Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
1052
1052
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Skvělé čtení. Podepisuji každou větu. Také jsem již něco zažil a pamatuji. Pohled očima dospívající dívky na vztahy v rodině a vhled do osobního života, proložené naopak pohledy obou rodičů na stejné situace, odhaluje syrovou skutečnost. Pravdivou. Nikoli takovou, co předhazují ostatním.
Zvláště oceňuji, že autorka jasně popisuje chování Aleny, která snad nemůže být nikomu sympatická a že když chlap začne chlastat, má to i svoje příčiny. V dnešní době ženského tažení proti chlapům tak ukazuje, že ne vždy vše je tak, jak na první pohled vypadá. Nevyzpytatelnost žen je mnohdy kořenem všeho dalšího dění.
Těžko však soudit (ani psychiatři si však nevěděli rady) a jsem rád, že Pavlína (i Jana) našly odvahu vzít osud do svých rukou. Ačkoli jsem se v epilogu 2020 nedozvěděl, jak se jí Doopravdy daří ( ano, splňila si svůj sen), dopis sestře však mnohé naznačuje.
Skládám hold autorce, že namířila lupu do vlastních řad a vykresluje myšlenkové pochody zralé ženy, která v mladí si vysnila budoucí život, ale její schopnosti, vitalita, nerozhodnost, okolní realita, jí znemozňují tyto sny naplnit (alespoň částecně).
Dobré knihy všem!
Narodila jsem se v roce 1988 a lecco si pamatuju ještě z doby před nástupem do první třídy. Tak třeba jak se u nás slavily dětské narozeniny nebo jak jsme se s tátou chodili dívat k JZD na čapí hnízdo (JZD se těmto hospodářským budovám a kravínu říkalo i po pádu režimu a je tomu tak dodnes :) ). Oba rodiče celý život pracovali rukama a vedli k práci i mě a moji mladší sestru. Možná proto na mě kniha tak zapůsobila.
Příběh je vyprávěn z pohledu osmileté Pavlíny, která žije s rodiči, prarodiči a sestrou Janou v domě na vesnici. Maminka je permanentně nešťastná a táta se rád napije. Rodinné vztahy jsou neustále v jednom ohni a hádky téměř na každodenním pořádku. Roky ubíhají, sestry dospívají a jejich pohled na rodinu i sebe samé se začne pomalu měnit...
Tahle knížka má teda atmosféru! Takovou hutnou a syrovou.
Jste součástí režimu a přihlížíte jeho pádu. Nejdřív je všechno pěkně
zaškatulkované a odlišnost nepřípustná. Později se slovem svoboda div nedusíte. Je všude kolem vás a lidské názory se najednou mění.
Autorka naťukla spoustu nelehkých témat - závislost na alkoholu a lécích, náznak sexuálního zneužívání v rodině nebo úskalí dospívání. Tím největším ale asi byla dětská bezmoc :(
Knížka se mi moc líbila, i když mi po dočtení bylo takový podivný smutno a hodně jsem si popřemýšlela...
Doporučuji :)!
Ó, jak opravdové! Bylo o čem přemýšlet, nač vzpomínat. Příběh mi tak nějak otevřel dobře zabouchnuté dveře minulosti. Už je to přes měsíc po přečtení - a pořád v tom jedu. Některá rána se probouzím a nevím, zda já jsem já nebo Pavlína. Inu, čtěte, je to dobrá kniha.
Petru Dvořákovou zařazuji mezi mé objevené a oblíbené paní Autorky. Není to jen neautentická šikovná pracovnice se slovy.
Silné, autentické, povědomé, emotivní, smutné. Proč čtu? Abych cítila. Tady je to cítit.
Pláňata jsem četla už před nějakou dobou, ale pořád tak nějak nevím, jak to uchopit.
Tvorbu Petry Dvořákové miluju. Její knihy bych četla stále dokola, i proto jsem se na její novou knihu těšila a měla velká očekávání, ale... tady se to nějak nepotkalo. Nechci říct, že bych byla vyloženě zklamaná nebo, že by Pláňata byly špatný, styl psaní byl perfektní jako vždy, ale od toho příběhu jsem prostě čekala víc.
Ten příběh tam tak nějak plyne, čte se to v podstatě samo, ale taky se tam v podstatě nic moc neděje. Pořád jsem čekala, kdy tam bude nějaký zvrat, o čem ta kniha bude tentokrát, pár náznaků tam vždy i bylo, ale nakonec z toho nic nebylo. Schválně, kdo tam taky čekal, že ten otec si k Pavlíně dovolí víc, než by měl? Za mě tam prostě nebyl takový ten wow efekt. Začátek anotace tu knihu docela dost vystihuje, obyčejná rodina, obyčejné profese, obyčejný dům a nehybný čas.
Knihu tak hodnotím jako průměr, ale na další autorčinu knihu se samozřejmě těším.
Tak se na mě atmosféra knihy nalepila jako temnota. Nebo bažina. Uf.
Kniha na odpočinek to tedy není.
Život jedné rodiny od roku 1985 po rok 1995 a s epilogem 2020.
