Pramen Povýšení
Brandon Sanderson
2. kniha série Mistborn. Nemožné se stalo skutečností. Pán Vládce, všemi považovaný za božské ztělesnění, který celé tisíciletí brutálně utiskoval celý svět, byl svržen. Brzy se však ukázalo, že opojení svobodou a pádem totality nebude mít dlouhé trvání. Finální říše se rozpadla. Panovníci všech dominancií usilují o svržení nové vlády a dobytí hlavního města Luthadelu. Tam docházejí potraviny, bují kriminalita a neustálé pokusy připravit krále o život, a za hradbami se shromažďují vojska nejen vládců okolních domimancií, ale i vražedného kolossu, který zůstal jako obrovská ničím neregulovaná ničivá síla po Pánu Vládci… Na Vin a jejích přátelích teď je, aby nejen zachránili Luthadel, ale také aby objevili, co je vlastně Bezednost a jak ji navždy porazit, aby nezničila svět. Přeložila Milena Poláčková. Samostatně neprodejné - vydáno společně s 1. a 3. dílem v krabicové vydání jako Trilogie Mistborn.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2024 , TalpressOriginální název:
The Well of Ascension, 2007
více info...
Přidat komentář
Kniha byla fajn, ale docela se děj táhl, autor to mohl klidně zkrátit. I tak se četla snadno a rychle.
A já to vlastně všechno stále vstřebávám. Tahle série je prostě luxus. To jak autor dokáže pracovat s postavami je něco naprosto úžasného a ta neskutečná propracovanost. Klobouk dolů.
A stále patí, že vždycky je nějaké další tajemství...
Je mi líto, nemůžu se připojit k nadšení většiny komentujících a hodnotících čtenářů. Druhý "Mistborn" mi přišel rozplizlý, příliš dlouho přešlapující na stejném místě. Konečně se sice dozvíme něco víc o Bezednosti, Prameni povýšení a podobných klíčových záležitostech Sandersonova světa, ovšem tři čtvrtiny knihy trčíme v obleženém městě, kde hlavní hrdinové řeší své schopnosti/neschopnosti, pochyby a srdeční záležitosti. Veškerá politika a strategie klouzala po povrchu, nepůsobila promyšleně a realisticky, čekala jsem více intrik a méně naivity.
K hlavní hrdince Vin jsem v sobě stále nedokázala rozdmýchat opravdové sympatie (ani mě kdovíjak neiritovala), totéž platí pro idealistu Elenda. Další z důležitých postav je feruchemik Sazed, pro mě osoba (jakož i celá linie) nejnudnější, přestože prodělala nejpřekvapivější vývoj. Ostatní členové Kelsierovy party byli odsunuti do pozadí – všechny ty schopné allomanty zcela zastínila superžena Vin, stali se prakticky zbytečnými. Z vlažných emocí mě dokázala vytrhnout pouze rázná mentorka Tindwyl a vyšší porci zvědavosti vzbuzovala kandra OreSeur.
Přes množství subjektivních výhrad je „Pramen povýšení“ čtivou fantasy, jen by potřeboval místy přišmrncnout Sapkowskim a Abercrombiem. Mé lehce rozpačitě pokašlávající dojmy ukazují na 70%, což je sice slušné, ale u Sandersona jsem si zvykla na lepší standard.
„Sežral mi koně.” veta cely knihy, to me fakt dostalo :D. Jinak at si kdo rika co chce, tohle byla pecka. Nejvetsi dejovy spad je samozrejme na konci, ale kniha je v prubehu vykompenzovana jinymi nemene kvalitnimi pasazemi.
No co si budeme, bylo to o něco slabší než Finální říše, protože se autor rozhodl vyměnit akcí prosáklou high fantasy za hromadu politiky a pletichaření. Pořád si to ale udrželo ráz nesmírně inteligentního příběhu, u kterého se zkrátka musí přemýšlet. Je to promyšlené do posledního detailu, je to ohromné, je to monstrózní.
Valnou většinu knihy se opravdu nic nedělo a v kontrastu k tomu stojí závěr, který byl jedna velká jízda. Prohlubuje se zde autorův geniálně originální svět společně s hlavními hrdiny, kterým autor nedal oddechnout a neustále je za pomocí různých překážek nechal se vyvíjet. Vzájemný vztah Vin s Elendem byl trošku na hranici. Ti dva řešili svůj vztah, ale každý sám separovaně, nemluvili, a když už mluvili, tak ne o tom, o čem by mohli. Přesto v tom bylo (hlavně v závěru) neskutečné množství emocí a vyslaného potenciálu. Je trošku škoda, že autor nerozvinul minulost jiných postav.
Vodítka, která autor před svoje čtenáře staví jsou stejně vrtkavá jako povaha některých postav (viď Straffe a Zane), ale to je přesně to, co dává autorovi nad čtenářem naprostou moc a moment překvapení, který prostě vyráží dech.
