Před povodní
Bohumila Adamová
Vilu na břehu řečovické řeky navštěvuje neznámý host. Přichází starou studnou a nepatří do suchozemského světa. Také Hanu Strnadovou přitahuje spíše svět pod hladinou než mezilidské vztahy ve městě. Nešťastně zamilovaný Jarda Vávra pozve na návštěvu Haninu bývalou psycholožku Radku Borskou, aby mu poradila s řešením komplikovaného vztahu. Doktorčino počáteční nadšení je vystřídáno rozčarováním a nutnou sebeobranou. Na pilu rodiny Vávrových chodí anonymní dopisy a dny začínají chutnat jako zkažená ryba. Řeka si žije vlastním životem, po dlouhém suchu se hladina nečekaně zvedá a vrací obyvatelům to, co do ní během zimy nerozvážně naházeli.... celý text
Přidat komentář
Dočteno, bylo to opravdu zvláštní čtení. Člověk nevěděl , co je realita a co se odehrává v hlavě. Nakonec se to celkem rozběhlo. No teď si dám od spisovatelky chvíli pokoj.
Čtu a čtu,a najednou si uvědomím,že vlastně jenom spěchám,abych už měla přečteno.Nicméně knížka je v jádru zajímavá,ale zároveň dusící.
(SPOILER) Nebýt toho magicko-realistického prvku s postavou ve studni nebo utonolou hrdinkou byl by to pro mě čistý průměr. Takhle se to trochu zvedá. Přesto pro mě kniha postrádá wow efekt, který jsem podle toho, co jsem o autorce slyšel, čekal. Na jedno přečtení ale dobrá volba, pokud vás už nebaví Selský baroko Hájíček a chcete netradiční román z české vesnice.
Do vsi plné divných lidí dorazí psycholožka. Její linie mě docela pobavila. Každé místo, kam se dostanete jako host, přespolní, náplava... si buď zamilujete, nebo si ono zamiluje vás :).
Hana a její linka mě nebavila. Přišlo mi to až moc mysteriozní.
Četla jsem první díl a ten mi moc nesedl.
Tak jsem od toho moc neočekávala. Ale docela se mi to líbilo. Vyprávění už jsem si dokázala s postavami spojit. Nenávist u postav je přímo hmatatelná, příběh se vyvíjí a naděje tam je také.
(SPOILER)
O knížce jsem měla úplně jinou představu. Zejména, že ji nebudu chtít poslat dál – což se ale nakonec nestalo, už jsem ji poslala "po vodě". Co oceňuji, jsou barvité popisy vodního prostředí, včetně textem na mnoha místech probleskujícího varování: lidé, chováte se k řece ohavně. Co autorka taky zvládla bravurně, je vzbudit ve čtenáři pocity odporu – ať už jde o všechno smetí v řece, popis venčení psů a neuklízení po nich či charakteristika některých postav. Pro slabší povahy je myslím kniha naprosto nevhodná.
Chvílemi jsem měla dost problém zorientovat se v ději, který obsahuje četné zámlky, odkazy na něco, co člověk jaksi nejasně tuší, ale neví a dozví se to o mnoho stránek dál. A někde je čtenář totálně sveden "ze stopy" a celou dobu má podezření, jak to s jistou postavou špatně dopadne - a nakonec osud, tedy vlastně autorka, zamíchá kartami jinak. Musím ale upozornit, že jsem úplně zazdila, že s knihami "Do tmy" a "Ke dnu" tvoří tato kniha sérii, takže jsem ji suverénně četla jako první, možná i proto mi některé věci docházely se zpožděním.
Závěr mě potěšil. Tedy až ten úplný závěr, který je prázdnou stránkou oddělen od ostatního textu a kterého jsem si všimla až dodatečně (naštěstí jsem si stihla všimnout dřív, než ode mě kniha odputovala). Konec kapitoly před tímto závěrem, kterou jsem prve považovala za závěr, totiž ve mě vzbudil pocit, že už fakt ničemu nerozumím... co to ta Hanka s Jardou vyvedla? Ale nebojte, nakonec to dobře dopadlo :-). Tedy aspoň pro někoho.
Když to shrnu: knížku jsem si přečetla ráda, stejně tak ráda si přečtu i první dva díly série, ale myslím, že i ty odputují do nějakého dobročinného bazaru :-).
