Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529885/bmid_prilis-hlucna-samota-662ad45a9cd9b.jpg
4
1158
1158
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě...... celý text
Přidat komentář
V románu lze najít různé paralely mezi Hanťou a prvním biblickým člověkem.
Hrabal prý napsal Příliš hlučnou samotu po dlouhé nemoci a vynucené střídmosti. Tvrdil, že kniha je to, pro co dokázal žít. Mohu doporučit.
Haňta, který zachraňoval knihy, které měly skončit v lisu, mě je postavou velice blízkou. Miluju knihy a taky bych je zachraňovala.
Nebesa nejsou vůbec humánní, to jsem se dozvěděl od hlavního hrdiny Hanťy. Celkově tato novela byla dosti zajímavá. Abyste tomu rozuměli já sbírám staré vydání knih, kupuji je ovšem na internetu a taky k nim mám určitý vztah, stejně jako Hanťa, zkrátka nacházíme v nich genialitu své doby, takže ztotožnit se s hlavní postavou mi problém nedělalo. Akorát já nepracuji třicet pět let u lisu, nerandím s cikánkami a nepiji pivo. Haňťův příběh mi přišel dost zajímavý a tady šlo krásně vidět jak knihy dokážou ovlivnit člověka, jak člověk dosti sečtělý mluví více filosoficky. Pak tu nastává převrat, v této novele, v podobě obrovského lisu, který nahradí deset Hanťů. Končí to poslední nalezenou knihou pro kamaráda Frantíka. Ve své podstatě mi to připomíná Svěrákovi Vratné lahve, kdy lidskou, poctivou, práci nahradí, umělý, bezcitný stroj. Ale já, já v době technologií, čtu starší knihy, podobné tady těm, a vidím tam krásný duch té doby, kdy ještě lidé, nebyli závislí na technologiích, a všechno tak nějak bylo lidštější. Prostě geniální Hrabal, který mě dokázal dostat na tyhle myšlenky, které jsou dost k zamyšlení, kord v dnešní době...
Ráda jsem se s touto knížkou seznámila, ale číst jednou mi opravdu postačí. Čekala jsem, že dost depresivní text sebevraždou skončí, závěr mě překvapil.
„Přečti si to,“ říkal kolega.
„Já Hrabala moc nemusím.“
„Ale tenhle se ti bude líbit, fakt.“
Že já na něj dala…
Že je Bohumil Hrabal velké jméno české literatury, neznamená, že se musí líbit všem. A jak mě nenadchnuly jeho dvě jiné knihy, které jsem si troufla číst (Obsluhoval jsem anglického krále, Morytáty a legendy), nezlepšil se můj vztah s Hrabalem ani po přečtení Příliš hlučné samoty.
Samotný styl, který je prostě tokem vět, které přitom jen minimálně posouvají děj vpřed, spíše neustále odbočují, je za mě otázkou zvyku. Stačily dvě kapitoly a tak nějak jsem na to nasedla a vezla se, i když ne úplně radostně. Bokem tu hrdina vypráví anekdotické příběhy jiných, sem tam i úsměvných (třeba mladý a starý, s čepicí a bez), jenže ve mně pořád vězela otázka, proč se tím mám vlastně zaobírat? Navíc to, s jakou lehkostí popisuje ony příhody s lidmi, které znal, a s tím, co dělali zvířatům… A pak ten lis na papír… Ach jo.
Uznávám, že záchvěvy nějakého toho soucitu s protagonistou probleskly. Láska k literatuře a dumání, změna postupu ve zpracování odpadového papíru – jasně, dokázala jsem ho litovat, ale přesto.
Nakonec nejzajímavější pro mě byl nejasný závěr (s ohledem na interpretaci) a doslov, který aspoň něco z přečteného objasnil, přesto mě pro pábení nezískal.
Náš rozhovor s kolegou pokračoval i po přečtení:
„Jak jsi mi to mohl doporučit, když tam dělají zvířátkům takové věci?!“
„Jaké věci?“ (…) „Na to jsem úplně zapomněl.“
Ach jo. Takže pokud jste stejně jako já citlivější na hrozné věci, které se dějí zvířátkům, dejte si na Příliš hlučnou samotu pozor! I když tam tyhle hrůzy nehrají markantní roli (ve dvou případech tady jde dokonce jen o letmou zmínku), ve mně zůstávají vězet vždy velmi dlouho.
