Pán much
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3645/bmid_pan-much-IAp-3645.png
4
2947
2947
Již klasický příběh chlapců z britské internátní školy, kteří se ocitnou na opuštěném ostrově. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky?... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , MaťaOriginální název:
Lord of the Flies, 1954
více info...
Přidat komentář
Kde se vzali, tu se vzali. Parta kluků. Svárlivost, ráj proměňující se v peklo. Ty drobné paralely s demokratickým zřízením, vhled do sociálních záležitostí a úskalí svobody.
Panímanda - výraz, který obohatil mou chudokrevnou slovní zásobu....
Díky za ty dary perlorodek lastur literatury :).
Když jsem si četl název této knihy, nevěděl jsem, co od ní čekat. Rozhodně jsem nepředpokládal přežívání dětí na opuštěném ostrově à la Robinson Crusoe. Děj je zprvu nezáživný, poté jsem se od tohoto příběhu nemohl odtrhnout. Až ke konci jsem si uvědomil, že Pán Much je jiné jméno pro Belzebuba - démona, jenž je spojen s problematikou tohoto díla: kde se bere v lidech zlo? Dle mého názoru je to zajímavá kniha s mnoha podněty k zamyšlení a stojí za to přečíst.
Dlouho opomíjená klasika, ke které jsem se dostala až v době, kdy na mém srdci nezanechala až tak hlubokou stopu. Vyslechla jsem v audioknize a zpracování bylo velice příjemné.
Dva roky prázdnin: co by se nejspíš stalo. Námět i celkové směřování jsou dobré, ale přeci jen má dílo svoje mouchy (haha). Nejméně povedený mi přišel tragický konec oné obávané „stvůry“. Přečteno v originále.
Musím souhlasit s uživatelem Lazarus, ničím zajímavá klasika.
Nevím, zda byl příběh psán pro děti, ale mě jako dospělé nic moc nedal. Možná kdybych četla před xx lety, byl by názor jiný, ale vzhledem k tomu, jak je kniha vychvalovaná i v jiných příbězích a rozebírána ze všech úhlů pohledů, myslím si, že i mě, jako dospělou ženu, by měla zaujmout. Nezaujala.
Další z knih, ke které jsem se dostala díky maturitní četbě a i teď, o pár let později, z ní mám smíšené pocity. První půlku knihy se víceméně nic neděje, je zde hlavně popisován ostrov. Druhá půlka knihy už se více rozjede a je tu jeden zvrat za druhým, hlavně u jednoho okamžiku jsem se cítila hodně znepokojená, protože jsem to vůbec nečekala, až mi z toho přejel mráz po zádech. Konec knihy velmi dobře graduje a nutí číst dál. Je tu hezká práce se symboly, kdy každý chlapec představuje určitou povahu a lidské chování. Dávám ale 3 hvězdy, možná jsem od knihy čekala víc.
Pána much jsem si chtěla přečíst už hodně dávno, ale z nějakého důvodu jsem se k tomu pořád nemohla dostat. Tak jsem nakonec sáhla po audioknize a konečně si na tuhle klasiku mohu udělat vlastní názor.
Autor tu využívá motivu robinzonády - po vzoru Robinsona Crusoea, - aby na příběhu skupinky chlapců zpracoval otázku společenských norem chování a jejich důležitosti. Řeší otázku morálky, soudržnosti, dodržování pravidel, společenských konvencí. Zamýšlí se nad tím, jak silný tento lidský konstrukt je, když se ocitnete sami na ostrově, mimo civilizaci, kde na vás nikdo nedohlíží a kde vás nemá kdo soudit, když provedete něco, co je z hlediska společenských konvencí, morálky a nějakého obecně přijímaného etického kodexu považováno za špatné a nemorální.
Jak dlouho vám ty morální zásady mohou vydržet, když ztrácíte s každým dnem naději, že se dostanete zpět do civilizace, kde se dané morální zásady dodržují? Jak snadné to je, aby se skupinka lidí a jejich jakákoliv morálka rozpadla? Stačí jeden člověk, co na morálku přestane dbát, a postupně se vám všechno hroutí jako domeček z karet.
Nároky na jednotlivce dostát svým zásadám a standardům jsou obrovské - člověk je sám sobě soudcem a katem. A velmi snadno lze sejít z cesty, nechat se svádět zbytkem skupiny k nepravostem. V tomhle ohledu mi kniha přišla dost silná. Vidím v tom hlavní přesah, co si z toho člověk může odnést. Myšlenky, které stojí za to, aby se nad nimi člověk pozastavil.
Přesto nějak nedokážu hodnotit lépe než 3 hvězdami. Čekala jsem od textu hodně, ale asi byla má očekávání příliš velká - vzhledem k tomu, jak moc slavná kniha to je. Nevím, no. Asi si to budu muset ještě nechat víc projít hlavou. Teď však dokážu hodnotit jen průměrně. Asi jsem prostě čekala, že to na mne bude mít větší dopad.
Poslouchala jsem jako audioknihu, která se mi poslouchala dobře, díky interpretaci Michala Zelenky, který to namluvil velmi dobře - jeho hlas je velmi příjemný k poslechu.
