Podbrdské ženy
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/546383/bmid_podbrdske-zeny.jpg
4
1228
1228
Příběh o nelehkých lidských osudech v podhůří Brd na pozadí událostí minulého století. Emílie zažije bolesti války i nástup komunismu – ale možná ještě horší jsou pro ni samota a odcizení, které pociťuje v manželském životě. Také její dcera Jana se cítí zavržená, rodičovské lásky zažila málo a sama ji neumí předat dál. Dokáže poslední z podbrdských žen Johanka zlomit rodinnou kletbu a zbavit se tíže samoty?... celý text
Přidat komentář
Bohužel ani do 100. stránky jsem se nezačetla, příběh se nikam, dle mého, neposouval. Zároveň to nebylo tak dobře psané, aby i banální příběh byl zajímavý. Na mě nefungovalo.
Knihu jsem dnes dočetla a mám jí plnou hlavu. Nedalo se od ní odejít, pořád jsem musela číst dál, abych zjistila, jestli dojde k nějakému zlomu a život některé z žen bude šťastnější. Celých 400 stran nic, snad až závěr budí dojem, že Johanka se bude mít líp. Jinak autorku bych přirovnala k mojí nejoblíbenější současné české autorce Aleně Mornštajnové - jen s tím rozdílem, že Alena Mornštajnová ve svých knihách časové roviny mistrně prolíná a tak nutí čtenáře k zapojení šedých buněk mozkových :-))))
Uff. Celý příběh mi bylo neustále smutno a těšila jsem se na nějaký vzdor některé z žen, nejlépe lásku některého z mužů. Marně. Knihu jsem přesto přečetla jedním dechem.
Zpočátku jsem se do knihy nemohla začíst. Až po několika kapitolkách jsem se do ní dostala. Napsáno lidsky, bez servítků, tak, jak jde život, tentokráte většinou plný beznaděje. A že nebyl lehký, popsáno opravdově. Trochu mne zklamaly poslední stránky. Takové uspěchané, jakoby už nebylo co napsat, tak je příběh rázně ukončen opuštěním republiky, což bylo asi jediné východisko, jak se zbavit zátěže z minulosti. Ale na počet stránek se jinak knížka četla příjemně.
Smutný příběh s nadějí na konci. O tom, jak jedna chalupa a možná i jeden muž mají vliv na osudy žen (nejen) v jakékoliv době. Vzorce chování v rodině se dědí z jednoho na druhého a jen ten, kdo má odvahu odejít, se může nadechnout. Příběhy jsou prakticky pořád stejné - nepochopení, dřina, úzkosti, neschopnost se vymanit z nicotného života, který je stahoval neustále k tomu samému promarněnému kolotoči.
Z Johanky jsem cítila, jak táhne za sebou to závaží - závaží generace žen před ní, kdy byla žena jen služkou, kuchařkou a posluhovačkou, žádná láska, radost a hlavně naděje na lepší život svůj a svých dcer. Snad jen maminka Emilky. Doufám, že Johanka najde to, co bude pro její duši osvobozující a podaří se jí to závaží setřást.
Kniha se čte moc dobře, i přes tu temnotu a pesimismus, na konci svítí naděje.
Za všechno mohl starý pán. Ten zasadil nenávistné kořeny v této rodině. A ono jim to vydrželo dlouho. Rád čtu české generační příběhy. V této knize bylo hodně deprese a bolesti, závan štěstí aby člověk pohledal. Prolínání války a nástup komunistů dokreslil silný emoční román.
Tento typ příběhů mě vede k vděčnosti za to, co mám,a k uvědomění si, že to není samozřejmost. Nutí mě vzpomínat na mou zesnulou babičku a živí obdiv k její síle a statečnosti.
Bez tohoto osobního uchopení by se mě kniha emočně nedotkla. Možná je to stylem psaní, který se mi zdá rozvláčný, možná příliš jednoduchou, černobílou charakteristikou postav a účelovým pesimismem příběhu.
Také mě mrzí nevyvážený poměr prostoru věnovaného hlavním hrdinkám.
Oceňuji intermezza s vlčicí, která knihu činí alespoň trochu originální.
Kniha zachycuje rodinnou historii několika generací. Oproti Šikmému kostelu se jedná o uzavřené dílo, které autorce nedává tolik prostoru pro vykreslení doby, okolí a všech svárů, což se v knize objevuje pouze okrajově. Je až děsivé pro mě jako čtenářku v letech "na vdávání", že bych se takto přivdala do absolutně nelidského a pro ženu zcela neuspokojivého prostředí, aniž bych odtud hodnem rychle neutekla. Zajímalo by mě, zda to opravdu takto fungovalo ve většině manželství, nebo bylo možné skutečně najít muže, který by nevnímal svoji manželku jako posluhovačku, do které si může utírat špinavé boty. Při osudu Emilky mi dokonce ukápla slza, protože i samotné Emilce bylo jasné, že Jana povede stejně špatný a nenaplněný život. Kniha ve mě vyvolávala hroznou bezmoc toho, jak strašné životy dokáží lidi žít - bez pocitu štěstí, lásky, naplněnosti a spokojenosti. No, ještěže už je ta doba jiná a já si můžu svůj život vybrat já sama.