Kdyby byl tento příběh vyprávěný pouze z pohledu Haničky, byla bych neskutečně nadšená. Byl by to příběh vyprávěný z pohledu psychicky narušeného jedince a to by bylo z mého pohledu naprosto dokonalé. Bohužel se tak nestalo. Místo toho jsem byla nucena přijmout fakt, že nějakým způsobem je postižený téměř každý obyvatel z této vesnice. Opakuje se tak stejný modus operandi jaký byl použit již v knize Ke dnu. Ta kniha se mi strašně moc líbila, protože to byl zajímavý nápad a líbilo se mi to. Ale myslím si, že jednou to stačilo a pro tento příběh to chtělo vymyslet zase něco nového. Magický realismus mi v této knize vůbec nevadil, ale nemohu se zbavit dojmu, že ten můj nápad by byl daleko lepším řešením. A tak i když jsem byla s knihou velice spokojená, plný počet bodů jí tentokrát nedám. Audiokniha je velmi vydařená a načetla ji paní Dana Černá.
Možná to byl záměr, pojmout ty tři díly – z mého pohledu – tak odlišně. Jako by „Do tmy“ psala introvertní, soucitná autorka, která mi svým spisovatelským i psychologickým umem přiblížila tu umanutou, duševně nemocnou hrdinku, kterou měla sama ráda – a já si ji zamilovala. Jako by „Ke dnu“ psala autorka naštvaná na povrchní, sobecké, ujeté lidi, proto jimi zaplnila až přeplnila celou knížku - a mě otrávila. A jako by knížkou „Před povodní“ chtěla autorka ukázat svět očima psychicky nemocného člověka; svět, ve kterém naprosto chybí logika, lidé – bez ohledu na věk, vzdělání a profesi – provádějí nesmyslné, nepochopitelné činy, jež jim ve výsledku nepřinášejí vůbec nic. Pokud opravdu měla autorka v úmyslu přesně tohle, u mě se jí to povedlo; v hlavě mi zůstal chaos a pocit, že nejen lidé, ale celý svět se vymkl řádu a vše se děje nahodile a bez příčiny.
Stejně si myslím, že příběh by měl svou logiku mít, bez ohledu na žánr.
Cetla jsem hned za Ke dnu, abych si pripomela návaznost. Takže beru tak, ze me zasahly obě knihy. Přemýšlela jsem hodně o skrytém symbolu nesnášenlivosti k jinakosti. K hledání sebe sama a mista, kde se citim dobře (Hana). O odlisnosti různých mist (vzdyt doktorka Borska tu zažila kulturne socialni šok). Me se kniha moc libila, i s nadechem bizaru, fataskna. Ma silnou atmosféru
Jak tohle uchopit....tenhle díl prostě nedokážu popsat, ten se musí přečíst a je na každém z Vás, co si o knize v závěru pomyslí, za mě...jedna z knih, která se tak vymyká, která,Vás z reality a všednosti najednou vrhne do absurdna a fantasy,že Vás to chytí a jedete dál,abyste na konci řekli.. joo, to byl mazec a ještě v práci přemýšlíte, co tím chtěl vlastně básník říct...
Celá řečovická trilogie se mi vyloženě trefila do vkusu, dlouho jsem nečetla nic tak zvláštního a originálního. Pokud nemáte rádi nadpřirozeno, přečtěte si jen první díl. Ten mi úplně učaroval svou niterností. Druhý díl považuji za trošku slabší, i když i tam byly velmi silné a emotivní momenty. Tento třetí díl hodnotím opět na sto procent; kdysi mě podobně uchvátil Urbanův Hastrman anebo filmový Vodník v podání Dana Bárty. Není to už nějaká diagnóza?
Styl autorky mi vůbec nesedl, už od knihy Do tmy jsem nebyla schopná číst mezi řádky a pochopit smysl všeho, i když jsem se moc snažila. V knize se prakticky nevyskytuje přímá řeč, vše je chrleno ve větách, skáče se z jedné postavy na druhou a kolikrát jsem se musela vracet, abych pochopila, co se tam vlastně děje. I přesto jsem přečetla všechny tři díly, chtěla jsem vědět, co bude dál. Kniha Ke dnu mne bavila nejméně a až v polovině Před povodní mi došlo, že to není až tak úplně román, ale spíš lehký horor. Před povodní je plná deprese, smutku a panuje tam takový chaotický spěch. Prostředí vody a života pod hladinou se mi líbilo a je v dnešní době velmi aktuální, stejně jako se nenajde mnoho knih s tématem vodníků či podobných tvorů. Zaujala mne kniha tématem, méně zpracováním. Okolní události i charaktery byly dobře propracované, sled událostí byl kolikrát dílem jednoho odstavce, nicméně ten smutek jsem vždy musela překonávat, byla jsem jím nacucaná a nasávala ho z každé další strany. Jsem moc ráda, že jsem si třetí díl nenechala ujít.