Jako by nestačily obtíže spojené s životem v totalitní společnosti, rodina se zmítá v neustálých vztahových problémech, ničivě se na ní podepisuje alkoholismus otce, věčná ukřivděnost matky a soužití s prarodiči. Oživení v podobě Sametové revoluce a naděje s tím spojené, netrvaly dlouho. Přemýšlela jsem zda se některé z postav nepodobám, a rozhodně jsem si nic podobného nepřála.
Příběh je uvěřitelný, ....o to je čtenáři hůř. Paní spisovatelka mi připomněla řadu událostí, které jsem prožívala v podobném věku jako dívky. Zbývá jen doufat, že se někdo poučí a někomu se podaří zhojit jizvy....i když nevím, nevím.
Knihy Petry Dvorakove mam rada i když vím, že je v nich plno smutku a beznaděje. Pláňata jsou jednou z nich, ale myslím, že příběh je plně ze života.
Příběh ve mně zanechal podobné pocity jako autorčina předchozí kniha Vrány - narcistická matka, otec alkoholik/pedofil, nedýchatelné rodinné klima a v něm dvě pláňata - "černé ovce", kterým se možná podaří prolomit generační kletbu a traumata svých rodičů jednou provždy zaléčit. Málokterá postava mi byla sympatická, autorce gratuluji za tak realisticky vykreslenou mizérii a beznaděj. Závěr knihy vysílá silný impulz, že ne nadarmo se mnohdy zdánlivě problémové děti stávají nejlepšími učiteli svých rodičů, pokud jsou rodiče dostatečně vyzrálí tyto lekce přijmout.
Pláňata jsou sondou do života jedné české rodinky, která se rochňá na svém malém písečku. Výborně vykreslené vhledy do myšlení hlavních protagonistů, autorka nenechá nit suchou na dospělých postavách, evidentně drží palce mladým hrdinkám. Bavila mě postava Aleny, protože ruku na srdce, kdo z nás takovou v životě nepotkal, nebo kdo z nás se občas jako shánčlivá, do sebe zahleděná, věčně nespokojená ženská nechová?
Velmi rád čtu tyto domácí příběhy plné depky a beznaděje od našich předních autorek.O to víc pak můžu být spokojený, že to tak nefungovalo nebo nefunguje u nás doma. Skvělý, český román.
Další depresivní kniha od této autorky s neuvěřitelnými schopnosti vás vtáhnout do děje a nepustit. Vlastně už jen doufáte, že to tentokrát dopadne jinak...
román se dobře čte, nicméně jako už psali mnozí v komentářích níže, tentokrát se ani u mě wow-efekt nedostavil, podobných příběhů o disharmonických rodinných vztazích jsem četl vícero a vpravdě si děj či zápletku Pláňat za pár týdnů už nevybavím, ovšem dojem zůstane: následky dětských bolestí si neseme celý život + nejbližší nám bývají nejvzdálenější
Knížka se dobře čte, ale je v ní až moc deprese a smutku, nikde žádný kousek štěstí. Musím si teď přečíst něco na odlehčení.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda a tak jsem věděla, že kniha Pláňata nebude veselé čtení, ale přesto jsem se těšila. Její vyprávění jsou velmi poutavá a je cítit, že jsou inspirovaná životem. Z Pláňat jsem tento pocit měla také, ale zároveň tomu chybělo něco, co bylo i v předchozích knihách, větší náboj? Zároveň jsem měla pocit, že jsem už knihu četla, jakoby příběh nebyl novinkou. Připomínalo mi to více knih najednou i od jiných autorek (jak už tu bylo v komentářích zmíněno), že jsem si kolikrát nebyla jistá jakou knihu vlastně čtu. Zakončení příběhu se mi úplně nelíbilo i když chápu, že někdy má člověk potřebu udělat radikální řez, aby se mohl oprostit od všeho, co ho sžíralo. Myslím, že holky měly štěstí aspoň v tom, že měly babičku, která je měla ráda a tak aspoň někde tu lásku mohly čerpat, ale je jasné, že máma je máma a těžko se nahrazuje. Matka, která stále žije v roli oběti a sebelitosti, neschopná na sebe nahlédnout a pokusit se o změnu. O otci nemám moc co napsat. Jistě i oni měli důvody proč se chovali tak jak se chovali, jako každý z nás.
Nakonec dávám 3, 5 hvězdy. Nicméně knihy Petry Dvořákové budu stále vyhledávat a těšit se na ně. Děkuji i za tuhle knihu.
Kniha zachycuje dospívání kolem revoluce, ale hlavně se jedná o další z řady beletristických studií špatně fungujících rodin. A těch je nějak moc (těch rodin i těch knih).
Tři pohledy do rodiny žijící na vesnici, jak moc nás dětství a dospívání ovlivňuje v dalším životě. Nenaplněné sny, toxické vztahy, nespokojenost a neporozumění. Celý příběh čekáte na kousek štěstí a naděje.
Když není strom ani rodina zdravá, churaví a plodí jen pláňata. Výborně napsané, tak bohužel žila za socialismu a přežívá i dnes spousta rodin.
Naprosto autentické vyprávění o dospívání z dob nedávno minulých. Dvě sestry hledají své štěstí a místo v životě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nelehká doba, napjaté vztahy v rodině i mezi obyvateli vesnice, touha po lásce a svobodě, to vše je ukryto v této úžasné knize. Doporučuji k přečtení nejen pamětníkům těsně předsametových a posametových časů.