Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
971
971
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Četla jsem všechny knihy Petry Dvořákové, její styl psaní je velmi poutavý, z českých autorů je moje oblíbená. Postava Aleny mě dost rozčilovala a ke konci mi knížka přišla trochu zbytečně zdlouhavá, nicméně popis doby a rodinné situace časově odpovídá tomu, jak se krátce před a po revoluci v mnohých rodinách žilo. Příběh mě držel v pozornosti, nemohla jsem se odtrhnout, k přečtení doporučuju.
Hezky napsané, styl spisovatelky mám ráda. Měla jsem jen problém s povahou matky Aleny a s koncem knihy. I tak ale knihu doporučuji, skvěle popisuje dobu před i po revoluci, starosti chudé rodiny a pocity dospívající dívky.
Naposloucháno. Je smutné, když děti vyrůstají v prostředí, které je sráží, demotivuje a když nenajdou zastání u svých nejbližších.
Pani Dvorakova pise jazykem, ktery se mi velice dobre cte. Nemohla jsem se od ni vubec odtrhnout. Libila se mi ta cesta napric casem a ruzne uhly pohledu. Konec mi prisel trochu useknuty a ta Pavlinina premena nejaka moc na silu. Ale pokud by slo, dala bych knize ctyri a pul hvezdicky, protoze me opravdu hodne bavila.
Přijde mi, že na Petru Dvořákovou musíte mít nějakou zvláštní odolnost, abyste nepropadli při četbě depresím. Za mě skvěle napsané, poutavé, čtivé. Takových rodin, kde se o problémech nemluví a zametá vše pod koberec, vše je jen naoko pro sousedy, bohužel také znám mraky. A dopadá to všude stejně - požárem - ať doslovným nebo "jen" přeneseným v podobě závislostí dětí, traumat předávaných po generace, příliš brzkých úmrtí v důsledcích alkoholismu nebo nemocí z potlačovaných emocí.
Kniha toto téma otevírá. Ve společnosti je potřeba tabu pojmenovávat. Pak se možná začneme uzdravovat.
Dobu, která je popisovaná v této knize, jsem sama jako dítě zažila. Dovedu pochopit pocity hrdinky i popis tehdejší doby. Jazyk knihy mi ale moc nevyhovoval. Příliš opakující se popisy událostí, povahových rysů celé rodiny, věčná nespokojenost a nemožnost nebo neochota změnit i maličkosti. Dramatické uzavření příběhu požárem se mi nelíbilo vůbec. Řešení mnohaletých potíží a traumat tímto způsobem podle mého názoru nedává správný návod a příklad k následování.
Kniha na mě silně doléhala. Bylo pár věcí které mi připomínali mé dětství. Naštěstí ne ty ošklivé. Dřív to tak prostě bylo šetřilo se kde se dalo. Hezky napsané vtáhlo mě to do děje.
Kniha o jedné nefunkční rodině a pohledu všech jejich členů na celou situaci. Ocenil bych asi i pasáže z pohledu babičky a Mařinky, ale to už by asi byl v knize zmatek.
A ten závěr mi fakt přišel divný a neskutečně useknutý...
Po dočtení knihy ve mně dozníval smutek-jedna rodina, přesto jakoby každý žil někde jinde, všichni se jakoby míjejí ve svém nazírání skutečnosti, jakoby je nic nespojovalo, tolik odlišní ve svých přáních a skutcích..konec je sice překvapivý, ale ne nepochopitelný ...
(SPOILER)
Kniha se mi líbila a dobře četla, ale mám dvě výhrady, dvě scény mi přišly neuvěřitelné:
1.Rozchod a Martinem - Pavlína nikdy v knize nebyla krutá. A ještě k tomu k člověku, co jí nic neudělal a ještě ho měla ráda
2. Konec - mám s tím stejný problém. Na to jak nám celou dobu byla Pavlína popisována, tohle k ní prostě nesedí.
Příběh jedné vesnické rodiny, který má k rodinné pohodě a idýlce daleko. Realisticky podané, až je mi z toho smutno. A děkuji za to že jsem vyrůstala, tak jak jsem vyrůstala.
