Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
1024
1024
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Petra Dvořáková je stejně stará jako já i jako její románová Pavlína. I proto mi Pavlína byla blízká, prožívala totiž podobné věci ve stejnou dobu jako já. Bohudík nepocházím z takhle nefunkční rodiny, ale dovedu si to živě představit. Zejména matka byla opravdu na pár facek. Hrozná mrcha. Otec pijan. Neporozumění, nespokojenost, křik a hádky na každodenním pořádku. Moc se mi líbil vztah Pavlíny se sestrou Janou.
Je mi z toho tak těžko. Autorka mě opět dostala, není to oddechové čtení, ale napsané to je dokonale.
p.Dvořáková má hodně "čtivý" styl psaní ...Akorát její knihy jsou tak strašně smutné a Pláňata nejsou výjimkou...
Rodina která žije za dob konce komunismu a pak po revoluci a má pocit ,že bude lépe...jenže nejde o to v jaké době žijí ,ale jak žijí...
Kniha přečtena v rámci čtenářské výzvy
p.Dvořáková děkuji
Na knihu jsem byla zvědavá,nějaká témata mě tam překvapily,nelíbila se mě vulgarita otce k dceram,alkohol atd..a konec mě taky překvapil..poslouchala jsem jako audio...ale myslím,že za mě Vrány nic nepřekoná,,ta kniha se mě vryla pod kuži a je nezapomenutelná....
Hm, co říct o této knize. Nějak nevím, přišlo mi to na jednu stranu strašně o ničem, přitom tam autorka má témata jako alkoholismus, špatná výchova a celkově mizerné rodinné vztahy. Ale tak nějak jsem čekala ještě něco víc.
Možná mi dojem z knihy zkazila podobnost s knihou jiné české autorky a to včetně konce.
Příběh je vyprávěn ze tří úhlů pohledu - matky, otce a jedné ze dvou dcer. Část knihy je zasazena do druhé poloviny 80. let, sledujeme převrat a změny, které to přinese v jedné obyčejné rodině.
Otec je alkoholik, matka sobecká hysterka, která za všechno špatné viní ostatní, nedokáže ani sama sobě přiznat, že má manžela alkoholika a neustále ho omlouvá. Dost často jsem měla chuť jí proplesknout, zatřást sní a říct “Prober se už! Ale ani to by nejspíš nepomohlo.
Petra Dvořáková vystihla vše skvěle, rodinnou situaci, to jak se žilo, a jak změna režimu ovlivnila takovou obyčejnou rodinu. Paralela s pláňaty do toho skvěle zapadla.
Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě nelíbilo, ale pořád jsem čekala na nějaké to wau a to se bohužel nedostavilo. Možná jsem čekala, že se jeden z rodičů probere a něco udělá. Cokoli, co roztříští tu zaběhlou rutinu. Ale oba jsou tak zahledění do sebe, že něco takového bych od nich čekala o pravdu marně. O tom, jak chování rodičů ovlivnilo obě dcery asi psát nemusím.
Pláňata jsem poslouchala jako audioknihu a namluvené je to dobře, ženské hlasy mi ze začátku trochu splývaly a musela jsem se hodně soustředit na děj. Ale po čase i to odpadlo a poslech mě bavil.
Potřebovala bych, aby mě po dočtení této knihy někdo objal okolo ramen a řekl: "Neboj, nebylo to tenkrát takhle špatný. Je to jenom knížka a autoři mohou občas trochu přehánět."
Ale trochu se bojím, že takový rodiny fakt jsou a budou. Je to skvělá knížka, ale do kategorie "příjemné čtení" bych ji nezařadila. Je maličko pokřivená a s hořkými plody, podobně jako planý stromek. Líbila se mi téměř celá, až na posledních cca 10 stránek, kdy mi konec připadal takový narychlo uplácaný a z ničeho nic utnutý. Jako když někdo na místě podřízne planý stromek.
Ale věci někdy nejsou plynule uzavřené ani v životě, někdy se prostě něco stane přesně takhle, jak bylo popsáno. Takže jasných 5 hvězd.
Příběh obyčejné vesnické rodiny v osmdesátých a devadesátých letech. Spousta neporozumění a špatných nálad. Naprosto přesný popis tehdejší doby a mentality lidí. Touto dobou jsem si prošla, děkuji za připomenutí.
Pláňata mají velmi podobné vykreslení postav jako předchozí romány Dědina a Vrány. Ale zatím co Vrány, povařuji za to vůbec nejlepší, co jsem zatím od paní Dvořákové přečetl, v případě Pláňat se mi to zdálo všechno tak nějak moc na sílu. A navíc se mi nelíbila poměrně rychlá zkratka v ději mezi minulostí a současností.
