Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
1060
1060
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Kniha o jedné nefunkční rodině a pohledu všech jejich členů na celou situaci. Ocenil bych asi i pasáže z pohledu babičky a Mařinky, ale to už by asi byl v knize zmatek.
A ten závěr mi fakt přišel divný a neskutečně useknutý...
Po dočtení knihy ve mně dozníval smutek-jedna rodina, přesto jakoby každý žil někde jinde, všichni se jakoby míjejí ve svém nazírání skutečnosti, jakoby je nic nespojovalo, tolik odlišní ve svých přáních a skutcích..konec je sice překvapivý, ale ne nepochopitelný ...
(SPOILER)
Kniha se mi líbila a dobře četla, ale mám dvě výhrady, dvě scény mi přišly neuvěřitelné:
1.Rozchod a Martinem - Pavlína nikdy v knize nebyla krutá. A ještě k tomu k člověku, co jí nic neudělal a ještě ho měla ráda
2. Konec - mám s tím stejný problém. Na to jak nám celou dobu byla Pavlína popisována, tohle k ní prostě nesedí.
Příběh jedné vesnické rodiny, který má k rodinné pohodě a idýlce daleko. Realisticky podané, až je mi z toho smutno. A děkuji za to že jsem vyrůstala, tak jak jsem vyrůstala.
Uf. Začalo to jako obyčejný příběh, obyčejné rodiny. Ale v této rodině, bylo všechno špatně.
Konec byl až příliš nečekaný.
Zatím nejslabší kniha, mé velice oblíbené autorky. Ze tří pohledů nám přibližuje soužití v podstatě typické vesnické rodiny. Příběh máme možnost sledovat jednak z pohledu otce alkoholika, matky, která se od něj bojí odejít, protože podle ní je samota horší, než nechtěné manželství. A hlavní vypravěčky, jedné z jejich dcer. Proč nebyla do příběhu zahrnuta také druhá dcera je mi záhadou, protože její pohled na fungování rodiny, by vzhledem k prapodivnému zakončení celého příběhu, mohl být velice zajímavý. Příběh je tuctový, nepřináší nic zajímavého, až na samotný závěr, který ovšem z mého pohledu nedává vůbec žádný smysl. Dovedu pochopit, že nás chtěla autorka šokovat a proto v příběhu nenajdeme žádné pomocné indicie k tak brutálnímu konci, ale bohužel se tím pro mne stává příběh zcela nevěrohodný. Díky velmi vydařené audioknize zapisuji 4 hvězdy. Jinak je to 3,5. Audioknihu načetli: otec: Robert Mikluš, matka: Lucie Valenová a dcera Marie Černochová.
Další skvělý příběh od Petry Dvořákové. Opět s tématem ze života. U Pláňat jsem kolikrát měla pocit, že se nemohu volně nadechnout, jak mě celá atmosféra "toho nejlepšího" pohltila.
Mám ráda styl psaní Petry Dvořákové a její knihy jsou opravdu ze života. Zdánlivě normální rodina, kterých je asi mnoho, rodiče, kteří se snaží dělat pro své dcery "to nejlepší" vytvoří nakonec nesnesitelné prostředí, z kterého nakonec obě dcery utečou. Nastavené zrcadlo, kdy jsem si uvědomila, že i já jsem občas dokázala doma děti prudit :-(
Přelom osmdesátých a devadesátých let je mé dětství a dospívání. Snad proto mi příběh nepřišel vůbec zvláštní, takových rodin bylo, je a bude. Obyčejná rodina kde zdánlivě vše klape a vše je jak má být. Vyrůstala jsem na vesnici a snad jako všechny děti ráda poslouchala o čem se ti dospělí baví: že žena vydrží více než kůň, že nemá být taková citlivka a rozvod? Kvůli takovým prkotinám? To budeš muset holka překousnou! Život jde dál, máš co jsi chtěla, co jsi si vzala, mysli na děti, my jsme ti to říkali...
Já jsem vždy z knih Petry Dvořákové nadšená. Snad proto, že její příběhy jsou skvěle napsané a skvěle se čtou. Dneska si, ale říkám, že její dětství a dospívání zřejmě nebylo vůbec lehké. A je mi z toho smutno, stejně jako z celého příběhu.
