Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
1083
1083
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Když jsem tuhle knížku objevila ve výprodeji v supermarketu, vůbec by mě nenapadlo, že bude tak fantastická. Ale naprosto předčila veškerá moje očekávání. Pokud jste ji nečetli, tak to honem napravte. Je silná, neuvěřitelně silná, ale zároveň ne na úkor čtivosti, protože se čte vážně výborně. Příběh o dospívání dvou sester, jejich věčně na všechno nadávající, úzkostné matky (kterou budete při čtení možná i nenávidět) a otce, který se rád napije. Je to ze života, ale takovým nevtíravým, uvěřitelným způsobem, navíc zasazené do prostředí naší republiky okolo Sametové revoluce.
Jak už je u Petry Dvořákové zvykem - nečekejte žádné veselé čtení. Pláňata vás zavedou do rodiny, která je plná toxických vztahů, zloby a nenávisti. Ve vyprávění se střídají tři hlavní postavy, které nám dávají různé úhly pohledu na celý příběh. Celý román se odehrává na přelomu 80. a 90. let minulého století a jsou zde velmi dobře popsané změny, které ve společnosti po revoluci nastaly a jak moc dokázaly ovlivnit nejeden životní osud. Pokud máte autorku rádi, nebudete zklamaní.
"Na místě plané třešně se objevil výhonek. Prorazil cestu mezi křovinami, vystavil první lístky slunci. Z kvetoucích trnek se vznáší bělostný sníh. Tichounce padá do krajiny, usedá do trávy, sype tu zem. Košilky rudé, třešeň tu není, v kořenech proudí planá krev. Za sněhem sníh, z života smrt, ze smrti cesta a na ní každý sám."
Knížka se mi líbila, ale nemohla jsem se ubránit srovnání s Vránami, které jsem četla před měsícem. Příběh je v podstatě stejný, jen tady je více rozpracovaný. Líbilo se mi, že tady sestry drží spolu místo aby byli štvány proti sobě.
„Jaký kořen, takový strom. Jaký strom, taková jablka. V horkém dni sbíráme letničky, chutnají sladce. Strom je však nemocný, slabý, v pláňatech hlodá červ.
Porazit kmen, zasadit nový, jablek se jen tak nedočkáme.
Nezapřeš čas, který byl do tebe vložený. Odsekni kořen-způsob si smrt, vysadit jiný už nedokážeš.“
Příběh i zpracování zprvu připomíná četbu YA, po zhruba první třetině jsem si říkala, že autorka umí lépe. Ale později se otevřela tragická témata, která se nám pozvolna pěkně sunou do mysli. Přesně tak, jak to autorka dokazuje i v jiných knihách.
Vzhledem k tomu, že jsem podobný ročník jako autorka, mám také vystudovanou „zdrávku“, tak je mi její líčení krátce porevoluční nálady ve společnosti i zdravotnické školní prostředí velmi blízké. Trošku se mi ale zdá prvoplánové a jakoby „za každou cenu“. Chápu ale její snahu o přiblížení doby nastupujícím generacím a jak moc nás tato doba ovlivnila.
Toxicke, surove, drsne. Mam rada knihy od Petry Dvorakove. Pripomina mi trochu Delphine DeVigan. Vzdy si vybere nejake socialni tema a napise na nej roman, cimz dostane problematiku do povedomi. Zaroven jsou to bezna temata, takze se snadno priblizi ctenari.
Tvorbu Dvořákové se snažím sledovat průběžně, každé ohlášení nové knihy je pro mě svátkem. I na tuhle knihu jsem se velmi těšil, ale pro vytížení jsem ji odkládal. Bohužel musím konstatovat, že tato kniha je v porovnání s ostatní tvorbou autorky asi nejslabší. Příběh je skvěle řemeslně zpracován, ale myslím, že tématu něco chybělo. Čtenář čte příběh a očekává závěrečné vyvrcholení, které bohužel nepřichází v takové míře, jak si od Dvořákové představuje.
Opět další z knih do řady od této autorky. Téma na vlně Zahrady a nebo vran, i když zde asi ne tak destrukční a otevřené. I tak ale stojí k zamyšlení.
Hezky napsaná kniha o nehezkých věcech. Epizodičnost vyprávění přispěla ještě k zesílení pocitů tíhy, úzkosti.
