Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534700/bmid_planata-65fbe59473eab.jpg
4
977
977
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Dalo by se říct že se jedná o obyčejný příběh, jedné rodiny v určité době, o věcech známých a běžných. Ale ta atmosféra, kterou umí autorka stylem psaním navodit je dechberoucí, a to z knih autorky dělá knihy neobyčejné.
Nechala jsem se nalákat reklamou a slušným hodnocením. A to je asi hlavní důvod, proč jsem byla trochu zklamaná. Čekala jsem víc, než mi nakonec kniha nabídla.
Tak to bylo zase hustý.. Defakto jsem se vrátila do svého dětství, kdy to bylo takové... Žila jsem ve městě, ale prázdniny jsem trávila na vesnici u babičky, která byla taky úžasná a milá.. mám taky jednu sestru a rodiče jak přes kopírák..taky jsme chtěly obě vyletět co nejdřív z hnízda..konec trochu rozporuplný, ale proč ne..a je důležité jít si za svými sny.. krásně časově je to rozkouskované, jaká byla doba, jak se žilo a jak se s tím rodiče a děti museli vypořádat..je to smutná kniha, ale takový to bylo
Tak to byla přesně taková drsárna, jakou mám u autorky tě ráda. Svět obyčejných lidí bez příkras, chvílemi je vám smutno. Pokud jste stejná generace jako autorka, připomene se vám spousta typických věcí a situací tehdejší doby. Jen z toho konce jsem trochu v rozpacích a nevím, jak ho uchopit.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Nejprve mě oslovila Vránami, pak Zahradou a nyní přichází její zatím poslední kniha Pláňata. Připomíná mi lehce mix Vran i Zahrady se směsicí děl od dalších současných českých autorů.
Máme zde osmdesátky a devadesátky a nešťastnou, neharmonickou rodinu, kde si nikdo pořádně nerozumí. Matka je jen nespokojená, vnitřně strašně nešťastná. Neumí si sama pomoct, chodí na psychiatrii, pořád jen dokola na všechno nadává. Po pádu komunistů i na současnou dobu a jak dříve nám bylo přece líp. Otec hodně pije a jak román postupuje má až chlípné myšlenky na svou druhou dceru, protože mu připomíná jeho ženu, když byla mladší a neřvala na něj.... Nikdo z nich ale nic nemění. Prvorozená dcera je tak jakoby v knize bokem a druhá Pavlína je dalo by se říci hlavním vypravěčem.
Ze začátku knihy mě mrazilo, jak moc jsem zapomněla na to, jaké to bylo, když jsem byla dítě a nic moc jsme neměli, jak jsem nosila jen oblečení po sestřenici a styděla se za to, jak vypadám. Doma jsme nic neměli, často jsme strádali a neměli peníze. Paní Dvořáková umí dokonale vystihnout dobu, ve které jsme žili a často popisuje i skvěle detaily. Říkám si, na kolik z toho jsem zapomněla. Jak se k sobě i lidé chovali, jak se mluvilo doma a co jsme tehdy řešili.
Příběh se mi líbil, knihy paní Dvořákové se čtou samy a tuto jsem opět přečetla za jediný den. Nemohu jinak než plný počet hvězdiček.
Za začátku dobrý,ale postupně kniha ztracela grády.Asi jak Pavlina dospívala.
Jinak Alena mi silně připomíná kolegyni z práce, taky furt se vším nespokojená a nesympatická.
Tohle nebude jednoduché
Petra Dovořáková patří mezi mé nejoblíbenější české spisovatelky a zároveň je to spisovatelka, díky jejíž knize Sítě jsem se před lety rozhodla dát českým autorům obecně šanci a od té doby čtu navíc vše, co Petra Dvořáková píše.
Mezi mé největší srdcovky patří zmiňované Sítě a Vrány, ale všechny autorčiny knihy mají silná témata a mají čtenáři rozhodně co předat.
Loni přišla autorka s útlou novinkou Zahrada a já tak rozhodně neočekávala, že rok na to přijde s další novinkou, která bude navíc plnohodnotným román. Stalo se, vyšly Pláňata a já se strašně moc těšila.
