Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529885/bmid_prilis-hlucna-samota-662ad45a9cd9b.jpg
4
1158
1158
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě...... celý text
Přidat komentář
Ne nadarmo jsou hrdinové knih Bohumila Hrabala pábitelé.
Na první pohled banální příběh o dělníkovi z lisovny na papír. Na pohled druhý něco jiného - filozování o strastech a radostech života. A taky o účelu žití.
"...že soumrakem nastalo období v denním životě, kterému se říká krása."
Moje druhé setkání s Bohumilem Hrabalem. Název útlé knížečky se mi zalíbil ihned, takže jakmile jsem si knihu vzala do ruky, tak jsem si přečetla anotaci a zalesklo se mi v očích, jak na mě samotnou některé věty sedí.
Při četbě jsem byla unášena krásou všedních věcí, kterou Hrabal s lehkostí zachycuje. Příběh doplňují zmínky o jiných autorech a umělcích, takové střípky detailů, které do kontextu zapadají. Dějově jednoduchý příběh zachycuje nádheru "obyčejných" chvil, proměňující se společnost, a sílu a krásu knih.
Střídaly se ve mně pocity okouzlení, smutku, radosti. Přemýšlela jsem nad pomíjivostí a krásou života. Je hezké se zamyslet nad tím, jakým směrem jde dnešní doba a přece jenom, zda není někdy dobré se v něčem vrátit zpět. Zpomalit a všímat si krásy okolo nás.
"...jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, ..."
Je to kniha pro poetické duše. Co více dodat.
Taková zajímavá kniha o samotě, která Vás aspoň trochu donutí se zamyslet. Kniha se mi hodně líbila, i když mi z ní bylo trochu smutno.
Dlouhé věty, žádné odstavce, přímá řeč neexistuje. Sem tam vysvitne hezká myšlenka jako perla a pak zase nekonečný proud slov o všem a o ničem. Lisování myšek a podobné je už jen třešnička na dortu, který nějak nemůžu strávit. Netroufám si více hejtit, vím, proč je Hrabal ceněný atd.; rozhodně je to ojedinělá kniha, jak formou, tak obsahem. Ale bohužel ne pro mě.
Bylo to takové zvláštní. Úplně mi z toho vyšlo, že "samota je depresivní místo", vlastně i tak to mám já. Když jsem sama, tak moc hloubám a přemýšlím nad vším. A pak trpím depresema a žiju vzpomínkama. To je zlý. Tahle kniha byla jedna velká deprese. A jedna z věcí, která mi vážně vadila, bylo neustálé opakování se. I když to tak normálně taky bývá, ale tady mi to nesedlo.
Vadily mi popisy zabíjení. Zabíjení ježků, myší, shrabávaní strýcova těla, a tak všechno.. bylo to na mně moc depresivní, prostě. Číst už to rozhodně nebudu, stačilo mi to takhle jako e-kniha..
A taky mi občas vadily dlouhé věty.
Ale napsané to bylo dobře. To zas jo.
Stále mezi lidmi a přece sám. Hanťa a sběrna surovin a lis, který nemilosrdně slisuje bezcenný cár papíru i dílo, které do sběrny rozhodně nepatří. To je jeho svět. Žije si sám svůj poklidný život ve sběrně a ve svém sklepním bytě. Jeho mikrosvět, do kterého se dobrovolně uzavřel, se však začíná pomalu ale jistě hroutit... Hrabalovo poetické vyprávění o jednom obyčejném lidském životě.
Tak půlhvězdičky navíc za neotřelý styl, příběh je zajímavý a hlavní postava hezky charakteristická.
„To všechno mne uvádělo v úžas, najednou mne to posvětilo a já jsem sám u sebe zkrásněl, že jsem měl tu odvahu nezešílet z toho všeho, co jsem v té mé příliš hlučné samotě viděl a tělem a duší na sobě zažil a prožil, procházelo mnou udivené poznání, které mne touhle prací házelo do nekonečného pole všemoci.“
//
„Opřený o pult otevřené skleněné stěny automatu v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš na všechno být už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí jen samé melancholické kružnice, a tak jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není víc než hydraulickým lisem zpresované myšlénky. “
Můj vůbec první Hrabal.
Než jsem Haňťův stereotypně poetický příběh pochopil a přijal tak, jak je, skončil.
Silné, smutné, děkuji.
Mně tenhle styl literatury nesedí. Potřebuji mít věty správně, ne natahované do krajních mezí. Taky nemusím opakování, chápu že pro někoho to má své kouzlo, ale já se radši s každou další větou posunu dál. Dopředu. Nikoli zpět.