Petra Dvořáková odkryla poklop nad obyčejnou rodinou, rozbila vše, co se dalo, a aniž by cokoli slepovala zpátky, nechala na nás, čtenářích, jak pozorované sežvýkáme. Odnáším si úzkost, nepříjemný pocit z malosti, strachu, stereotypu a nedostatku lásky, úcty i respektu v rodinách. Uf...
Po Zahradě moje druhá kniha od Petry Dvořákové. Na rozdíl od Zahrady mi trochu déle trvalo, než jsem se do knihy začetla, po pár kapitolách mě ale příběh naprosto pohltil.
Do příběhu vstupujeme v roce 1985 a postupně se ve vyprávění střídají rodiče Alena a Jirka a jejich dcera Pavlína, která má ještě sestru Janu. V domku na vesnici s nimi také ve společné domácnosti žijí rodiče Aleny. Nebylo by špatné, dát prostor ve vyprávění i jim, aby to byl takový pěkný třígenerační pohled na tuto nelehkou dobu, kdy všichni doufali v lepší zítřky, ty se ale mnohy ani po roce 1989 nedostavily, pokud se o ně nějakým způsobem člověk nepřičinil sám.
Byť osmdesátá léta nepamatuji, vyrůstala jsem až v letech devadesátých, i tak jsem se dokázala vcítit do příběhu, neboť i já jsem jako dítě žila částečně na vesnici s rodiči a prarodiči v jednom domě, na rozdíl od Pavlíny a Jany ale v naprosté harmonii a porozumění. Veselé čtení rozhodně nečekejte, tato rodina je všechno jiné, než veselá, harmonická a v pohodě. Ponurý depresivní příběh, plný bolesti, viny, beznaděje, nepochopení a ignorace, ve kterém není světlo na konci tunelu ani po změně režimu.
Nejvíc prostoru v knize dostane Pavlína, se kterou jsem se také nejvíce ztotožnila a netrpělivě vyhlížela každou další kapitolku s vyprávěním z jejího úhlu pohledu.
Jediné, co bych knize vytkla je snad neuzavření osudů všech postav, celý příběh ukončí Pavlína v roce 2020 a ostatní se bohužel bezdůvodně kamsi vytratili, což je myslím nesmírná škoda. Další věc, která mě naprosto šokovala, byl celkem šílený a nepravděpodobný konec, který mi tam, nemůžu si pomoci, nějak vůbec neseděl a připadá mi nepatřičný. No posuďte sami. Nic to ale nemění na věci, že autorku si zařazuji mezi oblíbené a těším se na další knihu, po které sáhnu, a nespíš to bude Dědina nebo Vrány.
Pozn.: Knihu jsem samozřejmě zařadila do letošní čtenářské výzvy - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění ;-)
Kniha Pláňata se mi moc líbila, avšak možná jsem čekala více nějaký zvrat, nějakou větší hrůzu, kdy budu mít chuť knihu odložit a hledat chvíli chuť pokračovat dál, což jsem měla rozhodně u knihy Vrány (doporučuju všemi křídly!). Závěr byl pro mne překvapivý, možná trochu zklamání, nebo jsem už moc zaujatá a čekala jsem něco jiného. Trochu mi chyběly konce příběhů některých postav.
S autorkou to mám jako na houpačce. S touto knihou bohužel v té spodní poloze.
Tak nebylo to opět moc pěkné čtení, ale to by asi u Petry Dvořákové nikdo nečekal. I když je děj knihy situován do relativně nedávné minulosti, tak věřím, že podobných rodin je kolem nás pořád mraky. Bohužel.
Na rozdíl od jiných knih autorky (Vrány, Zahrada) mě tahle tolik nevtáhla, celkem mi vadila epizodičnost vyprávění. Postavy (především teda matka Alena) mě rozčilovaly neskutečně, ale to byl jistě záměr, takže za to palec nahoru. Jinak pro mě ale prostě slabší, byť jsem na knihy s rodinnou tématikou celkem citlivá.