Čeho si naopak cením, je popis běžné denní reality na počátku devadesátých let a taky vykreslení vztahového pouta obou sester.
Opět silná a syrově upřímná kniha psaná způsobem, jakým to umí jen paní Dvořáková. Deprese, nespokojenost se životem, který se po zvonění klíči v 89 roce má změnit k lepšímu. V této rodině je vynikajícím způsobem vykresleno, jaká ztráta iluzí přišla. Svět se změnil, ale uvnitř rodiny stále sálá neustálá marnost a zahořklost. Každý, kdo tuto dobu prožil, zde najde určité situace, které se ho dotknou a řekne si ano, takhle přesně to bylo, tak jsme se cítili a tak jsme žili. Pavlína navíc trpí alkoholismem svého otce, nečekala jsem však, že její vzdor a pocit beznaděje přeroste nakonec v něco tak děsivého. Bývalo by mě zajímalo, jak se dokázala nakonec osamostatnit a vzít život do svých rukou. Ač se jí to podařilo, stejně neustále vzpomíná a klade si otázku, zda se může cítit opravdu svobodná. Klobouk dolů před paní spisovatelkou, takhle vykreslit by to uměl málokdo.
Kniha se četla velmi dobře. Život románové rodiny mi bůhví proč připomínal rodiny, které dnes můžeme "obdivovat" v pořadech typu Výměna manželek. Máte z nich svíravý pocit, že nic nefunguje. Z generace na generaci předávaná křivda, negativismus a odevzdanost. Touha nejmladších změnit svůj život, uchopit a žít ho jinak, kterou ale dusí zažité stereotypy. Pavlíně jsem fandila. Přesto, že to vzala radikálně a způsobem, na který i při tom všem neměla právo (a kterým mne velmi, velmi zklamala, protože člověk má právo vydat se vlastní cestou, ale ne přitom zničit cestu těch druhých, byť ji považuje za špatnou), přesto z posledních stránek cítím, že hledané štěstí nenašla a vysněný život byl nakonec také jen jinou formou iluze..
Knihu jsem četla před čtvrt rokem a ke svému překvapení si uvědomuji, že si pamatuji děj, ale že zmizel ten pocit všudypřítomné úzkosti, nespokojenosti a zmaru, který jsem cítila při čtení knihy. Kniha jako taková se čte skvěle, ale optimistické čtení to není. Je o životech, které se nežijí, ale přežívají. O lidech, kteří se dusí nespokojeností, nenaplněnými představami a opocitem vlastního sebeobětování (bez ocenění).
Taky jsem prožívala dětství v 80. letech (na malém městě a pak na vesnici), ale já mám povětšinou vzpomínky hezké. Hlavních postav mi bylo líto.
Pláňata jsou tak smutně skutečná, až mi z toho bylo úzko. Bohužel věřím, že příběh vystihl alespoň z nějaké části život typické české rodiny. Věčná neměnná nespokojenost, která však změní lidi kolem. Všech postav mi bylo svým způsobem v některé chvíli líto, neměli to v životě lehké, ať už ve vztahu s rodiči, nebo s partnerem. Ne mnoho lidí však najde sílu něco s tím udělat, ale naopak ustrnou a opakují chyby stále dokola.
Kniha mě moc bavila, skvěle napsáno.
(SPOILER)
Tuhle knihu jsem četla ve velmi krátké době po Dědině a Vránách a na chvíli si musím od této autorky dát pauzu.
Ne, že by její knihy byly špatné, ba naopak, ale všímám si velké podobnosti u chování postav a vývoje děje, respektive gradace.
Pláňata jsou čtivým kousek, kde se postupně seznamujeme s Pavlínou a její rodinou. Hlavní protagonistka je tu dítě, které je nevinnost sama. Je to citlivá vnímavá dušička, která žije v rodině, kde jsou (odlehčeně řečeno) složité vztahy. Opět jsem tu našla nesympatické rodiče, ale tohle autorka umí. Vykreslit psychologii postav tak, že ten kdo je záporák, tak ho tak budete vnímat. Pavlína se setká s tvrdou realitou každodenního života a je "nucena" předčasně dospět. A tyto traumata si nese i do dospělosti.
Máme tu opět silný melancholický sychravý příběh, kde je atmosféra vykreslena bravurně. Odráží tehdejší dobu a věřím, že spousta lidí si nějakou formou zavzpomíná na dětství (ne hlavním námětem knihy).
Celkově se jedná o zdařilé dílo a u Petry Dvořákové jsem zatím nikdy nesáhla vedle. Nicméně na plný počet bodů to nevidím, ale pouze z důvodu, že jiné knihy mi přišly zajímavější.