Po první knize, kde mě fascinovalo plánování Kelsierovy party, si mě znova i tady našla jiná (byť podobně poutavá) tématika - aneb když se svrhne říše, musí se jí vládnout. Celé je to jeden velký, obsáhlý a nádherný příběh - už mám za sebou i třetí díl a vím, že tuhle sérii si budu pamatovat ještě dlouho.
Sanderson sice nechá uplynout rok, ale prakticky v ději plynule pokračuje. Nemění ani tempo ani styl a tak čtení pořád baví. Pokud čtete rychle, snadno se do toho vžijete. Nedokážu si však představit číst tohle pomalu. Četl jsem to rychlostí asi 110 stran denně. Jestli někdo čte výrazně pomaluji, nevím jak se bude cítit na straně 400, když konec je až za dalších 300 stran… Pokud ale čtete rychle, je to dost akční.
Obtíže hrdinů se stále komplikují a děj se zamotává. Objevují se další nesnáze a postupně toho začne být moc. Děj se přestane posouvat. Sanderson má naštěstí spoustu nápadů, kterými děj oživuje. Jenže to nestačí. Jeho výborný styl psaní začne kazit odkládání vyřešení aspoň nějaké zápletky. Vše se jen natahuje.
Než se k něčemu dostane, tak to trvá. A výsledek občas nestojí za to. Pramen povýšení vůči prvnímu dílu ztrácí. Tohle už by samostatně neobstálo. Zážitek také sráží skutečnost, že už od začátku není dobré uvažovat nad pozadím celého příběhu. Musíte se nechat unášet dějem, který autor předkládá a nepřemýšlet nad ním.
Narozdíl od prvního dílu je to hlavně zábava. Škoda. Sanderson má divokou fantazii, ale soustředí se především na aktivity hlavních hrdinů. O co víc řeší jejich intriky a dějové zvraty, o to víc se vytrácí pocit plně promyšleného světa. K samému konci už Sandersonův literární um nedokáže zakrýt výraznou překombinovanost.
Zakončení proto působí slabě. Sanderson se pokusil zahrát na dojem a moc se mu to nepovedlo. Po tolika dějových zvratech se už čtenář nediví ničemu. Čeho je moc, toho je příliš. Když ale přijmete autorovu hru, musíte si prostě říct - je to famózní. (Při rychlém čtení +5%.) 80%
Druhým Mistbornem si mě Sanderson naprosto získal. Naprosto originální svět, i když třeba ne až tak propracované postavy jako u jiných autorů. Například i po tomto díle mám stále guláš ve členech původní party, krom Vin, Sazeda a Špuka nevidím mezi vedlejšími postavami velké rozdíly.
Všiml jsem si, že dost čtenářů vytýká druhému dílu velké množství politiky. Nevím, zda je to čtením Písně ledu a ohně, Zaklínače a Malazu, ale politika zde mi přišla opravdu jednoduchá.
Z celé knihy mám však velice dobrý pocit, bavil jsem se od začátku do konce. Nejde o dílo s nějakou hlubokou myšlenkou, ale stejně tak, jako mám někdy chuť se podívat na nenáročný superhrdinský snímek, tak si stejně rád přečtu nenáročnou akční řežbu, která baví víc, než díla, která si snaží hrát na hodnotnou literaturu plnou hlubokých myšlenek ( Zdravím, Goodkinde).
Druhý díl byl jiného rázu, kde se více do popředí tlačila politika a vlastně to ani nebylo špatně. Změna prostředí a příběhu celkově, tomu vůbec neuškodila. Dle mého názoru, jsou to ale postavy, které ten příběh vyzdvihují a dělají takovým, jakým je.
Sanderson umí, to už víme asi všichni.
Politikaření za začátku knihy se mi moc nelíbilo, Elenda bych praštila po hlavě, aby se vzpamatoval a své ideály přizpůsobil realitě. Celé mi to přišlo trochu zdlouhavé. Ale jinak nemám připomínky. Líbí se mi, že se postavy pod tlakem situace vyvíjejí a nejedou si paličatě ve svých kolejích. Těším se na další díl, kde se začnou vyjasňovat všechny souvislosti.
Druhý díl je jiný než první - ale to neznamená, že horší. Líbí se mi, že se příběh opravdu někam posunul, neopakují se stejná témata, jak tomu u sérií někdy bývá. Tématem je vlastně dvojka i originálnější - zatímco první díl pojednává o klasickém svržení systému, druhý díl řeší otázku, co dál. Svět se změnil a postavy s ním. Vin je dospělejší. Kelsier zemřel, ale jeho odkaz žije dál - jeho "zbožštění" je velmi zajímavým tématem. Některé postavy poznáváme lépe (Sazed, Breeze), jiné nabízejí potenciál pro další díly (Marsh). A objevují se i nové: Zane (zvláštně symbolická postava), OreSeur (můj nový oblíbenec). Docházím k názoru, že se mi na celé sérii nejvíc líbí právě postavy. Z dějové linky mě nejvíc zaujal příběh špiona. Ta nejistota v okruhu blízkých byla pro Vin jako ušitá na míru. A zdá se, že se nakonec od Kelsiera naučila, co s lidmi dokáže udělat důvěra a snaha je pochopit.
