakejsi nerudnej ječák oznámil na celý Měcholupy: „Zloděj!“
Mrsk jsem pohlednicí za tričko a rozhlíd se.
Naproti ve vilce trčela v okně bába s trvalou typu švestka v širým poli a hrozila mi pěstí. Nejspíš stála za záclonou a pozorovala.
„Moc dobře jsem tě viděla, pacholku jeden, koukej ten dopis vrátit do schránky, nebo zavolám svýho a ten tě roztrhne jak hada, no tak, von ještě kouká, co koukáš, holomku, neslyšel jsi!“
Chvíli jsem měl jakousi mozkovou poruchu.
Pak se objevil ve vedlejší zahrádce chlápek v montérkách.
„Chyťte ho, pane Kakost, ukrad Touškovi z kaslíku dopis!“
„Cože! Hej, pocem, ty rošťáku!“
Tu mozkovou poruchu, která naštěstí netrvala dlouho, jsem měl proto, že jsem tu pohlednici fakticky ukrad a že ta bába s trvalou, nesympatická uštěkaná megera, byla v právu. Připadal jsem si jako blbec a v náhlý touze vybřednout z trapasu jsem se odpích od chodníku, přehodil na trojku a dupnul do pedálů, zatímco v dálce zvolna odumíralo hulákání pana Kakosta.
Najednou jsem dostal záchvat smíchu.
No řekněte . . . Jak se někdo může jmenovat KAKOST?
Mé první setkání s knihou od Kapitána Kida, kterého jsem znal jako písničkáře trampských písní.Velmi příjemně se četlo, hlavně proto, že prostředí a doba mi byla důvěrně známá.Knihu jsem přečetl na tři zátahy, což v dnešní době se mi už moc nestává.Před mnoha lety jsem knihy louskal i na jeden zátah.Určitě si někdy zase přečtu jeho další knihu.
Můžu jen podepsat vše, co zde napsali ostatní. I mladý Fink je skvělý, stejně jako později, když byl majitelem a jediným zaměstnancem Discretu. Každá knížka vzbuzuje touhu po další. Naštěstí jich napsal požehnaně, a nejen o Finkovi.
Kapitán Kid to uměl.Jeho detektivky mají hlavu a patu,nejsou tam žádní superdetektivové,ale obyčejní kluci,mluví naprosto normálně a taky se tak chovají.Jeho detektiv má v sobě i něco z autora.Kdo ho znal,může to taky potvrdit.Setkal jsem se s ním několikrát na potlachách a různých akcích,kde se hrálo.Vždycky to byl normální chlap.Škoda,že musel odejít...
Přednosti předešlých dílů přetrvávají: BEZDĚČNÝ DETEKTIV Ota Fink zůstává sympatickým hrdinou s Chandlerovským smyslem pro používání naprosto originálních přirovnání, zůstává i nádherný jazyk a skvělé dialogy, zkrátka: zůstává ona autorova neoddiskutovatelná „schopnost vyprávět“. Jen škoda, že to v tom dobře promazaném soukolí na několika místech přece jenom trochu zavrže.
Jednu hvězdičku ubírám za nezvládnutý motiv „bláznivé Laury“ (mimochodem: „nezvládnutě“ působí i všechny prvky s Lourou spojené: Otova boxerská vsuvka na břehu řeky, jejich společná cesta na hrad, útěk před střelbou, odblokování Louřiných vzpomínek atd., atd.), za ne příliš uvěřitelně zachycený vztah Oty a Zuzany, za trochu vykonstruovaný „motiv zločinu“ a vůbec za celý ten trochu přepatnáctělý a nevěrohodný závěr (včetně onoho vysvětlení „tajemných hlasů“, motivu „odposlouchávání přes rádio“ atd.).
Nicméně zdůrazněné mínusy tvoří jen zanedbatelné procento celkových plusů (těch by byl předlouhý seznam) – a fakt, že se na další díl „Finkovské série“ OPRAVDU TĚŠÍM, je toho jenom důkazem.
Ota Fink je to nejlepší co mohlo potkat českou detektivku za posledních třicet let a Našeptavač je jeden z pomyslných vrcholů této série.
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Zjištění po svém čtvrtém Otovi Finkovi: nečtu ho kvůli detektivní zápletce. Nejvíc mě baví číst o prostředí a době, kterým rozumím (nemusím si dohledávat, co byl ČSM :-)), díky tomu ocením humor, především slovní - a s tím souvisí to, že styl, jakým Velinský píše, je tak jedinečný a tak skvělý, že zápletka ustupuje do pozadí. Trochu uznávám, že ve všem kolem "Roziny sebrance a divé Báry z pohorský vesnice" (no není to vtipný?) Laury si autor malinko zapřeháněl, ale já si to čtení vždycky tak užiju, že v tomhle nemá u mě Velinský konkurenci. Rozhodně "se na něj nevyignoruju" a pojedu, teď už pěkně popořadě, dál.