Hvězdičku ubírám, závěr mi přišel nedotažený a useknutý.
Knížky od této autorky mě baví. Jsou ze života a člověk se od nich nemůže odtrhnout.
Navic jsem si tentokrát zavzpomínala i na dobu mého dětství. Přestože je knížka depresivní, můžu jen doporučit.
Kniha o životě, někdo to takhle měl, taková byla doba. Život na vesnici obyčejné rodiny. Kniha pěkná, měla spád a dobře se četla.
Pokaždé, když čtu Petru Dvořákovou, tak se nemůžu ubránit dojmu, že musela mít velmi smutné dětství. Postavy byly realisticky vykreslené a o to stísněnější pocit jsem z knihy měla. Věčně nespokojená matka, otec alkoholik a dvě neskutečně smutné holčičky… 3/5*
A zase jedna nálož deprese. Ta matka mě tam neskutečně iritovala. Vyprávění ze tří různých úhlů mě bavilo, celé mi to přišlo takové ze života, i když tuhle dobu kolem revoluce už si nepamatuji.
Obyčejný život, obyčejná vesnice. Rodina, která žije nespokojený život, nikdo není štastný , není a nebude. Matka jen přehnaně šetří až lakotně , zbytečně. Otec ten myslí většinou na to jak si vrznout a přihnout si a nikdo se svým životem nedělá nic jen nadávají a jsou nespokojení . Jenže tak jsem tomu věřila a chtěla vědět co bude dál. Nahlížení do života mých rovestníků , plánata, které mířila vysoko a jen plánata to mohou pochopit .
Velmi depresivní . Každý sám na své cestě.
Četlo se to fajn, ale asi mi tam chybělo nějaké větší poselství a zejména propracovanější závěr. Vlastně příběh jen tak nějak skončil a po pár dnech už si na něj ani nevzpomenu. Petra Dvořáková ale píše skvěle, budu vyhlížet další její knížky.
Když jsem tuhle knížku objevila ve výprodeji v supermarketu, vůbec by mě nenapadlo, že bude tak fantastická. Ale naprosto předčila veškerá moje očekávání. Pokud jste ji nečetli, tak to honem napravte. Je silná, neuvěřitelně silná, ale zároveň ne na úkor čtivosti, protože se čte vážně výborně. Příběh o dospívání dvou sester, jejich věčně na všechno nadávající, úzkostné matky (kterou budete při čtení možná i nenávidět) a otce, který se rád napije. Je to ze života, ale takovým nevtíravým, uvěřitelným způsobem, navíc zasazené do prostředí naší republiky okolo Sametové revoluce.
Jak už je u Petry Dvořákové zvykem - nečekejte žádné veselé čtení. Pláňata vás zavedou do rodiny, která je plná toxických vztahů, zloby a nenávisti. Ve vyprávění se střídají tři hlavní postavy, které nám dávají různé úhly pohledu na celý příběh. Celý román se odehrává na přelomu 80. a 90. let minulého století a jsou zde velmi dobře popsané změny, které ve společnosti po revoluci nastaly a jak moc dokázaly ovlivnit nejeden životní osud. Pokud máte autorku rádi, nebudete zklamaní.
"Na místě plané třešně se objevil výhonek. Prorazil cestu mezi křovinami, vystavil první lístky slunci. Z kvetoucích trnek se vznáší bělostný sníh. Tichounce padá do krajiny, usedá do trávy, sype tu zem. Košilky rudé, třešeň tu není, v kořenech proudí planá krev. Za sněhem sníh, z života smrt, ze smrti cesta a na ní každý sám."
Knížka se mi líbila, ale nemohla jsem se ubránit srovnání s Vránami, které jsem četla před měsícem. Příběh je v podstatě stejný, jen tady je více rozpracovaný. Líbilo se mi, že tady sestry drží spolu místo aby byli štvány proti sobě.
Kniha na mě silně doléhala. Bylo pár věcí které mi připomínali mé dětství. Naštěstí ne ty ošklivé. Dřív to tak prostě bylo šetřilo se kde se dalo. Hezky napsané vtáhlo mě to do děje.