Pláňata
Petra Dvořáková
Žádný lidský život není při pohledu zblízka obyčejný Pavlína vyrůstá v domácnosti, kde to každý myslí dobře, a přesto se všichni dennodenně hádají. Otec nesnese matčiny nářky, ona v něm vidí opilce, prarodiče vědí všechno nejlíp, ségra má svůj svět. První roky na základce tráví ještě pod dohledem soudružky učitelky papouškující komunistickou propagandu, se strachem vyhlíží déšť, který může obsahovat radioaktivní spad z Černobylu, a ze spánku ji budí děsivé obrazy třetí světové války rozpoutané imperialisty. Očekávanou změnu do života zakomplexované puberťačky a jejích věčně nespokojených rodičů ovšem nepřinese ani revoluce – lidé jsou stále stejní, jediným měřítkem úspěchu se stávají peníze a nůžky mezi schopnějšími spoluobčany (nebo těmi, co mají lepší startovní pozici) a zbytkem národa se nemilosrdně rozevírají. I Pavlína by si pro sebe chtěla urvat kousek štěstí, jenže pořád neví jak. A vztahy uvnitř její rodiny jsou den ode dne horší a pokřivenější... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2023 , OneHotBookInterpreti: Marie Černochová , Lucie Valenová , Robert Mikluš
více info...
Přidat komentář
Jakmile si na knihu vzpomenu, pocítím uprostřed hrudi nesmírnou úzkost.
Konec možná maličko přepálenej, zbytek až hrozivě reálnej.
Kniha je velmi čtivá, o tom, že autorka psát umí, mě přesvědčila svými předchozími knihami. U Pláňat jsem postrádala jakési splynutí s postavami, jakoby zde autorka pouze plavala po povrchu. Při čtení na mě padla úzkost, která se znásobila po dočtení závěrečné kapitoly. To, že autorka nepíše úplně oddechovou literaturu, mi bylo jasné, u této knihy tomu není jinak. Jen postrádám nějakou hlubší dějovou linii a ideu, myšlenku celého díla. Klouzání po povrchu, aniž by mě kniha vtáhla a oslovila (tak jako např. Vrány, Zahrada). Ale i tak je to kniha, která stojí za přečtení, jen už autorka napsala lepší.
(SPOILER) Česká rodina z 80 a 90 let, máma se neustále snaží zavděčit, hlavně aby získala od rodiny uznání a svym nedoceněnim neustále štěká na svoji rodinu. Nu i dnes si myslím, že se v tom mnohá z nás pozná. Táta je také frustrovaný člověk, který útěchu hledá v alkoholu. A dcery mi připomněly moje vlastní dětství svými touhami, zájmy, zkratka ta doba jejich dětství mi byla hodně blízká. Na konci ukáply i slzy beznaděje. Rozhodně kniha k zamyšlení - chybí tu základní a budující komunikace.
Kniha se četla výborně, opět děj posouvaný z pohledu tří postav, poměrně krátké kapitoly, výborně zachycená psychologie, jenom ten konec mi tentokrát přišel neúměrný ději. Zatímco Vrány mě úplně rozsekaly, tady jsem vyvrcholení úplně neuvěřila. Každopádně skvělý počin a těším se na další knihu autorky, i když tuším, že zase nebude úplně k popukání….
Paní autorka prostě umí napsat knihu, od které se nedokážete odtrhnout a čekáte,jak to celé dopadne:)
Další skvělý román z pera Petry Dvořákové, který pojednává o jedné české vesnické rodině. Právě na ní autorka ukazuje, že všechno není, jak se může zdát. Pod pokličkou se totiž místo rodiny mohou skrývat pláňata, která jsou hlavním motivem knihy.
Líbilo se mi, jak autorka díky vhodně zvolené době vyprávění na této jedné rodině ukázala, že ačkoliv lidé byli za komunismu nespokojení a s příchodem revoluce doufali, že se vše změní k lepšímu, ve skutečnosti tomu tak nebylo a vše zůstalo stejné anebo se některé věci dokonce zhoršily. Zároveň na tomto příkladu i ukazuje, že každý vnímáme svobodu jinak a že s příchodem demokracie někteří lidé svobodu nepocítili.
Cením si i mnoha dalších krásných myšlenek, hlavně o vztazích a to jak milostných, tak rodinných.
Styl psaní knihy je opět skvělý a čtivý, tak jak to autorka umí. Knihu jsem měla rychle přečtenou.
Postavy jsou také vykresleny skvěle, dokázala jsem se do nich vžít a připadaly mi naprosto autentické.
Akorát mi vadilo, že se děj často táhnul a některé popisné pasáže na mě byly dost dlouhé. To mi kazilo dojem z knihy a někdy jsem se do příběhu nedokázala vžít.
Pláňata jsou velmi čtivá kniha z doby přelomu režimů plná krásných a zajímavých myšlenek o mezilidských vztazích a osobní svobodě.
První knížka od této autorky, kt. mě opravdu nezaujala, přišlo mi to už jako vytěžené téma, ničím zajímavé, předvídatelné, pro mě osobně zklamání, bohužel. Jako čte se to rychle, ale nic to nezanechalo...
Kniha se čte dobře, ke konci jsem hltala stránku za stránkou. Sice depresivní čtení ale o to zajímavější, těším se na další knihu od Dvořákové.