Nějak jsem se do knihy nemohla začíst, tak jsem ji nedočetla (odložila na později). Nejvíce se mi líbila první kniha této série Do tmy. Ta byla skvělá. Do té doby jsem nic podobně introvertního nečetla.
"Do tmy" me zaplavilo vuni bylinek a naprosto mi ucarovalo. Z pachu drubezarny mi nebylo dobre. "Ke dnu" me opravdu stahovalo dolu. Prilis mnoho charakteru podobnych jmen me matlo a pribeh me (mozna i proto) minul. "Pred povodni" me ale zase vtahlo a moc jsem si tuto knihu uzila.
Pokud predchozi dily byly depresivni a mirne desive, tady se uz nebojim pouzit vyraz horor. A to v tom nejlepsim slova smyslu! Jsem spokojena i s tim, jak tentokrat pribeh dopadnul. Kruh se uzavrel.
Mám ráda experimenty, ale tohle se podle mě příliš nehodilo. Nehodilo se zasahovat do příběhu trilogie do takové míry, že je úplně změněn žánr. Předchozí díly se mi líbily opravdu hodně, Bolavá je dle mého velmi talentovaná spisovatelka, ovšem čeho je moc, toho je příliš. Nedokázala jsem tomu příběhu Hany, Jardy, Borské a ostatních uvěřit. A jestli to byla nějaká metafora, já ji nepochopila. Ale nemůžu jen hanět - jazyk byl vytříbený a líbila se mi personifikace vody a to mírně ekologické poselství. Ale pro příště mi budou stačit první dvě knihy. 45%
Třetí a závěrečný díl trilogie Do tmy. Před povodní tentokrát opravdu navazuje na předešlý díl Ke dnu, ale opět depresivní a smutné čtení, postavy psycho + navíc hororové prvky ( a z Milady je Miládka :)).
Dočetla jsem na sílu, jen abych věděla jak to dopadne, jinak jsem se docela ztrácela v ději a v noci měla hrozné sny.
Před spaním si přečtu jak cosi kdosi leze ze studny .... v noci spíme při otevřeném okně, jinak to ani v tomhle období nejde. Okno je v přízemí a vede na dvůr..., takže slyším i to co normálka slyšet nejde :):) A i my máme na dvoře studnu!! Ráno před půl 6 si mám jít okolo studny pod přístřešek pro kolo a jet do práce ...uff, a do práce jedu okolo dvou rybníků..... Další dny , teda noci se mi zdá pořád o vodě, do které asi co nevidět spadnu....
No, v každém případě celou trilogii doporučuji. Je to opravdu zážitek i když jsem to možná moc nepochopila :):)
1.dil Do tmy nejlepší, řadím mezi moje top
Závěr volné trilogie Anny Bolavé nás vezme potřetí na stejné místo, ale opět se na něj díváme jinýma očima. V centru dění totiž tentokrát stojí Hana Strnadová, která je další do skupiny podivínů.
Magická atmosféra, tajemno, řeka.. ale taky příběh o vztazích, křehkosti a o bolavých místech lidské duše.
Tento díl se mi líbil nejméně, protože tam na mě toho podivna bylo už asi příliš.
Nicméně i tak byl opět napsaný skvělým jazykem a za přečtení určitě stojí.
Završení volné řečovické trilogie. Za mě nejslabší díl, atmosféra je sice pořád silně vykreslená, ale dějově už to za mě bylo až moc neuchopitelné a fantaskní. Vlastně bych nedokázala říct, o čem kniha byla, v paměti zůstávají jen záblesky postav. Ovšem stylisticky neztrácí nic na předchozích dílech, Anna Bolavá píše výborně, o tom žádná. Taky jsem poslouchala jako audioknihu, namluvila ji Dana Černá. Pro mě spíše nevýrazná narátorka, i souboj audioknih (všechny tři knihy jsem "četla" v tomto formátu) by tedy vyhrála první Do tmy. Namluvila ji Anita Krausová.
Audiokniha.
Tato závěrečná kniha trilogie se mi líbila nejvíc. Autorka je skvělá, jak vystihuje naprosté odlišnosti lidí v Řečovicích.
Mám pocit, že Řečovice jsou plné velmi zvláštních až bláznivých obyvatel. Asi největší proměnou k lepšímu prošla Heda Vávrová, matka Jardy. Tato část opravdu navazovala na předešlou, druhou knihu.
Četba knihy je krásně poetická. Líbilo se mi myšlení Anny, které obsahuje magičnost spojenou s vodou a vodníkem.