Od autorky jsem četla Sítě a ty mě skutečně moc bavily a vtáhly do děje. Pláňata byla neslaná, nemastná, do čtení jsem se musela nutit. Závěr knihy je dost podobný Lesu v domě....tato kniha byla ale naprosto úchvatná.
Sžíravě přesná sonda do obyčejné nízkopříjmové rodiny počas 80. a 90.let. na venkově.
Od Pavlíny jsem o rok mladší, mám taky sestru,moje maminka vařila ve školní jídelně. Počas čtení mi naskakovaly obrazy mého dětství, měli jsme stejně málo hraček, celé dny trávili venku a když nás chtěla mamka nastrojit, musela něco hezkého uplést nebo ušít. Taky se u nás peníze nepřehazovaly vidlema,ale na rozdíl od Pavlíny jsem měla šťastné dětství. Dusná atmosféra v literární rodině by se dala krájet. Už po pár stránkách má člověk pocit,že tu nefunguje skoro nic a nikdo nemůže být byť jen spokojený, natož šťastný. Alkoholik popírající svůj problém a hysterka je vražedná kombinace.
Kniha mi trochu připomíná Vrány. Matka pořád běhá s hadrem, v rodině chybí peníze, Jana s Pavlou si šijí z ruské Burdy,aby měly něco modernějšího na sebe.Nevím odkud autorka čerpala,ale podobné dětství měla spousta z dříve narozených. Otec každý den v hospodě, tenhle to dost přeháněl. Možná měl i sexuální choutky, tolik mu dcera Pavlínka pripomíná manželku Alenu, která mu dává jenom za odměnu. Alena má věčně špatnou náladu, žádná práce ji nebaví, nic pořádně neumí. Není divu,že obě dcery od rodičů utečou. Kniha se čte pěkně, i když je smutná.
Být to pro mě prvotina autorky, tak by se zařadila mezi top přečtené knihy. Jelikož jsem ale četla více autorčiných knih a vím, jak dokáže nechat příběh vygradovat do poslední chvíle, tak to mi tady trošku scházelo, za což dávám nižší hodnocení.
Kniha se každopádně četla naprosto sama. Autorka skvěle popisuje rodinné vztahy, což skvěle působí na pocity čtenáře.
Tak nějak jsem tušila, že to nebude veselé čtení. Z příběhu šel smutek a chlad z vztahů i doby. Prožila jsem stejnou dobu ve stejném věku jako Pavlína, takže jsem mohla vzpomínat na stejné- nedostatek zajímavého obleceni, jídla, barev nadšení z každé dnes bezvýznamné věci- igelitka, rozbitá hračka. Ještěže jsme dnes jinde.
Příběh na střídačku vypráví matka Alena, otec Jiří a jedna z dcer, Pavlína. Spolu se sestrou Janou a rodiči žijí děvčata v domě s babičkou a dědou, rodiči Aleny. Startujeme v roce 1985, hrdinové románu nás provedou přes sametovou revoluci, až téměř do dnešní doby. Rodina, ve které je snad všechno špatně. Věčně nespokojená matka Alena, která ze svých životních neúspěchů viní všechny ve svém okolí. Jen na sebe zapomene. Její muž, alkoholik a tyran, jehož pití Alena zlehčuje a snaží se stále omlouvat. Na láskyplnou péči o dcery už tak nějak chybí čas. Od svobodného života po roce 1989 dospělí očekávají něco jiného, než se reálně děje. Rozčarování ze svobody je jen utvrdí v tom, že všechno je na nic a oni jsou chudáci. Příběh s autobiografickými prvky, ze kterého vážně mrazí. Ale četl se skvěle a můžu doporučit všem.
Autorka patří k mým oblíbeným. Její knihy jsou čtivé, dobře vykreslují pocity postav, ale vždy jsou bolestné.
Smutný příběh jedné obyčejné rodiny, kde chybí láska, cit, empatie, porozumění. Konflikty jsou na denním pořádku. Každý svou nespokojenost a bolest řeší po svém. Matka je chladná, věčně nespokojená (bojuje sama se sebou). Ale proč? Jaké bylo její dětství, dospívání?
Otec sice pracovitý, ale také nespokojený, napětí utápí v alkoholu. Problematické vztahy se ženami (manželka, dcery). Je to tím, že mu vlastní maminka umřela a vyrůstal s otcem?
Děvčata Jana a Pavlína dospívají a záleží jen na nich, jak svůj život nakonec uchopí. Dokážou traumata z dětství překonat? Odstřihnout všechny bolesti a žít nový, lepší život?