Asi jsem jedna z mála, která má pocit, že kniha neměla výraznou dějovou linku a nijak zvlášť mě nezaujala. Přečetla jsem ji hlavně díky tomu, že Pavlína byla přibližně můj ročník a bylo zvláštní si vzpomenout na tu dobu ve které jsem vyrůstala. Toť asi tak vše. Kdosi mi řekl, že je to něco jako Les v domě. Ani náhodou. Snad jen tím jak hrdinka vyřešila svoje trápení s rodinou.
Moje druhá Dvořáková... Za mě ještě čtivější než Zahrada.
Musím se přiznat, že když jsem knihu začala číst, nebyla jsem si jistá tím, že ji dočtu. Vyprávění bylo pomalé a já měla navíc pocit, že jsem podobný příběh už někde četla.
Jenže jsem si po pár kapitolách neuměla představit, že opustím postavy, které mi začaly připadat důvěrně známé. I když jsem jimi většinou opovrhovala, stejně jsem si neuměla představit, že s nimi nedojdu až na poslední stránku.
I když jsem ročník 2000, dětství Pavlíny a Jany mi připadalo známé. Asi proto, že jsem si i já podobně hrála, malovala si podobně svět a zažívala prázdniny na vesnici u babičky a dědy. A také znám život z osmdesátých let z vyprávění rodičů a prarodičů a docela se mi líbilo v té době prostřednictvím knihy pobýt, i když jsem tenhle život nepoznala.
Během čtení jsem se zamýšlela nad tím, zda charaktery postav skutečně tvořila doba, nebo bychom mohli navlas stejnou Alenu a Jirku potkat někde i dnes - v roce 2024. Jejich nevzdělanost, malost, tvrdost a uzavřenost, kterými ničili životy všech okolo a hlavně svých dcer, byli jen stěží odrazem doby, ve které vyrostli.
Příběh rozhodně na zamyšlení. Příběh smutný. Příběh lidí, co nezvládli život a jejich potomků, co ho nechtěli podobně vzdát. Příběh utrpení, nesvobody, závislosti a vymanění se z kořenů.
Příběh, který mi něco dal. Dvořáková mě příjemně překvapila.
Jakmile si na knihu vzpomenu, pocítím uprostřed hrudi nesmírnou úzkost.
Konec možná maličko přepálenej, zbytek až hrozivě reálnej.
Kniha je velmi čtivá, o tom, že autorka psát umí, mě přesvědčila svými předchozími knihami. U Pláňat jsem postrádala jakési splynutí s postavami, jakoby zde autorka pouze plavala po povrchu. Při čtení na mě padla úzkost, která se znásobila po dočtení závěrečné kapitoly. To, že autorka nepíše úplně oddechovou literaturu, mi bylo jasné, u této knihy tomu není jinak. Jen postrádám nějakou hlubší dějovou linii a ideu, myšlenku celého díla. Klouzání po povrchu, aniž by mě kniha vtáhla a oslovila (tak jako např. Vrány, Zahrada). Ale i tak je to kniha, která stojí za přečtení, jen už autorka napsala lepší.
(SPOILER) Česká rodina z 80 a 90 let, máma se neustále snaží zavděčit, hlavně aby získala od rodiny uznání a svym nedoceněnim neustále štěká na svoji rodinu. Nu i dnes si myslím, že se v tom mnohá z nás pozná. Táta je také frustrovaný člověk, který útěchu hledá v alkoholu. A dcery mi připomněly moje vlastní dětství svými touhami, zájmy, zkratka ta doba jejich dětství mi byla hodně blízká. Na konci ukáply i slzy beznaděje. Rozhodně kniha k zamyšlení - chybí tu základní a budující komunikace.
Kniha se četla výborně, opět děj posouvaný z pohledu tří postav, poměrně krátké kapitoly, výborně zachycená psychologie, jenom ten konec mi tentokrát přišel neúměrný ději. Zatímco Vrány mě úplně rozsekaly, tady jsem vyvrcholení úplně neuvěřila. Každopádně skvělý počin a těším se na další knihu autorky, i když tuším, že zase nebude úplně k popukání….
Četlo se to fajn, ale asi mi tam chybělo nějaké větší poselství a zejména propracovanější závěr. Vlastně příběh jen tak nějak skončil a po pár dnech už si na něj ani nevzpomenu. Petra Dvořáková ale píše skvěle, budu vyhlížet další její knížky.