Uf. Začalo to jako obyčejný příběh, obyčejné rodiny. Ale v této rodině, bylo všechno špatně.
Konec byl až příliš nečekaný.
Zatím nejslabší kniha, mé velice oblíbené autorky. Ze tří pohledů nám přibližuje soužití v podstatě typické vesnické rodiny. Příběh máme možnost sledovat jednak z pohledu otce alkoholika, matky, která se od něj bojí odejít, protože podle ní je samota horší, než nechtěné manželství. A hlavní vypravěčky, jedné z jejich dcer. Proč nebyla do příběhu zahrnuta také druhá dcera je mi záhadou, protože její pohled na fungování rodiny, by vzhledem k prapodivnému zakončení celého příběhu, mohl být velice zajímavý. Příběh je tuctový, nepřináší nic zajímavého, až na samotný závěr, který ovšem z mého pohledu nedává vůbec žádný smysl. Dovedu pochopit, že nás chtěla autorka šokovat a proto v příběhu nenajdeme žádné pomocné indicie k tak brutálnímu konci, ale bohužel se tím pro mne stává příběh zcela nevěrohodný. Díky velmi vydařené audioknize zapisuji 4 hvězdy. Jinak je to 3,5. Audioknihu načetli: otec: Robert Mikluš, matka: Lucie Valenová a dcera Marie Černochová.
Další skvělý příběh od Petry Dvořákové. Opět s tématem ze života. U Pláňat jsem kolikrát měla pocit, že se nemohu volně nadechnout, jak mě celá atmosféra "toho nejlepšího" pohltila.
Mám ráda styl psaní Petry Dvořákové a její knihy jsou opravdu ze života. Zdánlivě normální rodina, kterých je asi mnoho, rodiče, kteří se snaží dělat pro své dcery "to nejlepší" vytvoří nakonec nesnesitelné prostředí, z kterého nakonec obě dcery utečou. Nastavené zrcadlo, kdy jsem si uvědomila, že i já jsem občas dokázala doma děti prudit :-(
Přelom osmdesátých a devadesátých let je mé dětství a dospívání. Snad proto mi příběh nepřišel vůbec zvláštní, takových rodin bylo, je a bude. Obyčejná rodina kde zdánlivě vše klape a vše je jak má být. Vyrůstala jsem na vesnici a snad jako všechny děti ráda poslouchala o čem se ti dospělí baví: že žena vydrží více než kůň, že nemá být taková citlivka a rozvod? Kvůli takovým prkotinám? To budeš muset holka překousnou! Život jde dál, máš co jsi chtěla, co jsi si vzala, mysli na děti, my jsme ti to říkali...
Já jsem vždy z knih Petry Dvořákové nadšená. Snad proto, že její příběhy jsou skvěle napsané a skvěle se čtou. Dneska si, ale říkám, že její dětství a dospívání zřejmě nebylo vůbec lehké. A je mi z toho smutno, stejně jako z celého příběhu.
Hvězdičku ubírám, závěr mi přišel nedotažený a useknutý.
Knížky od této autorky mě baví. Jsou ze života a člověk se od nich nemůže odtrhnout.
Navic jsem si tentokrát zavzpomínala i na dobu mého dětství. Přestože je knížka depresivní, můžu jen doporučit.
Štítky knihy
česká literatura komunismus rodinné vztahy kapitalismus sametová revoluce 1989
No kniha opravdu dost dobře vystihuje danou dobu a to co se dělo. Docela jsem si zavzpomínala a na vesnici to tak opravdu bylo hospody byly pořád plné. A co se děje doma a jak ty své chlapy jejich ženy pořád omlouvají , a sami nemají nic než úklid. A nakonec je i pravda, že kdo nic neměl a ani vzdělání a snahu, tak mu ani revoluce nepomohla. Ale kdo se snažil mohl se vyhrabat, ale tady jen nářek a hádky. Těch dívek i bylo opravdu líto, ale myslím, že sama jsem si něco podobného zažívala.
Hodně opravdová , syrová a povedená knížka. Konec mě taky trošku vykolejil. Proč?