Pán much
William Golding
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541133/bmid_pan-much.jpg
4
2938
2938
rvotina britského nositele Nobelovy ceny Williama Goldinga z roku 1954 je dodnes živou alegorií tyranie, fanatismu a vrozeného sklonu lidské povahy ke zlu. Během nespecifikované světové války se zřítí evakuační letadlo na malý neobydlený ostrov. Zachrání se jen skupinka chlapců ve školním věku. Zpočátku se chlapci těší, jaká dobrodružství je čekají, vzájemně spolupracují, podporují se. Hra na Robinsony se však brzy změní v boj všech proti všem, v němž je hlavní předností síla, autorita a schopnost šířit strach. Kniha se obrací ke stále aktuální otázce: Je civilizace v našem chování opravdu tak silně zakořeněna, jak si namlouváme? Nebo jsme stále jen příslušníky smečky? Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým ustrojením se můžeme dopouštět zvěrstev, na která bychom nikdy dříve nepomysleli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2023
,
Tympanum
Originální název:
Lord of the Flies, 1954
Interpreti: Michal Zelenka
více info...
Přidat komentář
Nezaujalo. Takový mix robinsonády a foglarovky. Parta kluků ztroskotá na ostrově, snaží se přežít, zachránit a v té souvislosti dochází k mnoha vypjatým situacím. Kluci se začínají chovat pudově a zapomínají na lidské hodnoty. Vzdáleně mi to připomíná stanfordský experiment.
Dost zajímavá kniha o sociálních aspektech ve společnsti. To zastarání díla je vždy těžké překounoust a není to vyjímka ani tady. Ale budu na ten příběh dlouho myslet.
Zklamání. Dějem hodně podobné Verneovi, kvalitou ale zaostávající. Zbytečně moc charakterů. Oproti Verneovi ale o poznání drsnější, což je jediný aspekt, který mně osobně vyhovoval více.
Asi bych mohla začít různými perskými králi, starověkými sektami apod. Začnu asi nejznámější sektou, která se datuje na první století našeho věku, po ukřižování a davovém lynči, který trval ještě krásnou řadu let po znovuzrození a podobně, však to znáte...jsme křižovali dál. Následně ve jménu tohohle náboženství jsme se dobrovolně - až do 16. století zúčastňovali křižáckých výprav, kdy jsme druhé vraždili ve jménu vlastní víry (příhodně se tomu říká Kruciáty: soustředěná a intenzivní snaha (modlitební) o přivedení řady lidí na naši víru). Aby ještě v průběhu těchto krásných, dnes již tradičních výprav začaly nápadité popravy žehem žen, které uměly počítat do 10 nebo byly jen majetné. Španělská inkvizice sama o sobě znamenala také procházku růžovou zahradou, kolonialismus obecně a otroctví je dnes již běžným námětem pro velkolepá díla. Dostáváme se do toho vůbec nezajímavějšího období. Ten, jež byl narozen například v roce 1900 mohl na vlastní kůži ochutnat krásu civilizace (ideálně v Československu, tehdejším Rakousku-Uhersku), kdy v roce 1914 vypukla 1. světová válka...když jsme se začali radovat, ona nám až z Wall street doputovala hospodářská krize, která nám odrovnala už kompletně sousedy a my se vrhli znovu do světové války. Když už si člověk myslel, že je konec, přichází rudý hlavy a jejich monster procesy. A já se vsadím, že úplně každý si každé další století vývoje téhle civilizace myslel, že jsme chytřejší než ti před námi. Že jsme civilizovaní, my přece už nikdy nebudeme zdravit pravicí a s jasným heslem, fandit katovy na popravách apod...Ale ve skutečnosti jsme stále ta stejná společnost, která tohle dopustila a jediné, co nás odděluje od všech, kteří toho byli skutečnou součástí je situace. Nikoli cokoli v nás - ale naše vlastní pohodlí a komfort je přičiněním toho, že se nedíváme na hladovějící děti na ulici a popravené na šibenici. Žijeme vůbec v té nejlepší době z hlediska existenciálních jistot a proto prozatím můžeme tvrdit: Jsme civilizovanější než ti před námi. Ale! "Pán Much" nám říká přesně tohle, nezáleží na situacích, ze kterých vycházíme, záleží na těch, do kterých se dostáváme. Za určitých podmínek v kombinaci s naším psychickým rozpoložením se můžeme dopouštět zvěrstvech, na která bychom nikdy dříve nepomysleli. Nejsme nic víc, než ta nejhorší vlastnost v nás ukrytá. Kniha je geniální psychologický rozbor jedné skupiny, která zrcadlí průřez společností. Nacházíme stereotypy od jejichž základu se odvíjí osobnost většiny lidí. Tato kniha by měla být v povinné četbě. Nejen pro podstatu uměle vytvořeného kolektivu bez osobních vazeb, ale také kvůli chování kolektivu k jedinci a důsledkům, které to může mít.