Celkově doporučit mohu a názor si holt udělejte sami...
Určitě fajn si připomenout, že tato klasika existuje. Upřímně mě to nějak zvlášť nezaujalo. Dvě hvězdičky dávám za místy napínavé pasáže a zajímavé podrobné popisy džungle a přírody kolem.
Nijak zvlášť zábavná klasika. Vzhledem k velice častému odkazování v mnoha dílech napsaných až po tomto výtvoru je nutno přečíst. Ovšem je třeba varovat, že jde o mládežnický román pro děcka kolem 15-ti let. Já se k Pánovi much dostal až na zralá kolena a proto můj zážitek je minimálně rozpačitý. Možná kdybych knížku četl před 30-ti lety, vzpomínal bych na ni dnes jako na kult. Takto dodnes vidím třeba Sandokana, i když vím, že vidět jej dnes tak jde o pěknou sračku.
Nečekejte spisovatelský um, nečekejte nápaditý příběh, nečekejte zajímavá rozuzlení a chytře konstruovaný příběh a možná se budete bavit. Během let z něj sice mnozí chytrolíni vyčetli mnohá ponaučení a lecjakou symboliku, ale osobně věřím, že je většina vycucaná z prstu a autor jak to napsal, tak to myslel. Psát moc neumí. Můj osobní amatérský názor. A tři hvězdy proto, že mě bylo blbé dát jen zasloužené dvě. Které si poctivě zaslouží
Několik měsíců před Pánem much jsem četla Humankind od Rutgera Bregmana, který říká, že by se lidé mimo civilizaci rozhodně takhle zle nechovali a dokládá to i na skutečných příkladech různých malých společenství a i jednom případu s chlapci, kteří ztroskotali podobně jako ti v Pánovi much, ale na ostrově si pomáhali. Myslím, že právě Bregmanovi věřím spíš než Goldingovi. Ale zároveň je popis úpadku a barbarství děsivě realistický a myslím, že Golding skvěle vystihuje to, jak může korumpovat touha po moci a také náš sklon jako lidí rozdělovat se na "my" a "oni".
Jako asi třináctiletý jsem viděl v televizi černobílé zpracování této knihy a udělalo to na mě takový dojem, že od té doby jsem jak slavný Jarka Metelka. Na Dušína mi ještě kus chybí. Ten příběh se mi dostal tak hluboko pod kůži a byl jsem tak roztrpčen tím fanatismem a zlem, že dodnes nesnesu, když někdo ubližuje slabším.
Nicméně jsem se po letech rozhodl si přečíst knihu, která je vážně skvělá.
Dávám 5 hvězd.
Tak tohle mi sedlo. Hádám, že se od zvířat lišíme tím, že si předáváme moudra a vštěpujeme zásady a menší děti, u kterých tento proces ještě není úplně dokonán, zdivočí rychleji.
Nejzajímavější postavou byl rozhodně Čuňas, který se (vědom si od začátku svých fyzických nedostatků) snažil intrikovat. Vyhlédl si jemu alespoň částečně otevřenou postavu a tu se snažil držet u kormidla. Kdyby ostatní byli alespoň částečně inteligentní, tak by si je jistě podmanil, takto ale cítíme po celou dobu pouze beznaděj.
Začátek je lehce zmatený. Skupina chlapců na opuštěném ostrově. Pouze chlapci, žádné dívky, žádní dospělí. Nenápadně je zmíněná havárie letadla. Poloha ostrova je neznámá. V hlavní roli je pozorování chování skupiny lidí, chlapců, kteří se musí vypořádat s extrémními podmínkami i sami se sebou. Tento motiv je opakován v různých obdobách. Kniha se stala inspirací pro pro seriál "Survivor".
Keď sa náš životný priestor zúži na jeden ostrov a nemá nám kto vládnuť, musíme vládnuť sami. To si povedal nie jeden, ale hneď dvaja preživší po havárii lietadla. Zárukou napätia je, že všetko sú to deti, a dospelého medzi nimi niet. Deti dokážu byť až zarážajúco kruté, najmä ak sú dlhodobo vystavené extrémnym podmienkam. Nejde teda len o prvoplánové prežívanie na opustenom ostrove, ale román je alegóriou na spoločnosť a boj o moc, kde proti sebe stoja demokracia a totalita. Zobrazuje sa pomalý, ale o to znepokojujúcejší úpadok hodnôt a prepad do anarchie, spôsobený surovosťou prežívania, beznádeje, a v neposlednom rade osobnými ambíciami. Záver je mimoriadne znepokojivý a prišiel mi ako náhle strhnutie sa zo spánku v dôsledku budíka. Jasné, postavy sú typizované a schematické, ale to k alegorickému stvárneniu sveta patrí. Jediné negatívum je zastaraný jazyk a spôsob písania, keď sa v jednu chvíľu opisuje džungľa a v druhú sa už hovorí o niečom úplne inom bez akejkoľvek nadväznosti. A ešte ma prekvapilo, že v románe nevystupovali žiadne dievčatá. Môžem si len predstavovať, ako by sa ich prítomnosťou všetko zmenilo. Chlapci by o ne bojovali alebo by ich schladilo ženské slovo?
