Pláňata

11.10.2023

Nová knížka Petry Dvořákové popisuje osudy jedné vesnické rodiny od roku 1985 do roku 1995 (s dovětkem v roce 2020). Příběh je vyprávěn z pohledu mladší z dcer Pavlíny, její matky Aleny a jejího otce Jirky, přičemž v domě žije ještě starší dcera Jana a oba mámini rodiče.

Kdo zná dílo Petry Dvořákové, najde v Pláňatech styčné body se všemi jejími minulými knížkami. Hodně se tu řeší nefunkčnost rodiny, latentní alkoholismus otce, matčina složitá nátura (je psychicky labilní, s ničím není spokojená, nedokáže se vymanit ze zajetých stereotypů, nemá trpělivost s dcerami, vyžaduje od nich respekt, přičemž ona sama nemá respekt k nikomu z rodiny) či Pavlínina cesta od „poslušného“ dítěte k „neposlušné“ puberťačce. V těchto ohledech Pláňata hodně navazují jak na autorčiny Vrány, tak na Dědinu. Objevují se ale i další dílčí témata typická pro Dvořákovou například téma víry (rozpracováno v knize Proměněné sny), téma vztahu k vlastnímu tělu a narážky rodinných příslušníků na vzezření dcery, které potencionálně může vést až k anorexii (rozpracováno v knize Já jsem hlad), téma zdravotnictví a chování doktorů (rozpracováno v knize Chirurg), nechybí ani hlavní téma poslední autorčiny knihy Zahrada.

Dovedu si představit, že někteří čtenáři přijdou s výtkou, že Pláňata vlastně nepřináší nic nového, jen opakují spoustu věcí z jejích minulých románů. Mně osobně tohle nevadí. Sedí mi autorčin styl i způsob vyprávění. Jelikož je Petra ročník 1977 a já jsem o rok mladší, máme opravdu spoustu společných prožitků a já se v Pavlínině rodině nejednou našla. Oceňuju, že autorka píše autenticky, a i když by si člověk řadu věcí raději nepamatoval, není na škodu si čas od času připomenout, jaká byla doba a co s sebou všechno přinášela. Místy z toho jde až mráz po zádech.

K čemu mám malou výtku, a proto nedávám plný počet hvězd, je závěr knihy. Nedávno jsme tentýž konec četli v jiné knize jiné české autorky (nebudu konkrétní, ať vám pointu nevyzradím), čili mě zklamalo, že závěr nebyl jinak zpracovaný.

Celkově jsem ale spokojená a ráda knížku doporučuju, protože autorka podle mého názoru opět potvrdila, že je výborná vypravěčka, která umí vystavět příběh, od něhož se těžko odtrhávám. Nadále tedy patřím k Petřiným příznivkyním a její další knihy mě určitě budou zajímat.

Hodnocení: 4,5* z 5*

11.10.2023

Hodně jsem se těšila na novou autorčinu knihu, protože všechny předešlé se mi vesměs líbily a hodnotila jsem je na 4 až 5*. Tentokrát však přišlo zklamání. Čtivost knize sice nelze upřít, ale už někde kolem půlky jsem si říkala, kdy konečně přijde to něco víc, než jen popisy nespokojeného života prakticky všech členů rodiny. Jenže i ta nespokojenost byla taková obyčejná, nic, co by bylo výjimečné, takových nespokojených lidí je všude kolem plno. Snad jen že občas se vyskytnou i nějaké pěkné chvilky, a ty tady chyběly. Jo, je tam spousta okamžiků k zamyšlení, čtenář si může představovat, jak by se v určitých situacích zachoval sám, jenže téměř celá kniha je pořád to samé neustále dokola. Gradace příběhu přijde až v samotném závěru, ale protože to bylo celou dobu takové „všední“, tak i přestože to byl výsledek dlouhodobé frustrace, přišlo mi to docela psychologicky neadekvátní, nebo spíš málo vysvětlené a pro mě tím pádem špatně pochopitelné.

10.10.2023

Tohle je poprvé, kdy nejsem z knihy mé oblíbené spisovatelky Petry Dvořákové naprosto nadšená.
Pláňata je kniha o prázdných a částečně pokřivených rodinných vztazích, o promarněných životech, nenaplněných snech, je o vzpouře dětí proti rezignaci rodičů. Jakkoli je námět knihy silný, tak celý příběh působí spíše slabě a skutečně silný je jen závěr, ovšem ta část je velmi krátká a v celém kontextu na mne působila trochu nereálně.

Před čtenářem se dlouho odvíjí příběh, který by ho měl zasáhnout, ale u mne se tak nestalo. Je to četba o stále nespokojené a nadávající matce, otci alkoholikovi, o dětech, které se nemají šanci zavděčit. Vyprávění zvláštně klouže po povrchu, ani jednou mne nezaujalo a když jsem knihu odložila, neměla jsem chuť se k ní vracet. Podobné psychologické sondy mne většinou upoutají velmi rychle, chytí mě a nepustí. Normálně bych o víkendu takovou knihu přečetla za den, já ji četla postupně celý víkend a ještě další dva dny.

Příběh je střídavě vyprávěný z pohledu matky, otce i jedné z dcer, což je plusem knihy. Celkově však tomuto vyprávění něco chybí, je to jalové, bez jiskry, utahané. Zároveň je to v podstatě recyklování námětů z minulých knih, což k mé spokojenosti nepřispívá.
Za mě je hodnocení silnější 3*.

08.10.2023

Depresivní příběh jedné rodiny vyprávěný jednotlivými členy.je tu vše co člověk zná, rodina, vztahy, dospívání, ale trochu tam chybí větší hloubka postav.Některé situace mi připomínaly knihu Les v domě.