Peppermint frappé

15.07.2023

Něha a obdiv versus smyslnost a chtíč. Citlivý, rozpačitý, nesmělý, a trochu urputný Vadim a silný příběh jeho otce. Pro mě to nebyla kniha na první dobrou, ale atmosféru a jakousi přidanou hodnotu měla.

01.10.2022

Ach, to byla krásná kniha. Je to můj druhý román, který jsem od Zgustové četla, a jsem z něj nadšená. Přestože mě vysvětlení Vadimova chování někdy úplně nepřesvědčilo (když se na něj Radhika tiskne, tak se od ní hned neodvrátí, protože se to nesluší), tak vše ostatní do sebe krásně zapadalo. Takový boj mezi láskou a chtíčem, a to, jak se dvě čisté, nesmělé duše můžou nechat rozklížit zatrpklým člověkem, kterého převálcovala tělesnost. A do toho všechny ty pocity, co doutnají pod povrchem, myslím, že to bylo vyobrazeno mistrně. A samozřejmě japonská haiku a chvála stínů. Skvělé.

14.05.2019

Ze začátku bylo těžké se začíst. S postavami jsem moc nesympatizovala a s žádnou z nich se neztotožnila. Vadim byl sice dospělý muž, ale byl vykreslený jako nezkušený mladíček. U obou žen mi pak chyběl hlubší vhled do motivací jejich chování a postojů. Nejvíc na mě paradoxně zapůsobila příběhová linka Vadimova otce, který vzpomínal na svůj příjezd do Prahy v roce 1968.

26.02.2019

„Všude jen samý
pták a květ.
Vlaštovko,
pojď
se taky proletět!“

S příběhy paní Zgustové to se mnou nebylo tak úplně přímočaře jednoduché, musela jsem si k nim najít cestu. Téměř od první stránky prvního příběhu jsem věděla, že mě zaujala, a že se mi líbí její vytříbený jazyk, postupně jsem pak zjišťovala, že její příběh je nejen čtivý, ale také precizně vystavěný a propracovaný. V podstatě jsem neměla důvod nepodlehnout kouzlu jejích příběhů okamžitě, a přesto se to nestalo, příčinou byli hrdinové (resp. v případech minulých – hrdinky) jejich příběhů. Už od počátku mi ty dámy prostě neseděly :-), jejich způsoby uvažování mě, skoro bych řekla, až popuzovaly. Tenhle svůj „odstup“ od hrdinek paní Zgustové jsem si ovšem vyřešila už u knížky č. 2 (Zimní zahrada), kdy jsem se rozhodla respektovat pojetí autorky, respektovat její hrdinky, právě proto, že jsou její a jsou takové, jaké je chce ona mít, a rozhodla se užít si její příběhy takové, jaké jsou ... a s tím jsem se pustila i do Peppermint frappé.

Leccos mi to ulehčilo :-) ... soustředila jsem se na krásný a poetický jazyk, příběh si tak daleko víc užila, a možná proto jsem už neměla takový problém rozhodnout se mezi třemi a čtyřmi *, tentokrát má volba byla docela jasná, a navíc, ta čtvrtá * je jednoznačně za haiku, které jsem k mé velké radosti v textu objevila (bylo to překvapení a radost, mě totiž haiku dost baví) ... pro mě tedy jednoznačná přidaná hodnota :-).

Ale teď už k příběhu ... uprostřed zimy jsem se „ohřála“ u výborné, krátké novely, jako „letní variace“ tří příběhů, tří osob (vlastně čtyř ... ale to si musíte přečíst), které se na krátkou dobu jednoho španělského léta protnuly, aby právě na tu kratičkou dobu psaly ve stínu fíkovníků s právě dozrávajícími plody, příběh společný, pro každého ovšem se svým vlastním specifickým vyzněním. Vypravěčem, či spíš „moderátorem“ událostí byl tentokrát muž (na mém vztahu k povahovým vlastnostem hrdinů – viz. výše, to moc nezměnilo ... no možná maličko :-) ...), který daleko více v nevyrčených (psaných mezi řádky) než v těch skutečně napsaných větách vypráví o protínání, ale daleko víc o míjení se ... tužeb, představ a přání. A tak se velká část děje odehraje hlavně na pozadí ... v myslích jednotlivých postav ... tam můžete číst to hlavní ... příběhy plné nepochopení ... vzniklých na základě naprosto rozdílných životních zkušeností, rozdílných prostředí a tím i rozdílných vysvětlení událostí, situací, vztahů ... a tak se jeden letní příběh jednoho muže a dvou žen přibližuje a splétá, ale daleko víc oddaluje a rozplétá ... aby skončil s koncem léta ... náhle, tak jako začal ...