Nadčasová klasika, nadčasová v každé době a v poslední době mi přijde, že čím dál aktuálnější. Sociální sonda do společnosti, kde se ukazuje, že v případě ztráty pohodlí se organizovaná společnost během chvíle propadne do chaosu, kde začnou vládnout primitivní pudy mnohdy v rukách silných jedinců.... Ovládnutí masy je tak lehké...
Doporučuji, škoda, že už přestali dávat film v televizi, naposledy jsem ho podle mě viděl před dvaceti lety. Dávám 5/6
Zdlouhavý a trošku i nudný začátek se mi četl velice špatně, ale asi to k tomu patřilo, asi k dokreslení celkové atmosféry. Postupně jsem si ale na kostrbatý a těžký styl zvykla a jsem ráda že jsem knihu neodložila, stálo to za přečtení. Lehce za polovinou to začalo být akční a zajímavý... myšlení, psychologie, chování, brutalita. Rozdělení na dva tábory, rozum a morálka versus síla a zlo, demokracie a totalita. Konec vyloženě napínavý a překvapivý. Nadčasové dílo.
Velmi dobrý příběh, rozhodně jsem nečekal takový konec. Osud některých postav (zejména tedy Čuňase) byl však poměrně lehce předvídatelný. Příliš nechápu, proč byla kniha v minulosti zakazována a nijak bych neváhal ji doporučit. Začátek je trochu zmatenější, ale to knize nijak neubírá na hodnotě. Podle mne popsala výborně lidskou společnost a je vidět, že William Golding jako učitel dokázal velmi dobře zachytit typický charakter lidí a jejich chování. NP rozhodně zasloužena.
apokryf verneovky dva roky prázdnin zasazená mimo čas a prostor, v neznámé době (psáno v letech padesátých o letech šedesátých?), na neznámém místě kdesi v oceánu (snad nějaký pacifik mezi obratníky).
lidé nejsou dobří ani zlí, dobro nás snad láká, ale zlo nás fascinuje. děti jsou larvy lidí, a jejich fascinace zlem je rychlejší a silnější, co trvalo trosečníkům z Bounty více než deset let, to chlapecký kolektiv trosečníků zvládne za málo měsíců . o pravdivosti knihy nás přesvědčí návštěva šatny jakéhokoli sportovního oddílu nebo polední klid na pionýrském táboře, foglarovky jsou naivní přání otci myšlenek. nebo stačí koukat na zprávy a dát si dvě a dvě dohromady, proč jsou na válečná zvěrstva v krvavých zemích (třeba) subsaharské afriky nebo kokainových republikách tak oblíbení dětští vojáci.
knize je vytýkána schematičnost některých postav, to ovšem vůbec není na škodu, charaktery jsou oholeny na dřeň a vše nedůležité je zapomenuto, kdo chce háelpéčka s prokreslenými postavami a reáliemi, ať si čte třeba hraničářova učně (pokus o sarkasmus).
děsivé. je to v nás jak v koze lůj.
Fráze, která podle mě vystihuje knihu nejlíp, je "promarněný potenciál". Samotný námět knihy je dle mého velmi dobrý, možná bych řekla, že až brilantní, ale provedení za námětem pokulhává. Hlavními postavami knihy jsou mladí chlapci, kolem dvanácti let, a částečně proto je kniha psána poměrně jednoduše. Samotné čtení je pak ale "kostrbaté", děj se špatně sleduje, a popis ostrova zaniká ve shluku na sebe nenavazujících vět, což je jeden z důvodů, proč jsem se nemohla pořádně začíst a knížku si užít. Takže, námět zajímavý, provedení hrozné.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Príbeh mi nesadol už od začiatku, kde sa stretávame s anglickými chlapcami, ktorí práve prežili pád lietadla. A podľa mňa na to reagovali veľmi veľmi vlažne, veď iba spadlo lietadlo a čo. To bolo prvé, čo ma tak zarazilo. Ale potom to celkovo išlo dole kopcom, proste ich správanie mi nesedelo od začiatku do konca. Prišlo mi, že anglickí chlapci, (pravdepodobne) z internátnej školy, by mali nejaký režim, disciplínu a celkovo by na prežitie išli úplne ináč. Taktiež ich tam bolo veľmi veľa a v záplave mien som sa strácala, navyše okrem pár z nich, ktorí nejakým spôsobom vynikali, mi všetci ostatní prišli proste rovnakí. Ani štýl písania mi úplne nesadol - ako čítalo sa to fajn, v podstate to bolo aj zaujímavé, ale zdalo sa mi to také kostrbaté, jednoduché, nevedela som sa vžiť do príbehu. A keďže som približne vedela, čo sa má v knihe stať, tak som čakala nejaký väčší zvrat, respektíve väčšie “zdivočenie. Ale tak, aspoň som to prečítala a utvorila si svoj názor, aj keď ma mrzí, že nie je pozitívnejší.