Pláňata
Petra Dvořáková
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2023 , OneHotBookInterpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Knížky od této autorky mě baví. Jsou ze života a člověk se od nich nemůže odtrhnout.
Navic jsem si tentokrát zavzpomínala i na dobu mého dětství. Přestože je knížka depresivní, můžu jen doporučit.
Kniha o životě, někdo to takhle měl, taková byla doba. Život na vesnici obyčejné rodiny. Kniha pěkná, měla spád a dobře se četla.
Pokaždé, když čtu Petru Dvořákovou, tak se nemůžu ubránit dojmu, že musela mít velmi smutné dětství. Postavy byly realisticky vykreslené a o to stísněnější pocit jsem z knihy měla. Věčně nespokojená matka, otec alkoholik a dvě neskutečně smutné holčičky… 3/5*
A zase jedna nálož deprese. Ta matka mě tam neskutečně iritovala. Vyprávění ze tří různých úhlů mě bavilo, celé mi to přišlo takové ze života, i když tuhle dobu kolem revoluce už si nepamatuji.
Obyčejný život, obyčejná vesnice. Rodina, která žije nespokojený život, nikdo není štastný , není a nebude. Matka jen přehnaně šetří až lakotně , zbytečně. Otec ten myslí většinou na to jak si vrznout a přihnout si a nikdo se svým životem nedělá nic jen nadávají a jsou nespokojení . Jenže tak jsem tomu věřila a chtěla vědět co bude dál. Nahlížení do života mých rovestníků , plánata, které mířila vysoko a jen plánata to mohou pochopit .
Velmi depresivní . Každý sám na své cestě.
Četlo se to fajn, ale asi mi tam chybělo nějaké větší poselství a zejména propracovanější závěr. Vlastně příběh jen tak nějak skončil a po pár dnech už si na něj ani nevzpomenu. Petra Dvořáková ale píše skvěle, budu vyhlížet další její knížky.
Když jsem tuhle knížku objevila ve výprodeji v supermarketu, vůbec by mě nenapadlo, že bude tak fantastická. Ale naprosto předčila veškerá moje očekávání. Pokud jste ji nečetli, tak to honem napravte. Je silná, neuvěřitelně silná, ale zároveň ne na úkor čtivosti, protože se čte vážně výborně. Příběh o dospívání dvou sester, jejich věčně na všechno nadávající, úzkostné matky (kterou budete při čtení možná i nenávidět) a otce, který se rád napije. Je to ze života, ale takovým nevtíravým, uvěřitelným způsobem, navíc zasazené do prostředí naší republiky okolo Sametové revoluce.
Jak už je u Petry Dvořákové zvykem - nečekejte žádné veselé čtení. Pláňata vás zavedou do rodiny, která je plná toxických vztahů, zloby a nenávisti. Ve vyprávění se střídají tři hlavní postavy, které nám dávají různé úhly pohledu na celý příběh. Celý román se odehrává na přelomu 80. a 90. let minulého století a jsou zde velmi dobře popsané změny, které ve společnosti po revoluci nastaly a jak moc dokázaly ovlivnit nejeden životní osud. Pokud máte autorku rádi, nebudete zklamaní.
"Na místě plané třešně se objevil výhonek. Prorazil cestu mezi křovinami, vystavil první lístky slunci. Z kvetoucích trnek se vznáší bělostný sníh. Tichounce padá do krajiny, usedá do trávy, sype tu zem. Košilky rudé, třešeň tu není, v kořenech proudí planá krev. Za sněhem sníh, z života smrt, ze smrti cesta a na ní každý sám."
Knížka se mi líbila, ale nemohla jsem se ubránit srovnání s Vránami, které jsem četla před měsícem. Příběh je v podstatě stejný, jen tady je více rozpracovaný. Líbilo se mi, že tady sestry drží spolu místo aby byli štvány proti sobě.
„Jaký kořen, takový strom. Jaký strom, taková jablka. V horkém dni sbíráme letničky, chutnají sladce. Strom je však nemocný, slabý, v pláňatech hlodá červ.
Porazit kmen, zasadit nový, jablek se jen tak nedočkáme.
Nezapřeš čas, který byl do tebe vložený. Odsekni kořen-způsob si smrt, vysadit jiný už nedokážeš.“
Příběh i zpracování zprvu připomíná četbu YA, po zhruba první třetině jsem si říkala, že autorka umí lépe. Ale později se otevřela tragická témata, která se nám pozvolna pěkně sunou do mysli. Přesně tak, jak to autorka dokazuje i v jiných knihách.
Vzhledem k tomu, že jsem podobný ročník jako autorka, mám také vystudovanou „zdrávku“, tak je mi její líčení krátce porevoluční nálady ve společnosti i zdravotnické školní prostředí velmi blízké. Trošku se mi ale zdá prvoplánové a jakoby „za každou cenu“. Chápu ale její snahu o přiblížení doby nastupujícím generacím a jak moc nás tato doba ovlivnila.
Toxicke, surove, drsne. Mam rada knihy od Petry Dvorakove. Pripomina mi trochu Delphine DeVigan. Vzdy si vybere nejake socialni tema a napise na nej roman, cimz dostane problematiku do povedomi. Zaroven jsou to bezna temata, takze se snadno priblizi ctenari.
Tvorbu Dvořákové se snažím sledovat průběžně, každé ohlášení nové knihy je pro mě svátkem. I na tuhle knihu jsem se velmi těšil, ale pro vytížení jsem ji odkládal. Bohužel musím konstatovat, že tato kniha je v porovnání s ostatní tvorbou autorky asi nejslabší. Příběh je skvěle řemeslně zpracován, ale myslím, že tématu něco chybělo. Čtenář čte příběh a očekává závěrečné vyvrcholení, které bohužel nepřichází v takové míře, jak si od Dvořákové představuje.