Tuto knihu mám od pana Hrabala nejraději. Příběh starého Haňti, jeho vztah ke knihám, krásná čeština.Vsechno si dovedu představit.
Přečteno v rámci čtenářské výzvy a musím říct že mi styl vyprávění vůbec nesedl. Souvětí na půl strany, žádná přímá řeč a opakující se věty to není nic pro mě. Sice se mi kniha četla rychle, ale moc potěšení mi teda nepřinesla. Nelituji že jsem knihu přečetla, ale je to můj první Hrabal a na dlouhou dobu i poslední.
Kniha ve mně vyvolala představu, že sedím v nějakém zakouřeném pajzlu a poslouchám životní příběh a moudra místního certifikovaného násosky, kterému se už tak trochu motá jazyk i mozek. Je to brilantnost a zároveň kámen úrazu tohoto díla, protože v reálu bych v tom pajzlu neseděl nebo bych neposlouchal, takže i u knihy jsem dost často přemýšlel, že ji nechám nedočtenou, ale jelikož poctivý čtenář od rozečtené knihy nikdy neutíká, tak jsem to dal :-)) Asi chápu vysoké hodnocení, mně to však nesedlo.
Nebe není humánní....
Pro milovníka knih je tato knížka " masochismus" ...hlavní postava Haňta pracuje ve sběrně a lisuje papir a mimo jiné i knihy....a jelikož je milovník knih, tak se snaží některé knihy zachránit....
Ale když se pak objeví obří lis, kde už nemá šanci...Tak to vzdá....
Moc hezká, kniha....děkuji p.Hrabale
Brilantní Hrabalovo dílo, zatím nejlepší, co jsem od něj četla, vychází z vlastní autorovy zkušenosti z práce ve sběrně starého papíru ve Spálené ulici.
V rámci doslovu lze najít i odstavec s autorovým stručným vysvětlením, proč dílo přepsal potřetí, než byl s výsledkem spokojen. Podle mě došel k nejlepší esenci myšlenek a pocitů, které chtěl vyjádřit z pozice člověka ze spodiny společnosti, které okořenil typickou ironií. Dotýká se filozofie, Boha, zkušeností z komunizmu, lásek, nepřizpůsobivosti starého člověka ...a přitom je to čtivé, místy hnusně šokující, místy zábavné.
Zajímavá je i závěrečná báseň Adagio lamentoso sestavená jako koláž z výstřižků z novin a reklamních letáků, citátů a slov autora.
Kniha je představena jako skvost Hrabalova vyprávěčského umění, jeho perlivou češtinou. Dílo bylo napsáno v roce 1976, nejdříve vyšlo v cizojazyčných vydáních, a teprve po třinácti letech u nás.
Hlavní hrdinou je samotářský hloubavec Haňťa, který pracoval 35 let ve sběrně starého papíru. Svou práci miloval a věřil, že si své „balíky“ vezme i domů, až půjde do důchodu. Při své práci nacházel spousty cenných a zajímavých knih, které si bral domů a četl je, než musely být zničeny.
Musím přiznat, že tento styl vyprávění není mým oblíbeným literárním žánrem. Není však na škodu zkusit se někdy ponořit i do něčeho jiného.
Čte se to snadno a vlastně těžce. Maličká knížka, ale lehko mi z ní není. Vlastní děj snad ani není důležitý - to, čím nutí k zamyšlení, by bylo možno umístit do jakýchkoli kulis. I když právě ta nechutnost některých scén jí dodává kontrast, který na čtenáře naléhá a provokuje. Mimo to vidím, že trochu klasického vzdělání mi je třeba.
Bohužel nic pro mě. Způsob, jakým byla kniha napsána mi vůbec nesedl - v podstatě jen souvislý text, žádná přímá řeč a neustálé opakování stejných vět a myšlenek.