Knihy mám plnou hlavu. Anny mi bylo neskutečné líto, Emilce jsem tak přála trochu toho pocitu, že ji má někdo rád...oba Mirkové (starý i mladší) ve mně vyvolávali ty nejhorší emoce, ten starší snad ještě horší...dnes už by se snad nenašla nevěsta, která by dobrovolně snášela od tchána podobné zacházení jako Emilka. Dnes už se snad žena naštěstí nepořizuje do domácnosti jako přístroj ( i když kdoví)... tady to tak na mně působilo. No a další generace, Jana, především jako dítě a její pocity osamělosti, to mi úplně trhalo srdce. Vnímala jsem osud Jany jaksi víc, moje máma taky přišla o maminku v 6letech a i přes to, že se o ní starala babička, se cítila podobě ztracená. No a já jsem v době totality byla stejně jako Johanka celkem těžký astmatik a velmi dobře si vybabavuji tu bezmoc když nebyly dnešní léky a foukátka....dnes je z pohledu astmatika mnohem jednodušší doba. Knihu doporučuji čte se báječně
Knihu jsem četla hned po Šikmém kostelu a vlastně nevím, která se mi líbila víc. V Podbrdských ženách asi nepřevládal takový pocit zmaru, ale na druhou stranu hlavně chvíle, kdy přišla kolektivizace a Emilčin boj s nemocí, se četly těžko. Strašně těžko.
Postavy, prostředí i vztahy jsou v knize vykresleny tak výborně, až jsem chvílemi měla pocit, že stojím přímo v kuchyni a nejradši bych do děje vstoupila a něco udělala.
Rozhodně doporučuji k přečtení.
Generační příběh o nelehkém životě v podhůří Brd nám přiblíží osudy několika žen a jejich rodin. Těžký život v těžkých dobách válečných, meziválečných i komunistických měly všechny, počínaje Marií, Emilkou, Janou i Johanou. Absence lásky a citů v rodinných vztazích, musí jednoznačně každou duši poznamenat.
V jakých vztazích sami vyrůstáme, takové bohužel i předáváme svým dětem.
Vyprávění je smutné a na mě působilo depresivně, ale za přečtení určitě stojí.
Autorka ma môj obdiv hlavne za námet, i keď jeho spracovanie do knižnej podoby má zopár nedostatkov, tie som však v tomto prípade dokázala úspešne odignorovať.
Zasiahol má neľahký osud žien, ktorý sa celé generácie dedil z matky na dcéru, akoby to všetko nešťastie, smútok alebo absenciu lásky či už materskej alebo tej partnerskej, mali vopred predúrčené ako tiaživé dedičstvo svojho rodu...
Oceňujem, že na pozadí príbehov boli premietnuté aj spoločenské udalosti s ich dopadmi na prostých ľudí, bez zbytočného politikárčenia alebo filozofovania.
Jednotlivé príbehy, prababičky, babičky, matky alebo vnučky boli smutné a možno pre niekoho vyznievali veľmi depresívne, ale ja vo svojom okolí poznám veľa podobných osudov a viem, že reálny život dokáže byť naozaj takto bolestne krutý a vyberá si svoju daň na duševnom zdraví potomkov cez niekoľko generácií.
Knihu aj autorku hodnotím ako objav, ktorý si ukladám do svojho "hľadačika výnimočných".
Další z velmi silných příběhů, které vás nenechají v klidu. Spíš než radost budete cítit smutek, lítost, ale svým způsobem i obdiv na tím, co všechno Emilka, Jana i Johanka museli zvládnout, v jakých podmínkách žily a co mnohdy musely obětovat.
Tohle bylo hodne smutne cteni. Kniha me pohltila. Chvilemi jsem pro slzy na pismenka nevidela. Emocne na me zapusobila hodne.
Jen je skoda, ze jsme se vice nedozvedeli o Verce. Jak se ji vedlo a zilo. A zivot Mirecka, kdyz odesel z domu a ozenil se, uz nam autorka taky nepopsala.
Jinak pribehove silna kniha. Moc se mi libila.
Téma zajímavé, ale zpracování mi nesedlo. Často jsem se ztrácela, z textu nebylo jasné o koho v konkrétním vyprávění jde. Přišlo mi, že věty neměly souvislosti, např. v jedné větě stojí hrdinka na poli a mluví se svým otcem a hned v následující stojí před zrcadlem a dělá si řasy. Příběh Emilky rozvláčný, ostatní naopak zrychlené.
Sice smutné, ale velmi poutavě napsané. Příběhy žen, se kterými se život opravdu nemazlil. Člověk si po přečtení ještě víc váží toho, do jaké doby a do jakých podmínek se on sám narodil. Doporučuji k přečtení všem ženám, které mají pocit, jak to mají těžké.
Velmi silná kniha. Uvěřitelný příběh a okolnosti, které dříve byly realitou. Z příběhu Emilie mi bylo opravdu smutno...
Štítky knihy
rodina české ženy rodinné vztahy psychologické romány ságy rodiče a děti rodinná historie, dějiny rodu
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Na knížku jsem se moc těšila, ale bohužel pro mě byla zklamáním. První část o Emilce se mi ještě líbila, ale další generace už byly nudné, nic moc se tam nedělo, hodně věcí bylo jen nastíněno, ale nedotaženo. Dočetla jsem do konce, ale nijak mě nenutilo číst dál, spíš už jsem ji chtěla mít za sebou.