Angličané si zakládali(-jí) na své civilizovanosti. Pán much tuto ideu v 50. letech rozmetal jako domeček z karet. Autorova vize je zcela uvěřitelná a na tuto chatrnou stavbu vlétla se silou uragánu. Proto je také kniha ve zlatém fondu literatury. Ne pro její způsob napsání, protože v něm jsou mezery, ale právě kvůli té vizi. Můžeme namítat, že je prvoplánovitá až agitační, ale to přece ještě neznamená, že není pravdivá. Nejsem antropolog ani sociolog, ale mám načteného třeba Holdstocka a ten je s Goldingem zcela v souladu. Masky, zdobení a malování, ... a násilí. To vše tam někde je. Ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby takto ztroskotala skupina dospělých obou pohlaví. Asi něco mezi Dickovými Dny fešandy Pat, Ketchumovým Po sezóně a Holdstockovým Ryhopským cyklem.
Někdo moudrý řekl, že civilizaci od barbarství dělí 3 chody. Golding se s tímto tvrzením, kterému bezmezně věřím, vypořádal dostatkem dostupné potravy pro chlapce v podobě ovoce. Naopak na méně dostupné potravě, prasatech, postavil konflikt mezi lovci a zbytkem party. Vznikla vyšší kasta. Proto se rozpad civilizovanosti se konal o něco později než při nedostatku potravy a proběhl jiným způsobem.
Proč se mu nepodařilo zabránit? Třeba proto, že chlapci měli trochu smůly (parašutista). A také proto, že Ralph je příliš plný strachu, než aby se postavil Jackovi, přestože má na začátku převahu. Je mírumilovný a nemá vlastně ani důvod. Je to jak s Evropou a Hitlerem. Tak dlouho jej silní nechali růst, až už bylo nemožné jej porazit bez nezměrného utrpení desítek milionů. Nevyhnutelnost? Ani ne. Autor píše tak, že je možné po pár stránkách očekávat cokoliv. Klidně mohl Ralph převzít moc silou a stát se krvavým náčelníkem, který zlomil světskou mocí moc církevní (Jack má roli šamana). Ale neudělal to. Napsal to právě takto a měl otěže děje pevně ve svých rukou.
Golding byl spíš levičák a tím pádem k církvím všeho druhu skeptický až antagonistický, přesto je jeho nejslavnější dílo silně propojeno s náboženstvím potažmo s vírou (Pán much je Belzebub, kdyby někdo nevěděl). A kupodivu ne kriticky, spíš naopak. Vidíme to na příkladu citlivého snílka Simona, kterého Zlo na ostrově (na světě, v nás, ...) zahubí jako prvního, protože jen on je na něj schopen poukázat a tím ho ohrozit. Vidíme to na mystických pasážích. A cítíme to na každé stránce. Animismus, šamanismus, uctívání sil přírody, modlářství a fetišismus (lastura, prasečí hlava). Pane autore, díky vám. Díky, že nejste prvoplánovitě proti, jen proto, že to bylo tehdy ve flóru. Díky. Díky za vaši silnou a pravdivou vizi.
Pokračuji v boření mého "odporu ke klasikám" a jsem za to ráda. Příběh byl skvělý, postavy nijak složitě popsané, ale o to snad výstižněji.
Prosím neberte moje hodnocení jako měrnou jednotku....četl jsem tuto knihu přes čtečku a bohužel jsem nejdřív četl předmluvu od nějakýho chytrolína, který vykecal jak ta knížka dopadne..... takže mě málem odváželi ještě než jsem začal číst.... jinak to není úplně špatné.... prostě co by se stalo, kdyby neexistovali žádná pravidla....
Tohle je přesně ten typ knihy, se kterou je potřeba se setkat ve vhodný čas, což je samozřejmě blbost to takhle říct, ale já to tak mám skoro se všemi těmi "kanonickými" literárními díly 20. století. Podobně jsem se setkal v pravý čas ještě na škole s Orwelllem. S Pánem much jsem měl taky štěstí, že jsem ho četl ještě na škole. To okouzlení těmito díly je pro mě ryze studentská záležitost. Teď v dospělosti jsem se snažil několikrát ke Goldingovi (i Orwellovi) vrátit, ale už tam není to nadšení, navíc ten styl jakým je Pán much napsán mi přijde hrozně protivný, didaktický a celá ta alegorická nóta je až nesnesitelná. Podobně to mám i s Orwellem. Golding i Orwell mi přijdou celkově jako dost přeceňovaní spisovatelé. Ale i tak doporučuji, především jako doporučená školní četba to bylo rozhodně to lepší.
