Po strništi bos
Zdeněk Svěrák
„Není to kronika mého dětství ani naší rodiny, chtěl jsem, aby to byla krásná literatura. Autoři takové literatury nejen vzpomínají na to, co viděli a slyšeli, ale také si vymýšlejí a fantazírují, aby jejich příběh stál za řeč. V knížce vyprávím o tom, jak byl malý kluk přesazen z města na venkov a co to udělalo s jeho duší. Jsem to já a nejsem to já. Je to mozaika, v níž jsou některé kamínky pravé a jiné přidané. Ale vy byste neměli poznat, který je který.“ Zdeněk Svěrák... celý text
Přidat komentář
Achjo... jestli ještě jednou otevřu nějakou knížku o válce nebo komunismu, asi zanevřu na čtení. Zajímavá linie s Vlkem, ale všechno ostatní je milionkrát ohraná písnička, která by z české literatury mohla už radši zmizet. O tomhle se tady píše už přes šedesát let.
Na druhou stranu Svěráka mám rád, je to část české literatury, která ještě stojí za to, ale tohle téma mně už leze krkem.
Knížka je milá a pěkná, taková poetická. Líbila se mi. Na druhou stranu, není to žádné veledílo. Kdyby nebyl autorem pan Svěrák, asi bych ji nečetla.
Je mi to líto, ale nějak mi z toho laskavého humoru vstávaj vlasy hrůzou na hlavě. Pansvěrák už je něco jako panwerich, to uctívání ikon jde mimo mne. Ale na Cimrmany nesahat! Jenže ty psal taky pansmoljak...
V malých prostých obrázcích se nenápadně odehrává silný příběh českého kluka, jednoho z mnoha a zároveň jedinečného. Obraz války u nás je tu poskládán z velkých věcí i spousty osobních drobečků, právě tak, jak přes naši zemi hrůzné období překlopýtalo. S kufrem zoufalství a bolesti v jedné a košíkem každodenního štěstí a trablíčků v druhé ruce jdu bosky, občas mě stéblo k slzám bodne, chvílemi něžně pohladí...
Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem.
Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.
"Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."
Mám ráda Zdeňka Svěráka jako cimrmanologa a herce. Musím přiznat, že mě tato knížka nijak nenadchla a musela jsem se moc snažit, abych jí dočetla.
Zdeňka Svěráka mám převelice rád. Stejně tak rád mám například Divadlo Járy Cimrmana. Když poté má člověk to štěstí, že vidí Zdeňka Svěráka hrát nějakou Cimrmanovu hru, je nadšen, zážitek je to nezapomenutelný. Protože mám oboje zmíněné rád, docela jsem se na knihu Po strništi bos těšil, ačkoliv českou literaturu příliš nemusím, autobiografickou nemusím vůbec a vzpomínání na dětství také nepatří k mým oblíbeným kratochvílím.
A neříkám to rád, oblíbený názor to nejspíše nebude, ale po dočtení knihy jsem… no nemohu říct zklamán, ale nejsem nadšen. Nic moc jsem nečekal a nic jsem nedostal. Kniha pro mě není nikterak zajímavá. Dělení do krátkých úryvků, občas navazujících, většinou nijak moc, mne akorát rušilo a já si knihu nejen neužil, ale ani si z ní nic moc neodnesl. Pravda, dostal jsem chuť podívat se na film.
Neříkám, kniha byla příjemným odlehčením od Bratrů Karamazových, které zrovna čtu, ale prostě to není čtení pro mě. Chápu, naprosto chápu, že leckoho zaujme a i já, pokud nic jiného, jsem se u ní několikrát uchechtnul. Přes to to pro mne ovšem je prázdná knihy… no dobře, knížečka a obávám se, že nebudu mít potřebu se k ní kdykoliv vracet.
Audiokniha jsem vděčná, že jsem měla možnost krásného poslechu vzpomínek Zdeňka Svěráka, který je skvělý vypravěč. Opravdu pohladí duši ❤️ jako relax doporučuji poslech i knihu
Není to hluboká sonda do dětské duše jako v první půlce Poláčkova Bylo nás pět. Není to nenápadné svědectví o brutalitě doby jako Dutkovo U útulku 5. Není to kniha o životě (dítěte) na vesnici jako Babička.
Je to popis okrátkého očarování (asi jako když sledujete motýla), nadšení městského chlapce, že zvládne chodit po strništi bos. Málo reálií, málo psychologie apod.
Ale kouzlo okamžiku, zaujetí hrou, malebnost venkova, dětské oťukávání světa dospělých, to vykresluje Svěrák prostě a výstižně. Připomíná mi to Veselý rok Josefa Čapka.
Krátké kapitolky, ze kterých je knížka sestavena, bych ani nenazval povídkami, ale spíše takovými obrazy. Je to třeba jen jeden odstavec, ale v něm je všechno, co tam má být. Smál jsem se, usmíval, slzel, zlobil se, ale i poučil. Dokonalé.
(SPOILER) Líbí se mi autorův slovní i situační humor. Kniha je rozdělena do krátkých kapitol, takže se dobře a svižně čte. Očima malého chlapce sledujeme události v Protektorátu Čechy a Morava. Ačkoli se děj odehrává v nelehké době, nejdeme v knize spoustu úsměvných momentů. Prostřednictvím malého vypravěče se čtenář seznámí s historickými událostmi a s venkovskými zvyklostmi, jako je draní peří, sbírání klásků... Mezi řádky také můžeme vyčíst, že ne každý člověk je takový, jakým se na první pohled tváří být. A že černá ovce rodiny nemusí být osoba, na kterou všichni ukazují.
(SPOILER) Kniha, kterou přelouskáte za dva večery, ve vás vzbudí nějaký zvláštní dojem. Dokáže vás dojmout, napnout, pobavit, typickým "Svěrákovským" humorem, ale to není vše. Je v ní zaznamenané období Protektorátu, s kulisami české vesnice, na kterou se náš hlavní hrdina musí přestěhovat. Zajímavé také je, že je celý příběh vyprávěn, očima malého chlapečka, což je jen kuprospěchu věci. Další povedená knížka, která dokazuje, že Zdeněk Svěrák ještě umí psát. Podle knihy vznikl další nádherný film, který také stojí za to vidět. Ideální oddychovka, na kterou budete dlouho vzpomínat.
Příjemné, rychlé, odpočinkové vzpomínky malého chlapce Edy přestěhovaného z Prahy na venkov. Nelehká doba viděna očima dítěte psaná krásným jazykem, autorem, jehož knihy jsou vždy pohlazením na duši.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno vzpomínky kluci Magnesia Litera
Autorovy další knížky
2013 | Po strništi bos |
2000 | Dobytí severního pólu |
2008 | Povídky |
2011 | Nové povídky |
2009 | České nebe |
Film úžasný, kniha nezklamala.