Pravěk a jiné časy
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90719/bmid_pravek-a-jine-casy.jpg
5
200
200
Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat - říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve dvacátém století - od začátku první světové války do osmdesátých let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy" hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , HostOriginální název:
Prawiek i inne czasy, 1996
více info...
Přidat komentář
"Vždy jsem chtěla napsat knihu, jako je tato. Stvořit a popsat svět. Je to příběh světa, který se jako vše, co je živé, rodí, vyvíjí a umírá." - autorka
Čerstvé nositelce Nobelovy ceny jsem přišel na chuť jen z části. Vyprávění o fiktivní vesničce od 1. světové války až po nějaká 80. léta se čte jedním dechem a trpká atmosféra "obyčejného" života by se místy dala krájet, někdy mi ale unikala pointa určitých kapitol (konkrétně ty s "Bohem" a "Hrou" - čekal jsem nějaké větší rozuzlení).
Každopádně se však chystám zkusit nějaké další dílo této autorky.
Silná atmosféra a kombinace skutečnosti a magičnosti je hlavním tahákem této čtivé prózy, stejně jako skoro až básnické obrazy. Pravěk se vám odvíjí před očima a s postavami není těžké se ztotožnit. Má první kniha od Tokarczukové určitě nebude poslední.
Kniha, ktorá si ma bezvýhradne získala svojou atmosférou. Pravek a iné časy ma pohltil svojou jednoduchosťou, magickosťou a svojimi plnokrvnými postavami, ktoré mi budú chýbať. Mierne sa ponáša na Letné svetlo a potom príde noc od Stefanssona, ak sa vám páčila, neváhajte ani s čítaním tejto knihy. Teším sa na ďalšie knihy od výbornej poľskej autorky akou je Tokarczuk.
Super. Krásné, mytologické, místy až příliš mystické....Ale ty obrazy reality, lesku a bídy lidskosti byly tak výmluvné a opravdové, až mi to bralo dech... Zážitok!
Olga T. mě touto knihou zasáhla a už nepustila... jedna z mých nejmilejších knih a autorek
Olga Tokarczuk dokázala napsat to, o čem často přemýšlím, uhodit na nějakou schovanou strunu ..... třeba statkář Popělský a Matka Boží Ješkotelská .... výborná věc
Tak jestli tahle kniha opravdu patří v Polsku k nejprodávanějším, tak gratuluji sousedním Polákům k dobrému vkusu. Magický realismus střední Evropy. Místo jihoamerického pralesa tu je pouze evropský les, ale i ten dokáže být podobně tajuplný. K tomu příběh jedné vesnice na pozadí dějin, před kterými se nešlo uzavřít, i když byl Pravěk svět sám pro sebe.
Bez debaty 5 hvězdiček. Výjimečná, zvláštní kniha, místy mi svou poetikou připomínala Cílka. Jinak vše důležité už bylo řečeno v recenzích přede mnou. Až ve mně odezní ten pocit z prvního přečtení, rád se k ní za čas zase vrátím.
Život je krásný, není však jednoduché ho žít. "Člověk do svého utrpení zatahuje i čas. Trpí kvůli minulosti, a to poznamenává utrpení budoucí. Tak vzniká zoufalství." (str. 158)
V Polsku (nejen v obci Pravěk), vlastně v celé střední Evropě, bylo toho zoufalství ve XX. století, které kniha zachycuje v jednotlivých kapitolách zvaných "čas", spousty. A křivd. A smutků.
A tak se v jedné z kapitol Čas Hry objevuje v popisu Třetího světa i tato slova: "Bůh tedy sestoupil na zem a každému zvířeti, na které narazil, násilím přidával prsty, dlaně, obličeje, jemnou kůži, rozum a schopnost údivu - měnil zvířata v lidi. Ale zvířata se vůbec nechtěla stát lidmi, protože lidé, podle nich, byli strašní jako monstra, jako obludy. Domluvila se tedy, chytila Boha a utopila ho. A tak už to zůstalo. Ve Třetím Světě proto není Bůh ani lidé." (str. 103).
Druhé setkání s autorkou nedopadlo vůbec špatně. Jen se nedokážu vměstnant mezi tři a čtyři hvězdy, dala bych tři a půl.
Obyvatelé Pravěku byli kouzelní, prostí, místy snoví a to mě bavilo. Rozdělení do krátkých kapitol se lehce četlo. Nejvíc mě zaujala Kláska.
Pohltil mě ten svět a nechtělo se mi ven. Po Klásce a Rútě se mi pak dlouho stýskalo...
Velmi zvláštní kniha, po které je dobré sáhnout v tom správném rozpoložení.
Pokud budete čekat normální knížku, asi budete zaskočeni, a když narazíte na „podivné“ esoterické myšlenky, možná budete uvažovat, zda vůbec číst dál.. Ale pokud se nenecháte odradit, zjistíte, že s přibývajícími stránkami jsou tyhle neobvyklé úhly pohledu v knize čím dál přirozenější, že vedou k samé podstatě, a že právě ony činí knihu tak jinou a vlastně velmi modrou.