Příliš hlučná samota bylo moje první setkání s Hrabalem a jeho stylem psaní. Kdo čte složitější kousky a zvládne se soustředit, i když jedna věta je klidně přes tři strany, tak mezi nekonečnými průtoky slov dokáže najít poklad. Myšlenky schované v souvětích chytají za srdce. Je to prosté téma, ale zároveň toho odkrývá tolik krásného, absurdního i smutného. Rozhodně to ale není četba do MHD, pokud si tedy nezvládáte odmyslet městský ruch. Dílo až přímo vyžaduje čtenářovu stoprocentní pozornost a trpělivost. Dílo má tři verze, takže záleží na Vás, jakou se rozhodnete číst a jak tím pádem bude vypadat konec knihy – zda na základě představy nebo reality… Začátek každé kapitoly je uvozen stejnou větou, opakující se motivy vypovídají o tom, že dílo má blíže k poezii než k próze; Hrabalova slovní zásoba je ohromující a v knize můžeme nalézt všelijaké odkazy na knihy, obrazy, architekturu… Práce je pro hlavního hrdinu, Hanťu, příležitostí k vyptávání se na sebe sama a k tvorbě, kterou realizuje lisováním odpadkových balíků. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje. Díla Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále vznikaly ve stejném období – oproti postavě Dítěte, která nemá žádné pozitivní ani negativní vlastnosti a nechává se ovlivňovat prostředím a lidmi kolem, je postava Haňti velice zapřísáhlá – hrdina chce být každým coulem sám sebou bez ohledu na společnost, nechce se angažovat, nechce se zapojovat… Jeho balíky jsou uměleckým dílem, tvoří z nich koláže, kde na jedné straně vidíme krvavý papír z řeznictví a na té druhé reprodukce slavných obrazů. Jeho umění však končí pouze na tomto místě, u něj samotného a dělá je čistě pro sebe, pro dobrý pocit. Zároveň rozhoduje o osudu knih – která půjde do balíku a kterou si nechá? Čím více knih si ale donese domů, tím více knih ho může doma zavalit. Pro mě touto knihou Hrabal určitě nekončí a těším na další kousky, které se ke mně dostanou.
Príliš hlučná samota je jedna z tých kníh, ku ktorým sa mi komentáre píšu dosť ťažko. Je to veľmi pocitová záležitosť, ktorú je naozaj lepšie prosto odporučiť a ponechať, nech si ju každý užije sám a po svojom. Je v tom kus histórie, kus krajiny, kus svojskej pravdy, namixované spôsobom, ktorý môže podať len človek, ktorý má s konkrétnym miestom a časom veľmi osobný vzťah. Nuž teda, odporúčam a najlepšie spravíte, keď pôjdete do čítania bez predsudkov, teda bez toho, aby ste sa na čítanie prílišne pripravovali, resp. zisťovali, o čom dielo je.
S Haňtou chcete sedět v hospodě nebo postávat na rohu a vést rozhovory. Chcete chodit za ním do sběrny, nosit s sebou pivo ve džbánu, sedět na sluníčku, opírat se o teplou zeď, nechat čas plynout. Přemýšlet, debatovat, smát se, smutnit. Smutnit až do konce.
Z této knihy dýchá atmosféra klidu, rozumu a svým způsobem i určitého duchovna.
Bravurní! Kniha člověka lisuje přesně jako Hanťův lis lisuje balíky. Co víc si přát?!
Ze všech Hrabalů se mi tenhle četl asi nejobtížněji, tahle kniha čtenáře drtí přesně jako lis na papír. Zážitek sice těžký, ale silný...
Vskutku zajímavé čtení, možná mohlo působit trochu utahaně, nemohu ale říct, že by ve mně nic nezanechalo. Vlastně se mi takovéhle melancholie i líbí.
Hlavním hrdinou tohoto románu je pan Haňťa, který už třicet pět let pracuje u hydraulického lisu, pomocí kterého lisuje vyřazené knihy. Celý příběh je ve své podstatě o lisování knih, hrdina se v něm vyžívá a nedovede si bez něj svůj život představit, jedná se o jeho životní poslání.
Zdálo se mi, že zde dochází k zajímavému odlidštění hrdiny, který v zavalení svou prací a ztrátou kontaktů s lidmi nějak splývá s knihami a lisem a stává se jejich součástí více než součástí lidského světa. V kontrastu s tím ovšem Haňťa často vzpomíná na mládí a na své staré lásky. V mládí byl stále humánní, popisuje zde ryze lidské trapasy, které se stávaly jemu i jeho milované dívce Mančince. Zajímavé je, že všechny tři v knize popsané trapné situace jsou propojeny dost překvapivým společným jmenovatelem (nebudu spoilovat).
Je pozoruhodné, jak je zde ovšem s odlidštěním a lidskostí pracováno nadále, když se Haňťa dozví o novém lisovacím stroji v Bubnech, kam se také jede podívat.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Kniha mne příliš nezaujala. Přesto pohled na svět z role hlavního hrdiny je velmi zajímavý.