Druhý díl trošku slabší oproti našlapanému prvnímu. Co za to může? Více politiky, méně akce, absence nejlepší postavy prvního dílu, alespoň teda pro mě, a málo pohledů do minulosti hlavních postav. Před čtením téhle knihy jsem měl pár vlastních dedukcí, co by se mohlo v knize objevit a co bych si i přál, avšak s politováním musím přiznat, že jsem se ve většine netrefil... :)
Po prvním dílu jsem čekal něco víc. Převažuje mírné zklamání. Místy to mělo šmrnc a nutilo mne to číst dál, někdy se to táhlo a nebylo to ono.
Méně akce a více politiky.
Tak bych stručně vyjádřil srovnání s prvním dílem. Kupodivu to ale rozhodně není na škodu, až jsem se divil, že mi 700 stran uteklo jak na cínu s olovem, jelikož politikaření nijak zvlášť nemusím. Tady ho autor ale okořenil mnoha zajímavými a velice dobře vykreslenými postavami a neméně poutavými vztahy mezi nimi. Z postav bych rozhodně vyzdvihnul OreSaura - vlkodava formálně pronášejícího slova "paní?", nelze nemilovat. Skvělou úroveň si drží Sazed. Z nových pak schizoidní Zane a ultra-autoritativní Tindwyl. Vztah protagonistů Vin a Elenda je rovněž skvělý, něžně a procítěně podaný, ale přesto nepatetický!
Teokracie se rozpadla, ale mytologie trvá a je snad ještě propracovanější. Spolu s alomancií drží knihu daleko od bažin průměrnosti a mokřadů neoriginálna.
Jediným negativem je pro mě občas příliš pomalé tempo, ač jsem se nenudil. Je to skoro až k nevíře, protože prakticky celou knihu je Luthadel v obležení. Děj je soustředěn zejména jen na něj a akci tvoří svým laškováním pouze Vin a Zane. Sazedův "roadtrip" to svým oživením děje potvrzuje.
Závěr je nicméně skutečně epický ve vší epičnosti a první díl hravě odhodí za Luthadelské hradby.
Pro mě úplně stejné jako u prvního dílu. Bylo to celkem fajn, ale začetla jsem se až někde za půlkou. Prostě to nemá takové koule.
No druhá kniha je pre mňa o trochu slabšia ako jednotka, ale stále sa jedná o úžasné dielo a presvedčilo ma, že si od Sandersona prečítam asi všetko. Najväčší problém som tu videl v dĺžke knihy, kde by sa dalo aj vyše 100 strán vyhodiť a deju by to neuškodilo, aj keď zasa na jednu stranu je človek šťastný, že v tomto svete je čo najdlhšie, ale na druhú stranu by som sa bez určitých pasáži obišiel (nakupovanie šiat v obchode). Druhú vytku (ale zas dosť subjektívnu) je neprítomnosť postavy z jednotky, zato tu ale máme dostatok Elenda, ktorý mi až taký zaujímavý neprišiel. Ale zas od polky knižky, niekedy keď príde tretia armáda tam začne tempo rásť a musí sa to čítať už v kuse. Pár vecí sa tu vysvetlí, ale zas veľa iných otázok vypláva na povrch. A veľké plus za použitie náboženstva ako nástroja (:
Kniha je čtivá. Postavy, až na Elenda, zajímavé, a to jak kladní hrdinové, tak i ti "záporní". Není to úplně top fantasy, ale vysoce převyšuje většinu knih tohoto žánru.
Tesne po dočítaní sa nemôžem ubrániť istému sklamaniu, obzvlášť v porovnaní s prvým dielom. Pramen Povýšení totiž na začiatku nadviaže na to najlepšie z prvej knihy a čitateľ sa nevie dočkať na vyjasnenie tajomstiev z Finálnej ríše, čo je to vlastne ten prameň povýšenia a bezednost, čo sa deje s mlhou, kto je ten mistborn, ktorý neustále sleduje hlavnú hrdinku...No po istom čase sa dej až príliš ustáli a tempo začne kolísať, a na pár sto stranách sa v podstate rieši len situácia Luthadelu a nič iné. Chvalabohu Sanderson napísal výborné, reálne postavy, ktoré tento (podotýkam nepríliš veľký) nedostatok vedia vynahradiť a kniha sa tak nikdy nestáva nezáživnou. Len by si zaslúžila isté skrátenie. Koniec je však fantastický, opäť prekvapivý, a ja sa neviem dočkať, aké následky bude mať záver knihy a ako sa vyvŕbi celá trilógia.
Autorovy další knížky
2012 | Cesta králů |
2008 | Finální říše |
2019 | Meč Přísahy |
2006 | Elantris |
2010 | Vyjednavač |
Děj je hodně překombinovaný, celkově je druhý díl výrazně slabší než ten první. Na rozdíl od prvního dílu se vytrácí pocit fantaskního světa a celé je to trochu jalové. Škoda. Velká škoda.