Podkoní a žák

17.11.2022

Já nevím, mně to přijde dostatečně čitelné i v originálu. A satiry právě naopak jsou můj šálek kávy. U této se mi líbí právě to, jak se při obhajování třeba podkoní ještě více shodí tím, že dozná jiné své útrapy, takže ve finále na tom vlastně v této polemice o tolik lépe není.

O „Podkoním a žáku“ se toho hodně namluví, takže už asi od deváté třídy jsem měla nutkání tuhle veleslavnou báseň přečíst. A právě jsem zjistila, že je naprosto o ničem. Ano, hezky se čte. Její rýmy jsou vysoký nadstandard, „Dalimilova kronika“ se ve srovnání s ní může jít klouzat. A k tomu přirozená okouzlivost staročeštiny:

„Tuž panoše každý zvlášče
pacholku podává plášče
a plášč mokr a pln dešče!
Tuť sě tepruv črt stešče.“

Ale poněvadž jde o dialog, a navíc žánr sporu, čekala jsem rozřešení. Třeba závěr „Oráče z Čech“, v němž bůh smiřuje hrdinu a jeho protivnici Smrt, mě doslova ohromil a já neměla slov. I „Tkadleček“ nabízí jakýsi ortel, víme, která strana zvítězila, dialog k něčemu směřoval. Ne tak „Podkoní a žák“: ten končí tím, že vypravěče po chvíli přestane bavit rvačka antagonistů, pročež odejde z hospody.

Z jejich replik samozřejmě vyplývá, že pravdu neměl ani jeden, životní úděly obou stavů jsou totiž srovnatelně mizerné. Místy mladíci znějí až sebeironicky. Třeba když si Podkoní libuje, že spí v teple, to jest na slámě a hnoji. Nebo když se Žák chlubí, že si ve špatné náladě z toho, že byl zbit, může ulevit tlučením mladších studentíků. Vtipností téhle satiry si nejsem jistá; na pár místech jsem se sice smála, ale kdoví, jestli na těch správných. Ani o středověkém studentském životě, natož životě u dvora, se toho moc nedozvíme. Pro mě byla překvapivá jenom informace, že v postních dnech měli žebrající žáci nárok na cokoliv, oč požádali. Možná ta báseň má zajímavé aspekty, ale já je prostě nevidím.

Na druhou stranu čtenář 21. století rozhodně není cílovou skupinou a nebohý autor, asi kolega student, nemohl tušit, že se jednou sám stane předmětem výuky. Možná jsem k němu nespravedlivá, když ho porovnávám s díly vysokého stylu, jež chtěl parodovat. Hlavně s existenciálním „Oráčem“, za jehož důstojný protějšek Pavel Eisner označil až „Labyrint světa“. Ale pokud si chcete přečíst středověký spor s potenciálem obohatit současného čtenáře, doporučuji právě „Oráče“. „Podkoní“ je vážně jen hospodská hádka, v níž se dva chudáci posmívají svojí chudobě — hádka s bizarními metonymickými nadávkami a jedním nevalným příběhem o čertovi.