Moc mě kniha nezaujala. Trochu i složitěji napsaná. Nakonec jsem ji vrátila zpět do knihovny nedočtenou. Bohužel každá kniha není posvícení.
Po 6 letech jsem vzal opět do ruky, protože jsem měl pocit, že tenkrát po maturitě mě to strašně bavilo, ale buď jsem dosáhl nějakého dalšího vývoje a nebo jsem měl tenkrát ještě málo načteno, nicméně tentokrát mě to příliš nebavilo. Kniha se čte dobře a svižně, ale přijde mi, že takovému zajímavému námětu něco zkratka chybělo. Lepší propracovanost, více psychologie postav, méně často opakovaných popisů pro nic. Vlastně málo využitý potenciál.
Myšlenka, že civilizovaná a dokonalá společnost dokáže velice rychle sklouznout k primitivismu, bezohlednosti a bezostyšnému zlu, není už pro nikoho nic nového. Padni, komu padni.
Dílo ukazuje to horší, čeho je lidstvo schopno, autor při psaní nejspíš vycházel ze svých pracovních zkušeností a z problémů, které svět tenkrát sužovaly. Kniha plná symboliky a politiky. Kdo chce Pána much lépe pochopit, tomu doporučuji poslechnout si výborné shrnutí na youtube. https://www.youtube.com/watch?v=5jLHAZhCsjk
Opravdu smutný příběh, ukazující, že zlo nabírá na obrátky s počtem zmanipulovaného davu, a je úplně jedno, zda se jedná o mladistvé či dospělé osoby. Skvělá psychologická sonda skupiny děti na pustém ostrově.
Pravdou je, ze mi taky nesedly dlouhe a opakujici se popisy ostrova - autor je klidne mohl zkratit a misto toho vysvetlit proc ztroskotali? Trosky letadla se nenasly?
Jinak nemam co bych vytkla.
Z postav mi byl nejsympatictejsi "Cunas" - za prve mi ho bylo lito kvuli neustalemu posmechu ostatnich kluku a za druhe mi z nich prisel nejinteligentnejsi.
Co se tyce samotneho pribehu - ukazka toho jak se nase "lidstvi" dokaze vytratit v pripade nebezpeci nebo ohrozeni a misto nej nastoupi zakladni pudy "zabij nebo budes zabit". Nijak soudit se to ale neda; je to v nas proste zakorenene.
Po zřícení letadla se blíže neurčená skupina britských kluků (ca 6-10letých) ocitne na pustém ostrově uprostřed oceánu a není tu žádný dospělý, který by to vzal do svých rukou a určil, co dělat. Jako vůdce si tedy zvolí sympaťáka Ralpha. Ten se snaží určit priority, plánovat, rozdělovat úkoly, ale kluci jsou jak pytel blech. Zcela jiné představy má přímočarý autoritářský Jack. Ralp a Jack představují střet dvou vůdčích osobností, dvou odlišných způsobů vedení, opačných směřování. Domluva „po dobrém“ není možná. Jack ve své revoltě postupně přitvrzuje - od drobných nesouhlasných poznámek až v diktátorství, které jde daleko za mez únosnosti a lidskosti.
Autor se mazaně rozhodl pro malé, „ještě nevinné“ kluky a vystavil je krajní životní situaci - u nich je pochopitelné, že díky své nezkušenosti a dětské hravosti zanedbávají základní pravidla přežití. Za zamyšlení stojí to, jak se tito dosud civilizovaní jedinci nechají snadno strhnout k divošství, kde končí veškerá sranda.
Když mi těsně před koncem knihy došlo, proč „Pán much“, přeběhl mi mráz po zádech. A byla jsem ráda, že ten konec přišel poměrně brzy nato.
No, témat k zamyšlení je tu až až. Třeba to, jak by se zachovali dospělci.
„Největší myšlenky bývají ze všech nejprostší.“
Z této knihy mám dost rozpačité dojmy.
Můžu si vůbec dovolit kritizovat klasiku? Zkusím to.
