Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534700/bmid_planata-65fbe59473eab.jpg
4
1003
1003
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Interpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla dlouho cca 2 měsíce a musela jsem jí prokládat jinými knížkami. Ze začátku mě nebavila a četla jsem jí jen kvůli ČV, ale kamarádka mi pak doporučila autorku a tak jsem se snažila jí přelouskat... není to můj šálek čaje a od autorky si už moc knih nechce přečíst, ale jak mě začala štvát Alena a vykládala jsem o knížkce manželovi, tak prohlásil "že je to dobrá kniha, když ve mě zbuzuje, tak silné pocity." Koukla jsem se na to jinýma očima a jak jsem se nemohla knihou prokousat, tak jsem jí teď za dva dny dočetla.
Teď ke knize. Za mě děj nic moc, opravdu mě štval a Alena mě upřímně s*ala nejvíc. Lituji Janu a Pavlínu. Konec mě hodně překvapil a celou knihu spíš vnímám v depresivním duchu...
Kniha mi přišla jako určitá obdoba autorčiných Vran, proto dávám o hvězdičku míň. Dobře se čte, ale jsou to teda nervy a chtíc nechtíc člověka přivádí k přemýšlení, za co za všechno si může sám a jak je možné druhým neskutečně otravovat život. A také, že dětem může nejvíc ublížit vlastní rodič, a to, jaké děti jsou, co z nich bude a jaké životy jednou budou mít, je plně v rodičovských rukou a té odpovědnosti se výmluvami na všelijaké okolnosti nikdo nevyhne. Čtěte. Vždy je čas leccos napravit.
Smutný příběh jedné nešťastné rodiny. Konec trochu divný, ale kniha dobrá, stojí za přečtení.
No kniha opravdu dost dobře vystihuje danou dobu a to co se dělo. Docela jsem si zavzpomínala a na vesnici to tak opravdu bylo hospody byly pořád plné. A co se děje doma a jak ty své chlapy jejich ženy pořád omlouvají , a sami nemají nic než úklid. A nakonec je i pravda, že kdo nic neměl a ani vzdělání a snahu, tak mu ani revoluce nepomohla. Ale kdo se snažil mohl se vyhrabat, ale tady jen nářek a hádky. Těch dívek i bylo opravdu líto, ale myslím, že sama jsem si něco podobného zažívala.
Hodně opravdová , syrová a povedená knížka. Konec mě taky trošku vykolejil. Proč?
Četla jsem všechny knihy Petry Dvořákové, její styl psaní je velmi poutavý, z českých autorů je moje oblíbená. Postava Aleny mě dost rozčilovala a ke konci mi knížka přišla trochu zbytečně zdlouhavá, nicméně popis doby a rodinné situace časově odpovídá tomu, jak se krátce před a po revoluci v mnohých rodinách žilo. Příběh mě držel v pozornosti, nemohla jsem se odtrhnout, k přečtení doporučuju.
Hezky napsané, styl spisovatelky mám ráda. Měla jsem jen problém s povahou matky Aleny a s koncem knihy. I tak ale knihu doporučuji, skvěle popisuje dobu před i po revoluci, starosti chudé rodiny a pocity dospívající dívky.
Naposloucháno. Je smutné, když děti vyrůstají v prostředí, které je sráží, demotivuje a když nenajdou zastání u svých nejbližších.
Pani Dvorakova pise jazykem, ktery se mi velice dobre cte. Nemohla jsem se od ni vubec odtrhnout. Libila se mi ta cesta napric casem a ruzne uhly pohledu. Konec mi prisel trochu useknuty a ta Pavlinina premena nejaka moc na silu. Ale pokud by slo, dala bych knize ctyri a pul hvezdicky, protoze me opravdu hodne bavila.
Přijde mi, že na Petru Dvořákovou musíte mít nějakou zvláštní odolnost, abyste nepropadli při četbě depresím. Za mě skvěle napsané, poutavé, čtivé. Takových rodin, kde se o problémech nemluví a zametá vše pod koberec, vše je jen naoko pro sousedy, bohužel také znám mraky. A dopadá to všude stejně - požárem - ať doslovným nebo "jen" přeneseným v podobě závislostí dětí, traumat předávaných po generace, příliš brzkých úmrtí v důsledcích alkoholismu nebo nemocí z potlačovaných emocí.