Nezatěžujíc se svými určitými antipatiemi k hrdinům se mi tento příběh četl lehce, užila jsem si tak krásný příběh o okouzlení (protože o tom to bylo skoro nejvíc) ... o pokušení, ale taky třeba o neuchopitelnosti lidského uvažování, o emoční nestabilitě (všech hrdinů) ... a v neposlední (a pro mě hodně příjemné) řadě taky ... o nadšení z umění, okořeněný jen špetkou exotiky i erotiky ... nejen v podání haiku :-).

„Žít u cesty, v té krajině pokryté vinnou révou jako vysokým, měkkým kobercem, žít ve stínu fíkovníku, přes den se radovat z vánku a ze stínu, v noci se ukládat k spánku, ukolébáván přitakáváním jeho mocných větví. Živil by se fíky a hrozny, sušil by je na zimu. A cesta by mu dala možnost pohybu, styku se světem, i s jinými vinicemi! To je ideál: žít pod stromem u cesty!“

„Kruh slunce zašel
za sad.
Nový třpyt vyšel,
jsem rád.“

29.10.2017

Ač je Monika Zgustová má dvorní spisovatelka, ke které se nesmírně ráda vracím a v jejichž řádcích se odráží mé vidění světa, tentokrát jsem z této útlé knížky spíše rozmrzelá.
Čeština opět nádherná, styl vybroušený, atmosféra horkého srpna ve Španělsku dokonalá a podmanivá .... ale hlavní postava - Vadim - mi byla z hloubi duše nesympatická. Opravdu nemám ráda slepé zbožňování kohokoliv, tím méně "slavných osobností". Vadimova urputnost a vtíravost mi byla až fyzicky nepříjemná a připomínala mi lísání neodbytného a mnohokrát poníženého psa. Vlastně všechny tři ústřední postavy (ruský spisovatel Vadim, malířka Patricie a bojovná Radhika) byly spíše sobecké (byť pro to měly své důvody a jakousi omluvu z minulosti) a zahleděné do sebe. Tři světy, které se vlastně ani neprolnuly, vzájemně se nepochopily, neslyšely, nevnímaly. Jako intermezzo je vložen příběh Vadimova otce, z jehož pohledu ruského vojáka sledujeme vpád ruských tanků do naší země v roce 1968.
Z celého příběhu na mne čiší jakási nesoudržnost a roztříštěnost, kterou se mi bohužel nepodařilo překonat.

04.04.2016

Útlá knížečka, pěkná obálka. Příběh má dvě roviny, příběh otce, ruského vojáka, který se osobně zúčastnil okupace Československa v roce 1968 a syna, novináře, který se chystá napsat knihu o známé malířce. Oba příběhy nejsou snad až na jednu větu propojeny, o vzájeném vztahu otce a syna se dozvíme málo, to mě trochu rušilo. Atmosféra dnů kolem 21.8.1968 je vylíčena pravdivě a barvitě a na velice malé ploše. Další osudy otce jsou podány už jen schematicky. Příběh syna líčí krátký čas, kdy se seznámil s malířkou a její přítelkyní a snaží se proniknout do jejich světa. Tahle část knihy mě okouzlila. Vyprávění se jakoby stále jemně chvěje, vytváří velice jemně napětí, které mě vtáhlo do horkého léta ve Španělsku. Rozvory mezi postavami nastolují alespoň stručně témata dneška, která se vyhrocují: nejen muži a ženy, ale i muži kontra ženy, kariéra žen. Celkově pro mě pěkné čtení, na konci jsem si řekla, že se autorce do těch 120 stran příběhu podařilo dostat hodně a zkusím od ní ještě něco dalšího.

10.03.2013

Zajímavě napsáno, autorka přechází z 1. do 2. a 3. osoby - chce to soustředění při čtení. Opět nedostižná čeština. Doporučuji!!