Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534700/bmid_planata-65fbe59473eab.jpg
4
1056
1056
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Autorka umí psát. Její knihy se sestávají z krátkých kapitol a ještě kratších vět, a přitom jsou plné děje, citů, myšlenek a zvratů. Nikdy to není jednoduché čtení a často z něj mrazí, ale i z toho důvodu se její knihy čtou jedním dechem. Pláňata v tomto nejsou výjimkou, jsou prostoupené láskou i zmarem bez možnosti změny. Zcela doporučuju
Mám také obdobie teraz - idem na vlne našich, českých aj slovenských autorov. Táto kniha vynikajúcej Petry Dvořákovej ma dostala, ešte teraz mám zimomriavky.
Pláňata jsem přečetla na jeden zátah. Těšila jsem se, až se dočtu k roku 89, k přelomu, jak se bude proměňovat myšlení a nálada hrdinů. A zklamaná jsem nebyla. Obsahově byla kniha smutná, ale přišla mi bohužel docela věrná. Jen s tím koncem mám problém, ten mi nesedl.
Kniha mi lecčíms připomínala Dědinu (každodenní život na venkově) a Vrány (toxické vztahy v rodině). Opět je to takové "ze života", ale hodně je zdůrazněna ta negativní stránka - jak už je u P. Dvořákové zvykem.
Jen podle anotace bych si knihu nevybrala, ale protože mě autorka ještě nezklamala, ráda si od ní přečtu cokoli.
Její příběhy mají hloubku.
Vrány a Zahrada zatím vedou, ale v každém je něco zajímavého.
Do knihy jsem se nemohla nejprve vůbec začíst, pořád jsem čekala, co se z toho vyklube, co tam bude za tajemství... a došlo mi že ta hrůza je vlastně v té všednosti a neschoponosti lidí cokoliv změnit. Ta kniha byla až tak moc ze života, že to bylo pro mě téměř děsivé. Některé situace dokonale popisovaly příběhy lidí, které znám. Od půlky už jsem se na knihu naladila a dočetla během chvíle. Určitě se jedná o příběh(y) k zamyšlení, který nás nutí nahlédnout do svého vlastního nitra.
Jedná se o mou první knihu od Petry Dvořákové. Sama bych si ji nejspíš kvůli depresivnímu nádechu vůbec nevybrala, dostala jsem si darem. Jazyk knihy mi velmi vyhovoval - byl syrový, jakoby postavy nahrávaly svoje skutečné, právě probíhající myšlenky na diktafon, což celému příběhu přidalo na uvěřitelnosti. To, že kniha byla vyprávěna v první osobě a nikoliv vypravěčem, byla skvělá volba. Kniha nevypráví žádné vznešené dobrodružství, žádné velké události - jen obyčejný život obyčejné vesnické rodiny - ale přesto mě děj velmi vtáhl a knihu jsem přečetla během pár dní. Období popisované v knize jsem neprožila, o to víc oceňuji upřímnost a popis naprosto všedních událostí, které mi pomohly se do dané doby vžít a snad ji lépe pochopit. Postavy Aleny, Jirky i babičky mě nebetyčně štvaly, ale není to špatně - právě naopak. Myslím, že přesně takové měly postavy být. Kdyby byly méně otravné, kniha by vlastně vůbec nemusela vzniknout, protože přesně ony děj ovlivnily nejvíce. Konec byl zvláštní, možná trochu uspěchaný či nedotažený, možná i trochu přehnaný, ale dojem z knihy mi určitě nezkazil. Poprvé po dlouhé době i cítím potřebu a chuť se k nějaké knize vyjádřit.
Kniha se četla dobře, oceňuji, že nebyla agitkou na šťastné polistopadové zítřky, postupem času mi však víc a více evokovala Vrány, až jsem se bála, že stejným způsobem se i završí. Ačkoliv se tak nestalo, zakončení děje se mi zdálo příliš uspěchané a také ne moc uvěřitelné. Pláňata něco nakousla a nechala nedojedené. Jelikož celým dějem procházely tři postavy se svým vlastním vyprávěním, neměly se v závěru dvě odpojit a nechat příběh bez svého vyjádření. Jako by sama autorka ztratila dech.
Knihu jsem četla dlouho cca 2 měsíce a musela jsem jí prokládat jinými knížkami. Ze začátku mě nebavila a četla jsem jí jen kvůli ČV, ale kamarádka mi pak doporučila autorku a tak jsem se snažila jí přelouskat... není to můj šálek čaje a od autorky si už moc knih nechce přečíst, ale jak mě začala štvát Alena a vykládala jsem o knížkce manželovi, tak prohlásil "že je to dobrá kniha, když ve mě zbuzuje, tak silné pocity." Koukla jsem se na to jinýma očima a jak jsem se nemohla knihou prokousat, tak jsem jí teď za dva dny dočetla.
Teď ke knize. Za mě děj nic moc, opravdu mě štval a Alena mě upřímně s*ala nejvíc. Lituji Janu a Pavlínu. Konec mě hodně překvapil a celou knihu spíš vnímám v depresivním duchu...
