Pád do Maelströmu a jiné povídky (4 povídky)

25.10.2011

[108/11] Poe je… byl… rozdvojená tvůrčí osobnost. Měl dvě spisovatelské tváře a dvě vášně. Alkohol a manželku - ne nutně v tomto pořadí. Propadal jim a tak máme možnost se dnes zabrat do opravdu temných hloubek depresemi štvané duše a poměrně odpornému charakteru, který bychom v postavení hrdinů sáhodlouhých románů a sto dvacet minut rozvleklých snímcích nejspíše nenáviděli, a nebo na ně shlíželi s odporem a povýšeností. Místo toho všichni sice víme jak to s miláčkem amerických spisovatelů dopadlo, ale nijak se nad tím nepohoršujeme a řadíme ho do skupinky těch „vyvolených“, kteří se zkrátka svezli na dráze závislosti také či onaké a přitom se nebáli zaplatit absurdně předražené jízdné.

Někde jsem četla, že se jím nechal hodně ovlivnit R. D. Bradbury. Co je na tom pravdy nevím, ale je fakt, že jakousi spřízněnost mezi nimi cítím, i když Bradbury je přeci jen trochu jiná kategorie. Rozdíl vidím hlavně v tom, že Poe psal vlastně o sobě, o svém duševním rozpoložení, nočních můrách a jakýchsi šílených snech a obavách. Ironií pak zůstává, že jsou daleko působivější právě ty povídky, ze kterých deprese a strach jen kape a ty „střízlivé“ nejsou naopak ničím výjimečné. Třeba právě zde už v titulu označená povídka ‘Pád do Maelströmu‘ mě ničím zvláštním neuchvátila. Není napsaná vůbec špatně, ale nemá kouzlo a sílu okamžiku. Možná to je i tím, že si to těžko dokáže někdo představit, prožít si to na vlastní kůži a přitom o tom stihnout přemýšlet. Že to byl zajímavý námět, o tom se nemusí ani moc diskutovat, ale efektivnost by to mohlo získat snad jen jako metafora.

Druhá a třetí povídka, to bylo zase naopak něco na můj mlýnek. Užila jsem si absurdní krásu čirého zoufalství a šílenosti, čistou krásu zrůdnosti a dychtivosti po smrti. Jestli to byla touha po smrti vlastní a nebo těch co se pohybovali kolem, to není tak jednoduché říci. Sice Poe většinou píše velmi… vztahovačně vůči své osobě, a nebo to tak zkrátka jen vnímám já, ale kdo dnes ví, jestli celou tu dobu jen nepopisoval to, jak by ublížil sám sobě, jak by zahubil s chutí své já. Třeba celou tu dobu čteme o něčem jiném, než co se nám zdá. Třeba se snažil zbavit svého druhého, duševního já, které ho sužovalo a pomalu zabíjelo.