Opět další z knih do řady od této autorky. Téma na vlně Zahrady a nebo vran, i když zde asi ne tak destrukční a otevřené. I tak ale stojí k zamyšlení.
Hezky napsaná kniha o nehezkých věcech. Epizodičnost vyprávění přispěla ještě k zesílení pocitů tíhy, úzkosti.
Petra Dvořáková odkryla poklop nad obyčejnou rodinou, rozbila vše, co se dalo, a aniž by cokoli slepovala zpátky, nechala na nás, čtenářích, jak pozorované sežvýkáme. Odnáším si úzkost, nepříjemný pocit z malosti, strachu, stereotypu a nedostatku lásky, úcty i respektu v rodinách. Uf...
Po Zahradě moje druhá kniha od Petry Dvořákové. Na rozdíl od Zahrady mi trochu déle trvalo, než jsem se do knihy začetla, po pár kapitolách mě ale příběh naprosto pohltil.
Do příběhu vstupujeme v roce 1985 a postupně se ve vyprávění střídají rodiče Alena a Jirka a jejich dcera Pavlína, která má ještě sestru Janu. V domku na vesnici s nimi také ve společné domácnosti žijí rodiče Aleny. Nebylo by špatné, dát prostor ve vyprávění i jim, aby to byl takový pěkný třígenerační pohled na tuto nelehkou dobu, kdy všichni doufali v lepší zítřky, ty se ale mnohy ani po roce 1989 nedostavily, pokud se o ně nějakým způsobem člověk nepřičinil sám.
Byť osmdesátá léta nepamatuji, vyrůstala jsem až v letech devadesátých, i tak jsem se dokázala vcítit do příběhu, neboť i já jsem jako dítě žila částečně na vesnici s rodiči a prarodiči v jednom domě, na rozdíl od Pavlíny a Jany ale v naprosté harmonii a porozumění. Veselé čtení rozhodně nečekejte, tato rodina je všechno jiné, než veselá, harmonická a v pohodě. Ponurý depresivní příběh, plný bolesti, viny, beznaděje, nepochopení a ignorace, ve kterém není světlo na konci tunelu ani po změně režimu.
Nejvíc prostoru v knize dostane Pavlína, se kterou jsem se také nejvíce ztotožnila a netrpělivě vyhlížela každou další kapitolku s vyprávěním z jejího úhlu pohledu.
Jediné, co bych knize vytkla je snad neuzavření osudů všech postav, celý příběh ukončí Pavlína v roce 2020 a ostatní se bohužel bezdůvodně kamsi vytratili, což je myslím nesmírná škoda. Další věc, která mě naprosto šokovala, byl celkem šílený a nepravděpodobný konec, který mi tam, nemůžu si pomoci, nějak vůbec neseděl a připadá mi nepatřičný. No posuďte sami. Nic to ale nemění na věci, že autorku si zařazuji mezi oblíbené a těším se na další knihu, po které sáhnu, a nespíš to bude Dědina nebo Vrány.
Pozn.: Knihu jsem samozřejmě zařadila do letošní čtenářské výzvy - Kniha s více než dvěma perspektivami vyprávění ;-)
Kniha Pláňata se mi moc líbila, avšak možná jsem čekala více nějaký zvrat, nějakou větší hrůzu, kdy budu mít chuť knihu odložit a hledat chvíli chuť pokračovat dál, což jsem měla rozhodně u knihy Vrány (doporučuju všemi křídly!). Závěr byl pro mne překvapivý, možná trochu zklamání, nebo jsem už moc zaujatá a čekala jsem něco jiného. Trochu mi chyběly konce příběhů některých postav.
Tak nebylo to opět moc pěkné čtení, ale to by asi u Petry Dvořákové nikdo nečekal. I když je děj knihy situován do relativně nedávné minulosti, tak věřím, že podobných rodin je kolem nás pořád mraky. Bohužel.
Na rozdíl od jiných knih autorky (Vrány, Zahrada) mě tahle tolik nevtáhla, celkem mi vadila epizodičnost vyprávění. Postavy (především teda matka Alena) mě rozčilovaly neskutečně, ale to byl jistě záměr, takže za to palec nahoru. Jinak pro mě ale prostě slabší, byť jsem na knihy s rodinnou tématikou celkem citlivá.
Štítky knihy
česká literatura komunismus rodinné vztahy kapitalismus sametová revoluce 1989
Přelom osmdesátých a devadesátých let je mé dětství a dospívání. Snad proto mi příběh nepřišel vůbec zvláštní, takových rodin bylo, je a bude. Obyčejná rodina kde zdánlivě vše klape a vše je jak má být. Vyrůstala jsem na vesnici a snad jako všechny děti ráda poslouchala o čem se ti dospělí baví: že žena vydrží více než kůň, že nemá být taková citlivka a rozvod? Kvůli takovým prkotinám? To budeš muset holka překousnou! Život jde dál, máš co jsi chtěla, co jsi si vzala, mysli na děti, my jsme ti to říkali...
Já jsem vždy z knih Petry Dvořákové nadšená. Snad proto, že její příběhy jsou skvěle napsané a skvěle se čtou. Dneska si, ale říkám, že její dětství a dospívání zřejmě nebylo vůbec lehké. A je mi z toho smutno, stejně jako z celého příběhu.
Hvězdičku ubírám, závěr mi přišel nedotažený a useknutý.