Skvěle napsáno, není jinak než dát 5 hvězdiček i když se mi z některých pasáží zvedal žaludek.
Přečteno kvůli výzvě.
Není to úplně moje krevní skupina, ale přečetla jsem ji s chutí.
Mančinka mě pobavila, zejména na lyžích, a Ilonka? No ta byla svá. Její "já tady bydlím taky" nemělo chybu...
Jen čekám, kdy díky korektnosti, příjde na přetřes slovíčko cikán...
Ponaučení: I přes všechna hovna, která se Ti postaví do cesty, se můžeš stát úspěšnou a nezávislou ženou.
Pan Hrabal byl opravdu pan Spisovatel. Krásná práce/hra s českým jazykem, dlouhá souvětí mi nevadila, naopak jsem si užívala tu květnatost a bohatost popisu. Kniha je plná humoru, ale také hlubokých myšlenek a po dočtení ve mně zanechává špetku melancholie. Rozhodně jsem ráda, že jsem se k této knize díky letošní výzvě dostala (normálně bych po ní nesáhla a byla by to škoda).
Příliš hlučná samota se na první pohled poměrně dost odlišuje od Hrabalovy předchozí tvorby, která byla plná humoru a přijímání života s úžasem. Tady na vás bude dýchat beckettovská osamělost, těžká kocovina a haldy filozofických myšlenek, které nutí k zamyšlení.
„...stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky,
jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky
jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl...“
Hanťovo vyprávění pro mě bylo intimním pohledem do nitra člověka, který se potýká s vlastními démony a zkoumá smysl a podstatu života. Tak asi jako každý z nás...
Zajímavostí je, že Hrabal napsal Příliš hlučnou samotu celkem třikrát, přičemž každá verze se lišila ve formě a stylu.
Chápu, proč je tahle knížečka významným dílem české literatury. Hrabal má originální styl psaní, příběh má atmosféru. V průběhu čtení jsem si několikrát vzpomněla na našeho pana profesora z češtiny na střední, který nám opakoval, že čeština je krásný jazyk - no, měl pravdu a Hrabal je toho důkazem.
Nicméně. Osobně nejsem fanda souvětí přes půl strany, nejsem ani asi dostatečně cool, abych viděla kouzlo v řečech člověka - alkoholika. Přečetla jsem mraky knih s podobnými ale pro mě lépe podanými myšlenkami. Hrabalovská forma mi moc nesedí.
Takže jsem ráda, že jsem knihu přečetla pro rozšíření obzorů, ale dalšího Hrabala už číst nebudu.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
"...ta práce byla vraždění novorozeňátek, tak jako to namaloval Pieter Brueghel, tou reprodukcí jsem obaloval minulý týden všechny balíky..." (s. 59)
Tragédie o lásce ke knihám, obzvláště těm krásným, a o smutku nad tím, když je s nimi, podobně jako s bezbrannými zvířátky nebo mrtvými příbuznými, zacházeno jako s odpadem. Mašinérie nezadržitelného tlaku průmyslového pokroku drtící vše staré, prosté a neefektivní na padrť včetně protagonisty knihy, Haňťi. Ona příliš hlučná samota se celou dobu odehrává v jeho hlavě, když sice žije sám, ale necítí se opuštěný, protože společnost mu dělají autoři knih, které zachraňuje z lisu - většinou velcí filosofové jako Kant, Ježíš nebo Lao C' a také reprodukce obrazů velkých malířů jako Van Gogh, Gauguin nebo Bosch. Hrabal byl dosti možná taky takový "furiant nekonečna a věčnosti", který býval dlouho sám jen ve společnosti myšlenek (svých nebo cizích), a Nekonečno a Věčnost asi taky měly zálibu v takových lidech, jako byl on.
Styl psaní má, jak je známo, opravdu svůj - dlouhé věty s hromadou čárek, myšlenky tečou jako voda, nad ničím se moc nepozastavuje, i smutné nebo emocionálně těžké momenty jsou řečeny jednou, narovinu, jednoduše a bez patosu. Možná ale právě proto mají takovou sílu. Mně se tento styl velice zamlouval.