A možná se ve vás zahnízdí neodbytná myšlenka, že vnímat jen to, co je na povrchu a nesnažit se ani nakouknout, co je pod tím, by byla škoda.
„Domov důchodců nebyl postaven starým způsobem a neměl žádná okna na server, jako by se ti, co jej postavili, snažili vzepřít čtvrté, nejtmavší části světa, aby nekazili starouškům náladu.“
---
„Den byl krátký, jako by byl nemocný a neměl sílu dojít až do konce.“
---
„Stáli u nemocničního okna a snažili se pochopit neštěstí, které Míšu potkalo. Možná se uhodila do hlavy a poškodila si tak všechna důležitá centra: řeči, chuti do života, radosti ze života, neopakovatelnosti života.“
Autorka v několika kapitolách popisuje život obyvatel vesnice Pravěk. Zpočátku se mi vyprávění zdálo magické až pohádkové, ale v průběhu knihy se stávalo více realističtějším, zvlášť v období války. Nejvíc mě zaujaly osudy jedné generace žen, které si prošly snad vším. Z nich nejsvobodnější, nesvázaná konvencemi a údělem neustále rodit děti, mi přišla Kláska. Připojuji se ke komentáři Rade - povídka Míšin mlýnek jedna z nejlepších.
Příběh o plynutí času, o proměnách lidí i vztahů ve velmi nezvyklé formě.
Poetické možná, ale pro mě taky drsné a tak nějak teskně smutné – zrození, láska, stárnutí a smrt ve zrychleném běhu času.
A co mi nejvíc zůstane v paměti? Míšin mlýnek a Míšina zásuvka, Bělského hra pro jednoho hráče a Izidorovy čtveřice…
„Ale čas v domově důchodců plyne jinak než jinde, jeho proud je tenčí.“
„A nakonec, když sestra Anděla řekla: ,On umřel´, začal se stahovat prostor, který měl Izidor uvnitř a který nebyl ani pozemský, ani nebeský – rozpadl se na malé kousíčky a zmizel navždy. Byl to nejstrašnější obraz zmaru, horší než cokoliv jiného, než válka, požáry, exploze hvězd a imploze černých děr.“
Tohle je moje první přečtená kniha z kategorie magického realismu. Líbí se mi, jak je svět, který se v románu ukrývá rozpracován a pečlivě roztříděn a také se mi líbí, že je tento svět obydlen různými zajímavými archetypálními postavami. Dále se mi líbí, že román zachycuje osudy několika generací a vstřebává do sebe i některé historické události z dvacátého století. Vše je spolu umně propojeno. Jednu hvězdu strhávám za ne vždy povedené jednotlivé příběhy.
Nádherná knížka, která má úplně všechno a když si uděláte čas, dokonale vás odmění.
Komentáře níže a hodnocení mluví za vše a mohu jen doporučit, doporučit a doporučit.
Tato nijak rozsáhlá kniha zahrnuje snad všechny otázky bytí a historii nejen 20. století podává v naprosto originální formě.
Olga Tokarczuková je dobrá pozorovatelka lidských vlastností, slabostí i přírodních pochodů a navíc to dokáže podat v tak nitěrní a "poeticky kruté" formě, že čtení opravdu zanechá hlubokou stopu. Autorka má výrazný styl a přesto je každá její kniha něčím jedinečná.
„Představy jsou v podstatě mostem porozumění mezi hmotou a duchem. Zvláště pokud jsou časté a intenzivní. To se obraz mění na kapku hmoty a připojuje se k řece života. Někdy se v něm po cestě něco změní. Všechny lidské sny se proto, pokud jsou dostatečně silné, splní. Ne vždy však úplně přesně.“
A propojení snů a reálného času jednotlivých postav, zvířat, věcí, Boha, života i smrti, tvoří tohle úžasné dílo, které je pro mě opravdovým zjevením. Je poetické, drsné, určitě je to magický realismus, vlastně je to lyricko-epická próza, která nás provádí velkou částí 20. století, ale spíše z pohledu do nitra hrdinů a jejich okolí. Krásný čistý jazyk, určitě patří dík i překladateli Petru Vidlákovi, ulehčuje pohled na kruté a drsné okamžiky a nabízí úžasné pohledy na les, stromy, podhoubí i na duše lidí, žijících v Pravěku, místě, které je středem vesmíru. Doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Skvělá Olga Tokarczuk a její kouzelný "Pravěk", unikátní podobenství světa, ve kterém se navzájem mísí a ovlivňuje živé a neživé, kde hlavními protagonisty nejsou jen lidé, ale celá příroda, nadpřirozené bytosti, neživé věci a dokonce i samotný Bůh. Směs realismu a fantazie o životě a smrti, o pomíjivosti, proměnlivosti a neúprosně plynoucím čase. Krásný jazyk, velmi působivé, poetické a magické, příběh který zaujme, fascinuje a pohltí.
Třešničkou na dortu pro mě bylo krásné slovenské vydání a jeho nádherná jemná slovenština, která ještě více umocňuje celkový dojem z knihy.