Kniha mi přišla jako určitá obdoba autorčiných Vran, proto dávám o hvězdičku míň. Dobře se čte, ale jsou to teda nervy a chtíc nechtíc člověka přivádí k přemýšlení, za co za všechno si může sám a jak je možné druhým neskutečně otravovat život. A také, že dětem může nejvíc ublížit vlastní rodič, a to, jaké děti jsou, co z nich bude a jaké životy jednou budou mít, je plně v rodičovských rukou a té odpovědnosti se výmluvami na všelijaké okolnosti nikdo nevyhne. Čtěte. Vždy je čas leccos napravit.
Smutný příběh jedné nešťastné rodiny. Konec trochu divný, ale kniha dobrá, stojí za přečtení.
No kniha opravdu dost dobře vystihuje danou dobu a to co se dělo. Docela jsem si zavzpomínala a na vesnici to tak opravdu bylo hospody byly pořád plné. A co se děje doma a jak ty své chlapy jejich ženy pořád omlouvají , a sami nemají nic než úklid. A nakonec je i pravda, že kdo nic neměl a ani vzdělání a snahu, tak mu ani revoluce nepomohla. Ale kdo se snažil mohl se vyhrabat, ale tady jen nářek a hádky. Těch dívek i bylo opravdu líto, ale myslím, že sama jsem si něco podobného zažívala.
Hodně opravdová , syrová a povedená knížka. Konec mě taky trošku vykolejil. Proč?
Četla jsem všechny knihy Petry Dvořákové, její styl psaní je velmi poutavý, z českých autorů je moje oblíbená. Postava Aleny mě dost rozčilovala a ke konci mi knížka přišla trochu zbytečně zdlouhavá, nicméně popis doby a rodinné situace časově odpovídá tomu, jak se krátce před a po revoluci v mnohých rodinách žilo. Příběh mě držel v pozornosti, nemohla jsem se odtrhnout, k přečtení doporučuju.
Hezky napsané, styl spisovatelky mám ráda. Měla jsem jen problém s povahou matky Aleny a s koncem knihy. I tak ale knihu doporučuji, skvěle popisuje dobu před i po revoluci, starosti chudé rodiny a pocity dospívající dívky.
Naposloucháno. Je smutné, když děti vyrůstají v prostředí, které je sráží, demotivuje a když nenajdou zastání u svých nejbližších.
Pani Dvorakova pise jazykem, ktery se mi velice dobre cte. Nemohla jsem se od ni vubec odtrhnout. Libila se mi ta cesta napric casem a ruzne uhly pohledu. Konec mi prisel trochu useknuty a ta Pavlinina premena nejaka moc na silu. Ale pokud by slo, dala bych knize ctyri a pul hvezdicky, protoze me opravdu hodne bavila.
Přijde mi, že na Petru Dvořákovou musíte mít nějakou zvláštní odolnost, abyste nepropadli při četbě depresím. Za mě skvěle napsané, poutavé, čtivé. Takových rodin, kde se o problémech nemluví a zametá vše pod koberec, vše je jen naoko pro sousedy, bohužel také znám mraky. A dopadá to všude stejně - požárem - ať doslovným nebo "jen" přeneseným v podobě závislostí dětí, traumat předávaných po generace, příliš brzkých úmrtí v důsledcích alkoholismu nebo nemocí z potlačovaných emocí.
Kniha toto téma otevírá. Ve společnosti je potřeba tabu pojmenovávat. Pak se možná začneme uzdravovat.
Dobu, která je popisovaná v této knize, jsem sama jako dítě zažila. Dovedu pochopit pocity hrdinky i popis tehdejší doby. Jazyk knihy mi ale moc nevyhovoval. Příliš opakující se popisy událostí, povahových rysů celé rodiny, věčná nespokojenost a nemožnost nebo neochota změnit i maličkosti. Dramatické uzavření příběhu požárem se mi nelíbilo vůbec. Řešení mnohaletých potíží a traumat tímto způsobem podle mého názoru nedává správný návod a příklad k následování.
Čtivý a smutný příběh o dospívání na sklonku komunistického režimu a v první polovině 90. let 20. století. Příběh vypráví o životě jedné rodiny na vesnici, kde každý její člen měl své tužby, přání a naděje a ve které byla vytoužená svoboda nakonec jen jakousi iluzí. Tahle rodina, která žije na hromádce ve starém domě, je totiž zaplevelená, plná toxických vztahů i agrese. Celá kniha sestává z různých úhlů pohledů Pavlíny, její matky a otce. Čtenář si během děje připomene i dobové souvislosti. Příběh je nesmírně poutavý, plný emocí, hlubokých myšlenek a celý její děj je dynamický. Z některých situací, které si v rodině ani nedovedu představit, mi šel mráz po zádech. Za mě první kniha od téhle autorky a těším se, až si od ní přečtu něco dalšího. Vřele doporučuju.