O to větší je ale mé zklamání
Tohle se mi píše ale vážně tak těžce
Pláňata jsou vlastně typickým románem Petry Dvořákové, ať už co se stylu psaní, tak tématu a zápletek týče. Nádech Vran je cítit, ale zároveň cca po třetině jsem si uvědomila, že sice čtu typickou autorčinu knihu, ale vlastně čtu něco, co už z knih moc dobře znám (konkrétně i z jiných autorčiných knih). Prostě je to něco, co už tu bylo Mockrát.
Finální zklamání přišlo s koncem, který jsem letos nečetla poprvé (víc prozrazovat nebudu) a pro jehož pochopení mi tak nějak chyběly informace
Byť jsem tedy knihu přečetla velmi rychle, styl psaní byl skvělý, tak za mě se zcela upřímně jedná o nejslabší autorčinu knihu.
Pořád ale platí, že si přečtu cokoli, co autorka v budoucnu napíše. Pláňata jsou za mě ale „pouze“ průměr.
Od autorky jsem už četl knihu VRÁNY a ZAHRADA. Knihy se mi líbily.
Děj románu se odehrává od roku 1985 až do roku 1995. Poslední kapitolu tvoří rok 2020. V jednotlivých rocích se střídají různá roční období (jaro, léto, podzim, zima). V románu se střídají různé úhly pohledu hlavních postav (rodiče, děti).
Hlavními postavami jsou JIRKA a ALENA, kteří mají 2 dcery – PAVLÍNU a JANU. Pavlína je temperamentnější než Jana. Je mladší než Jana. Žijí v rodinném domě společně s rodiči od Aleny.
JIRKA má problémy s alkoholem a ke svým dcerám se nechová moc pěkně. Je vůči nim vulgární, což se mi vůbec nelíbilo. Pracuje jako dělník. Je velmi zručný. Rád fotografuje.
ALENA se často hádá s Jirkou a také s dětmi. Neustále jim rozkazuje a komanduje. Navštěvuje také psychiatra. Vystřídala několik zaměstnání a nikde není spokojená. Dlouhou dobu pracovala jako kuchařka ve školce, později také v knihkupectví. V manželství je nespokojená, a přesto nemá vůli něco změnit. V tomto ohledu je pasivní a utěšuje se tím, že jiné ženy jsou na tom mnohem hůře než ona, např. její sestra MAŘINKA, jejíž manžel je větší alkoholik než Jirka. Občas si někomu na manžela postěžuje, ale to je tak všechno.
V románu jsem si připomněl staré časy za komunistů. V románu je zmíněn také výbuch Černobylu, revoluce 1989 a nakupování zboží v Rakousku v roce 1990. Některé události jsem prožil osobně, jiné znám z vyprávění.
Bylo mi líto Pavlíny a Jany, poněvadž nežily v rodině, která by byla harmonická. V této rodině se vyskytovaly neustále hádky, nedorozumění, křik, obviňování, koho má kdo více rád apod. V každé rodině jsou nějaké problémy, ale tohle bylo velmi disharmonické prostředí. Sledujeme také první lásky Pavlíny a Jany a také jejich studium na střední škole. Líbilo se mi, že před jejím domem se nacházel kaštan, na který rádi vylezly a pozorovaly okolí. Líbilo se mi, že se naučily šít a vyšívat a celkově byly zručné v těchto ručních pracích. Jedna více, druhá méně. Pavlína také brnkala na kytaru a zajímala se o programování.
Očekával jsem, že v knize dojde k nějakému velkému zvratu, při kterém se mi pozastaví dech jako tomu bylo v knize Zahrada, ale nedošlo k tomu. Občas jsem postřehl nějaké náznaky a říkal jsem si, že jsem na to přišel, ale nebylo tomu tak. Děj plynul pozvolna a ničím jsem nebyl překvapen. Závěr knihy byl takový, jaký byl. Vůbec se nedivím tomu, k čemu se rozhodla Pavlína, i když s tím úplně nesouhlasím.