Silný, bohužel předpokladatelný příběh. Čte se to rychle, ale dost nekomfortně, základní pocit je úzkost. Jana a Pavlína - pláňata navázaná na prostředí, v němž rodiče spojuje neschopnost se vymanit ze srabu a loajalita zrozená ze znechucení vzájemného a znechucení sebou samou/ -ým. Buranství, nechutnost a deziluze, do nichž ústí dobré úmysly. A čas napříč společenskými poměry. Útěk je v tomto případě řešení, radikální čin spíše ne. (Ale každé pláně to má jinak.)
Přelouskáno za dva dny , neutěšený konec osmdesátek a začátek devadesátek, úplně se vidím + vzpomínám na věci které autorka zmiňuje. Opět motiv disfunkční rodiny ovšem zase se brnká na jinou strunu.
Půjčeno z knihovny.
Velmi povedená kniha,která se dobře čte. Trochu nostalgie z devadesátek jak jsme je znali .... Pocit naštvanosti ,bezmoci,lítosti ...takových rodin okolo sebe máme mraky ...líbí se mi jak spisovatelka píše a vtahuje mne do děje ...
Četla jsem Vrány, u kterých jsem oceňovala uvěřitelnost a drama, které dokázaly vyvolat. Ačkoli jsou Pláňata na podobné neřkuli stejné téma, obojí mi u nich chybělo. Postavy byly tak nějak moc papírové, popis devadesátých let klouzal po povrchu, některé pasáže mi připadaly až kýčovité (poetické úvody kapitol, popis, jak tatínek s maminkou zpívali svou oblíbenou píseň). Prostě taková „plochá historka okresního formátu". Konec to u mě zazdil úplně. Ale proč to tak dopadlo, když autorka umí? Obálka je krásná.
Vcelku o ničem. Alespoň já jsem zklamaná. Nenašla jsem si tam žádnou hodnotnější dějovou linku…
(SPOILER)
I když tahle kniha mi nedala snad ani jeden pocit naděje nebo nějaké víry v něco lepšího, k žádné postavě jsem si nenašla bližší vztah, přesto jsem četla v jednom kuse, dokud jsem ji nepřečetla. Paní autorka umí skvěle vykreslit atmosféru. Podobně jako u Vran jsem měla především vztek na rodiče dětí. Na to, jaký vzorec chování a výchovy jim svým jednáním předávají. Vyrostla jsem v popisované době, mnohé jsem zažila. Ale doba, ve které se děj odehrává byla pro mě až tím druhořadým v knize,primárně jsem vnímala nefungující až toxickou rodinu. Křivdy, nevyřčené emoce a neschopnost cokoliv změnit, to byla z mého pohledu nit, která se táhla celou knihou. A závěr? I když jsem takový nečekala, nejspíš to byla vcelku reálná reakce na celý ten životní kolotoč jedné z dcer.
Doporučuji, ale rozhodně ne jako oddychové čtení.
Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)
Paní spisovatelka Petra Dvořáková píše absolutně dokonale. Všechny knihy které jsem od ní četla mě dokonale vtáhly do děje a příběhy jsem prožívala spolu s hlavními postavami. Je to smutné, reálné, je to depresivní a napsané tak, že se nedá přestat číst. Nemůžu napsat že je to krásná kniha protože v ní není krásného ani hezkého vůbec nic. Je to život, věřila jsem každému slovu, a jsem šťastná, že jsem osobně nic takového nezažila. Doporučuji.
V Pláňatech jde autorka zase na dřeň. Depresivní čtení, bolavé, plné lidského zklamání a selhání. Pláňata jsou etapou jedné vesnické rodiny počínající v roce 1985, končící 2020. Dvořáková umí vtáhnout do děje, skvěle vykreslí prostředí doby za socialismu i dnešní, věrohodně vypráví příběh ze tří úhlů pohledu, v tomto případě dcery, matky a otce. Jako i z jiných jejích knih i z této mě mrazilo. Přehlídka maloměšťáctví, přízemnosti, zbabělosti... velmi smutná kniha.
Štítky knihy
česká literatura komunismus rodinné vztahy kapitalismus sametová revoluce 1989
Moje druhá Dvořáková... Za mě ještě čtivější než Zahrada.
Musím se přiznat, že když jsem knihu začala číst, nebyla jsem si jistá tím, že ji dočtu. Vyprávění bylo pomalé a já měla navíc pocit, že jsem podobný příběh už někde četla.
Jenže jsem si po pár kapitolách neuměla představit, že opustím postavy, které mi začaly připadat důvěrně známé. I když jsem jimi většinou opovrhovala, stejně jsem si neuměla představit, že s nimi nedojdu až na poslední stránku.
I když jsem ročník 2000, dětství Pavlíny a Jany mi připadalo známé. Asi proto, že jsem si i já podobně hrála, malovala si podobně svět a zažívala prázdniny na vesnici u babičky a dědy. A také znám život z osmdesátých let z vyprávění rodičů a prarodičů a docela se mi líbilo v té době prostřednictvím knihy pobýt, i když jsem tenhle život nepoznala.
Během čtení jsem se zamýšlela nad tím, zda charaktery postav skutečně tvořila doba, nebo bychom mohli navlas stejnou Alenu a Jirku potkat někde i dnes - v roce 2024. Jejich nevzdělanost, malost, tvrdost a uzavřenost, kterými ničili životy všech okolo a hlavně svých dcer, byli jen stěží odrazem doby, ve které vyrostli.
Příběh rozhodně na zamyšlení. Příběh smutný. Příběh lidí, co nezvládli život a jejich potomků, co ho nechtěli podobně vzdát. Příběh utrpení, nesvobody, závislosti a vymanění se z kořenů.
Příběh, který mi něco dal. Dvořáková mě příjemně překvapila.