Kniha toto téma otevírá. Ve společnosti je potřeba tabu pojmenovávat. Pak se možná začneme uzdravovat.
Dobu, která je popisovaná v této knize, jsem sama jako dítě zažila. Dovedu pochopit pocity hrdinky i popis tehdejší doby. Jazyk knihy mi ale moc nevyhovoval. Příliš opakující se popisy událostí, povahových rysů celé rodiny, věčná nespokojenost a nemožnost nebo neochota změnit i maličkosti. Dramatické uzavření příběhu požárem se mi nelíbilo vůbec. Řešení mnohaletých potíží a traumat tímto způsobem podle mého názoru nedává správný návod a příklad k následování.
Kniha na mě silně doléhala. Bylo pár věcí které mi připomínali mé dětství. Naštěstí ne ty ošklivé. Dřív to tak prostě bylo šetřilo se kde se dalo. Hezky napsané vtáhlo mě to do děje.
Kniha o jedné nefunkční rodině a pohledu všech jejich členů na celou situaci. Ocenil bych asi i pasáže z pohledu babičky a Mařinky, ale to už by asi byl v knize zmatek.
A ten závěr mi fakt přišel divný a neskutečně useknutý...
Po dočtení knihy ve mně dozníval smutek-jedna rodina, přesto jakoby každý žil někde jinde, všichni se jakoby míjejí ve svém nazírání skutečnosti, jakoby je nic nespojovalo, tolik odlišní ve svých přáních a skutcích..konec je sice překvapivý, ale ne nepochopitelný ...
(SPOILER)
Kniha se mi líbila a dobře četla, ale mám dvě výhrady, dvě scény mi přišly neuvěřitelné:
1.Rozchod a Martinem - Pavlína nikdy v knize nebyla krutá. A ještě k tomu k člověku, co jí nic neudělal a ještě ho měla ráda
2. Konec - mám s tím stejný problém. Na to jak nám celou dobu byla Pavlína popisována, tohle k ní prostě nesedí.
Příběh jedné vesnické rodiny, který má k rodinné pohodě a idýlce daleko. Realisticky podané, až je mi z toho smutno. A děkuji za to že jsem vyrůstala, tak jak jsem vyrůstala.
Uf. Začalo to jako obyčejný příběh, obyčejné rodiny. Ale v této rodině, bylo všechno špatně.
Konec byl až příliš nečekaný.
Zatím nejslabší kniha, mé velice oblíbené autorky. Ze tří pohledů nám přibližuje soužití v podstatě typické vesnické rodiny. Příběh máme možnost sledovat jednak z pohledu otce alkoholika, matky, která se od něj bojí odejít, protože podle ní je samota horší, než nechtěné manželství. A hlavní vypravěčky, jedné z jejich dcer. Proč nebyla do příběhu zahrnuta také druhá dcera je mi záhadou, protože její pohled na fungování rodiny, by vzhledem k prapodivnému zakončení celého příběhu, mohl být velice zajímavý. Příběh je tuctový, nepřináší nic zajímavého, až na samotný závěr, který ovšem z mého pohledu nedává vůbec žádný smysl. Dovedu pochopit, že nás chtěla autorka šokovat a proto v příběhu nenajdeme žádné pomocné indicie k tak brutálnímu konci, ale bohužel se tím pro mne stává příběh zcela nevěrohodný. Díky velmi vydařené audioknize zapisuji 4 hvězdy. Jinak je to 3,5. Audioknihu načetli: otec: Robert Mikluš, matka: Lucie Valenová a dcera Marie Černochová.
Kniha se četla dobře, oceňuji, že nebyla agitkou na šťastné polistopadové zítřky, postupem času mi však víc a více evokovala Vrány, až jsem se bála, že stejným způsobem se i završí. Ačkoliv se tak nestalo, zakončení děje se mi zdálo příliš uspěchané a také ne moc uvěřitelné. Pláňata něco nakousla a nechala nedojedené. Jelikož celým dějem procházely tři postavy se svým vlastním vyprávěním, neměly se v závěru dvě odpojit a nechat příběh bez svého vyjádření. Jako by sama autorka ztratila dech.