Kniha má pěknou obálku.
Spisovatelka má na svém kontě již několik knih a všechny se mi líbily. Zabývá se v nich běžnými rodinnými starostmi, radostmi a životem.
V knize Pláňata je to podobně. Poznáváme zde typickou českou rodinu žijící v době komunismu, který se ale blíží ke konci a nastává pro všechny vytoužená svoboda, spousty plánů a nadějí, že životy budou mnohem lepší. Táta, máma a dvě dcery, které chodí do školy a užívají si dětských radovánek a nerozumí všemu co se kolem nich děje. Mají své dětské sny a přání. Jak roky plynou a dcery rostou, zjišťují, že ani v jejich rodině není vše zalité sluncem a že máma s tátou řeší problémy, které začínají být větší a větší a narušují tak i jejich dospívající život.
Od prvních stránek jsem se vztekala. Ne že by se mi příběh nelíbil, právě naopak. Autorka dokázala velice čtivě vylíčit jednotlivé postavy a mě lezla na nervy hlavně maminka. Tak ukňouraného a věčně nespokojeného závistivého člověka jsem dlouho nepoznala. Všichni kolem měli vše lepší, jen ona byla chudáček. Její manžel, to byla taky postavička z komiksu. Chlap, který sice chodil do práce, ale jinak mu jeho jedinou pořádnou zábavou bylo lemtání piva. Měla jsem pocit, jako když sleduji Výměnu manželek :D česká rodinka se spoustou problémů, ale maminka se snažila dávat okolí najevo, že se mají překrásně ač jádro bylo shnilé.
Příběh je vyprávěn z pohledu několika osob. A autorce se skvěle podařilo vylíčit styl vyjadřování jedné z dcer. Ten posun s dětských let a lehce jednoduššího vyjadřování až do těch dospělých byl skvělý. Ač nejsou kapitoly nadepsány kdo zrovna příběh vypráví, tak se rozhodně neztratíte, protože na první dobrou poznáte, kdo příběh vypráví.
,,Možná, že pohřby jsou nejdůležitější proto, aby lidi mohli věřit, že se ještě pořád mají rádi."
Opět příběh k zamyšlení.
Tak trochu Vrány, tak trochu Dědina, takže téma již okoukané, přesto mě opět chytilo do svých sítí. Krásně si mě obtočilo, svázalo, polapilo.
A odlesky vlastních strašáků, které spatříte v dobře nastavenych zrcadlech vás možná překvapí, možná rozteskní, vyvolají pocit nostalgie, smutku, marnosti...
,,Od země stoupá chlad, vítr povívá travinami. Najednou nevím, jestli tu život začíná nebo končí."
Ale co ten konec, tak podobný jinému příběhu, v jiné knize jiné autorky?
Rozpačitost.
P.S.: „Náhoda je květ poezie na stromě všedního života.“ Hans Christian Andersen
Audiokniha: Lucie Valenová, Marie Černochová, Robert Mikluš čtou bezútěšně, odevzdaně, emocionálně proměnlivě.
A mně se kniha moc líbila. Zavzpomínala jsem, mělo to švih a krásně se to četlo. Petra Dvořáková a její knihy jsou sázka na jistotu.
Mě to prostě nějak nebaví. Mám pocit, že podobných knih (s podobným tématem) už bylo tolik. Nepřináší to nic nového, není to ani nijak výjimečně napsaný. Už mě začíná tenhle typ literatury nudit, a že tohohle u nás vychází fakt hodně.
Nevím, jak to autorka dělá, v jejich knížkách často není žádný velký děj nebo závěrečné vyvrcholení, ale krásně se čtou a jsou tak nějak plné. Tahle mě vrátila do dětství - tou dobou a poměry, které tenkrát byly - ne těmi vztahy v rodině! Opět se mi líbil styl vyprávění, kdy se měnil vypravěč, stejně jako v dědině.