Knize lze přidělit až několik nálepek a ani jedna nebude mimo mísu: znepokojivý thriller, dobrodružný román, alegorické dílo a symbolika na téma rozpad civilizace…
Záměr autora je jasný a snadno čitelný – zamyšlení nad lidskou civilizací, co se s ní stane v extrémní situaci, jak snadné je odhodit civilizační návyky a nechat vyplout na povrch vlastní přirozenost, ve většině případů bohužel zakódované skryté zlo.
Kniha je názornou ukázkou davového chování, ukazuje, jak snadno jsou lidi zmanipulovatelní, jak lehké je podlehnout tlaku většiny, zejména když mezní situaci ovládne jeden šílenec a že bohužel v těchto krajních situacích, kdy jde o přežití, má převahu moc a síla před rozumem a lidstvím.
Jak výstižné! Bohužel mi to silně něco připomíná. Neodpustím si trošky smutné ironie….že by i dnešní dobu?
Myšlenky aplikovatelné na jakoukoliv společnost a jakoukoliv dobu.
Jsou bezpochyby velice silné a nadčasové, i když si troufám tvrdit, že v dnešní době už nejsou zas tak moc originální a vyvolávající šok. Zejména proto, že dnes, s ohledem na to, co se v posledních letech děje kolem, už snad každý ví, že pokud jde o život, prvotní euforie a snaha pomáhat si navzájem je velice rychle pomíjivá, nastupuje strach, lidství se velice rychle začne vytrácet, jeden se začne bát druhého, začne odsuzování a vyčleňování lidí za opačné názory, zejména pokud jdou proti davu….a to se často týká i lidí nejbližších….Může být rozpad civilizace definovaný nějak jinak?
Ale konec pesimismu a filozofování, zpět ke knize.
Kniha mě vlastně nepřinesla nic nového, podobné úvahy byly použity dnes již v mnoha jiných dílech, a proto jsem spíš čekala, zda mě kniha „dostane“ svým stylem či čímkoliv jiným. Bohužel se tak nestalo. Literární styl mě neuchvátil, nesedl mě, vyprávění na mě působilo občas zmateně, zdlouhavě, časté a opakující se situace a popisy ostrova mě často nudily, občas jsem se do čtení musela i nutit. Kdyby kniha nebyla tak brutální, možná bych ji díky stylu psaní brala jako dobrou knihu pro mládež, bezpochyby s velkým přesahem.
U mě došlo ke zlomu až v samotném závěru. Jsem moc ráda, že těch pár posledních stran bylo opravdu mrazivých, kontrast mezi vygradováním konfliktu a tím, co se odehrálo v poslední kapitole, za tu námahu knihu přečíst přece jenom stálo.
Ale jinak…nebudu tuto knihu glorifikovat jen proto, že je to klasika.
Chápu její výjimečnost z pohledu doby jejího vzniku a zařazení mezi elitu, ale z dnešního pohledu, kdy takové ideje už prostě nejsou nijak nové a převratné…brada mi prostě nespadla.
V čem je kniha jiná, než ostatní s takto podobným a silným námětem, je snad jen využití dětí jako jediných strůjců příběhu. V tom je toto dílo opravdu dost originální. Ale jinou výjimečnost jsem bohužel nenašla.
Časté srovnání s Orwellovým románem 1984 – mojí srdcovkou - mi přijde mimo mísu. Síla myšlenek sice hodně podobná, ale rozdíl ve formě zpracování - propastný.
Ale je to jen můj ryze osobní úhel pohledu, rozhodně si nedovolím tvrdit, že kniha je špatná. Mě ale bohužel nijak zvlášť nezaujala.
Nicméně…na jeho román „Dědicové“ se chystám, tak uvidím, jak na mě zapůsobí ten.
Štítky knihy
prvotina zfilmováno trosečníci anglická literatura napětí psychologické romány dětský hrdina rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2003 |  Pán much |
| 2010 |  Věž |
| 1996 | Dědicové |
| 2005 | Ztroskotání Christophera Martina |
| 1997 | Dvojí jazyk |
Co se týče obsahu je to úžasná kniha. Střet dvou politických systémů na ostrově plném dospívajících chlapců. Jeden je zastáncem demokracie a druhý preferuje totalitu. Dílo ukazuje to, jak rychle se společnost může rozpadnout a jak snadno můžeme přijít o svou lidskost. Měla jsem, ale velký problém s tím, jak to Golding napsal. Špatně pracuje s gradací a napětím, které se nějak více objeví až v posledních dvou kapitolách. Myslím si, že kdyby to zkrátil udělal by z toho mnohem zajímavější a dynamičtější dílo. Vadil mi i fakt, že jsem občas neměla tušení, která z postav mluví, což je pro pochopení kontextu docela důležité.