Zhodnotila jsem, že kniha opravdu není pro mne....nijak neobohatilo, nepovzneslo, nepobavilo, ani nedostalo z reality všedních dní ... spíše hodně rozladilo, rozesmutnilo, ...přitom kniha Zahrada se mi velice líbila, i když také "nepobavila".....asi je to tím, že tady jsem nenašla sympatii k žádné z postav....
Petra Dvořáková je moje oblíbená česká autorka a četla jsem od ni už vše. Její knihy se vždycky dotýkají vážných témat a dokáže je zpracovat stylem, který se čtenáři dostane pod kůži. Na Pláňatech oceňuji především dobu, ve které se děj odehrává. Sama jsem ji nezažila a takhle, skrze příběhy, považuji seznamování s ní za vůbec nejlepší. Přiznám se, že jsem během čtení čekala nějaký výraznější zvrat. Na to jsem totiž u knih autorky zvyklá a husí kůže je naprostou samozřejmostí. Proto (možná nespravedlivě) ty čtyři hvězdičky; abych si tak pro sebe oddělila ty knihy předešlé, za mě o fous zajímavější.
Knihy Petry Dvořákové se úžasně čtou, Chirurga ale u mě žádná jiná nepřekonala a nedokázala to ani tato kniha. Ke všemu mi příběh přišel dost podobný knize Vrány, dokonce tam otec utrousil úplně stejnou poznámku vůči dceři jako ve Vránách a to mi přišlo škoda.
Na této knize mě fascinovala především ta věčná nespokojenost matky, jak to bylo nejdřív hrozné za komunismu a když pak přišla demokracie, jak to zase bylo hrozné, protože... důvod se vždycky našel. A to je bohužel realita spousty lidí dodnes.
Za mě krásné čtyři hvězdičky.
Přelom osmdesátek a devadesátek na jedný obyčejný dědině s obyčejným domem a uvnitř s úplně obyčejnou rodinou. Poslepovaný dům obývaný společně s prarodiči.
Hlavní vypravěčka dcera Pavlína popisuje svýma dětskýma očima život v rodině.
Máma Alena věčně explodující, uřvaná ženská vyžívající se v záchvatech vzteku, nenávisti a sebelítosti. Táta Jirka jako latentní alkoholik, osoba s každou kapitolou víc a víc odporná. Oplzlý myšlenkový pochody spojený s hulvátstvím se postupně po kapkách chlastu stupňují. Věta, kdy se nadranej potácí domů a malá Pavlína sedící před domem s jejím kamarádem Vítkem uslyší “ty čubkóóó , mi zní v uších ještě teď.
Dennodenní šeď a martyrium z pohledu Pavlínky a její starší sestry Jany je naprosto ubíjející i přesto, že nedochází k fyzickému násilí.
Patrný je, že zejména u Pavlínky se ztrácí bezstarostnost a předčasně dospívá. Ani snaha udělat rodičům radost za každou cenu, zavděčit se dobrou známkou, nemění nic na zaběhlé šedivé rutině bez zájmu, nasraný náladě a věčný nespokojenosti. S dospíváním pomalu ale jistě vyprchává naděje. Neštěstí, smutek a chuť na sebezáhubu je čím dál zřetelnější.
Pláňata zařazuji na jednu z nejlepších knížek, co jsem kdy četla. Kdo si ji chcete prožít úplně na maximum, dejte si audio verzi. Pavlína, máma Alena a táta Jirka každý svým hlasem doslova ožívají. Naprosto excelentní výběr předčítačů vystřeluje už tak tento knižní skvost do nebeských výšin.
Štítky knihy
česká literatura komunismus rodinné vztahy kapitalismus sametová revoluce 1989
Četbou knihy jsem si připomněla období vlastního dětství a dospívání.
Dvořáková je mistryní ve vykreslení života obyčejných lidí. Děj není nikterak převratný, ale vztahy v dishamornické rodině vykreslila velice věrně a uvěřitelně. Až jsem sama někdy při čtení zažívala pocit zmaru a postava matky mi byla krajně nesympatická.
Závěr mne překvapil, ale dalo se čekat, že se happy endu nedočkáme.