Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/529885/bmid_prilis-hlucna-samota-662ad45a9cd9b.jpg
4
1158
1158
Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě...... celý text
Přidat komentář
Nádherné nádherné. Dvě tuny knih pomalu mlčí na to až v jeden den si pro svůj džbán piva dojít už nebudu moct...
Co k tomu napsat jiného než "krása"? Po několika předchozích náznacích jsem po přečtení Příliš hlučné samoty už zcela beznadějně propadl kouzlu Hrabalových příběhů. I ty nejobyčejnější věci, dokonce i věci jinak odpudivé, dokáže přiblížit s takovou lehkou nenásilnou poetikou a přitom nevtíravou hloubkou, že se rozplývám nad každým jeho výborně voleným slovem. Nechávám se unášet proudem děje a myšlenek, který je jen výjimečně přerušen jako život sám pouze na těch nejzásadnějších místech, nasávám tu vůni macešek lynoucí se z tváří všech lidí, které v knihách potkávám a velebím nádheru každodennosti a obyčejnosti, která se projeví vždy v okamžicích narušení plynulého proudu času... tu objevem nové knihy, tu rozhovorem se starým profesorem, tu návštěvou cikánek, tu tvořením galerie z balíků starého papíru, tu osvěžením dobře vychlazeným pivem s výhledem na procházející lidstvo. A u toho držím v rukou Hrabalovu knihu a říkám si, jak je autorovo vidění světa nádherně nakažlivé.
Gejzír myšlenek, ekvilibristika se slovy a Haňťa - vzdělanec proti své vůli :) Geniální dílo!
Přečteno s přestávkami za jediný večer.
Tato kniha obsahuje přesně to, co dělá Bohumila Hrabala tak silným a velkým spisovatelem. Jeho pohled na svět bez příkras, někdy až smutně tvrdá realita, kterou dokáže přesto popsat s literární grácií a precizností.
Vykreslení pocitů s jeho neskutečným talentem popisu a přirovnání.
Kniha mě naprosto vtáhla, a i přes cinkání pivního skla a hlasité konverzace hostů mé oblíbené hospůdky, ostatně právě na tomto místě je asi nejlepší Hrabalova díla číst, jsem se odtrhl od okolního světa a několikrát jsem musel čtení přerušit ke vstřebání síly autorových slov a zážitků.
Závěr knihy je fascinující. Kniha s opravdu velkým a tučným K, která i přes pochmurný děj patří mezi nejlepší, jaké jsem kdy v životě přečetl. To jistě dokazuje, jakým byl pan Hrabal spisovatelem. Díky za to!
Zásadní kniha mého života, dnes v noci jsem ji přečetl na jeden zátah stejně jako kdysi, když jsem býval ještě student a cítil mnohé, jsa však naprosto neschopen to pojmenovat...díky pane Hrabale.
Z vydání Hlučná samota (r.1994) jsem četl Příliš hlučnou samotu - veršovanou variaci jsem prolistoval, stejně jako druhou variaci.
Hrabal přesvědčí o své sečtělosti (aluze na Hegla, Nietzscheho, Rotterdamského, Schillera, Lao-c´e...), sobě vlastním pábením přibližuje smutnou dobu. Při ničení knížek připomíná Koniáše. Přes všechna úskalí (popis školní exkurze v lisovně působí asi nejnaturalističtěji) si Hrabal zachovává poetiku, která pobaví. Pro mě nejvtipnější je příběh "posrané" Mančinky. "...na jedné lyži, za jejími botami, leží ohromné lejno, tak veliké lejno jako těžítko, jak o tom napsal krásnou báseň Jaroslav Vrchlický..."
Smutný je osud cikánečky. "...spálili ji někde v Majdanku nebo Osvětimi..."
Hrabal dokáže s nadsázkou zachytit smrt nejbližších (mrtvý strýc ležící 14 dnů na zahradě) stejně jako pohled na vlastní hygienu ("Já kdybych se vykoupal, tak z toho hned onemocním, já musím na hygienu oparně a zvolna[ ...] umeju si jednu nohu a někdy i krk, jiný týden si umejvám pak druhou nohu a jednu paži...").
Smutný, avšak hluboký příběh obyčejného člověka, který vykonává obyčejnou práci neobyčejně.
Kniha zajímavá, ale asi je potřeba se nad ní zamýšlet trochu jinak, metaforicky možná. Pro tentokrát dávám průměr, ale myslím, že se k ní časem znovu vrátím a pokusím se proniknout více do autorových myšlenek.
Tato utla knizecka vas rozesmutni, na par strankach mozna rozesmeje, Krasne dilo pana Hrabala.
Urcite stoji za to, si tento kratky pribeh jednoho obycejneho clovicka, ktery uz 35 let pracuje u lisu papiru precist a zamyslet se nad zivotem.
Asi najlepšia Hrabalová kniha . Nádherné filozofické úvahy a myšlienky nad ktorými sa človek musí pozastaviť ...
Moc hezká kniha....nejkouzelnější na psaní pana Hrabala mi připadá jeho umění vidět věci obyčejné, nebo podle námi zaběhlého způsobu souzení ošklivé , jako věci kouzelné , obdivuhodné či krásné. Je to vlastně způsob , jak si uvědomovat krásu života , kterou pro její všudypřítomnost už ani nějak nedovedeme vnímat....
Podle mě nejlepší Hrabalovo dílo. Text barvitý, typický hrabalovský styl, spousta historek, trefný jazyk, realistické vidění světa v době nerealistické, filosofický rozměr textu zaujme a "nenásilně donutí" k rozvaze o smyslu lidského bytí.
Kniha o knihách. Člověk si zamiluje papír tohoto díla a přemýšlí, že si půjde vylisovat vlastní balík se stranami polepenými stránkami z příliš hlučné samoty. V této knize je shrnut život takový jaký je bez vyhlazování vrásek a zastírání situací-sice nemilých-které k životu jednoduše patří. Žádné šperky a přesto se mi kniha zapsala do srdce svou úžasností a jednoduše tím, že je knihou. Papírem, slovy a myšlenkami života.
Romantickou představu moudrého starce obklopeného knihami z kterých dokáže kdykoliv citovat - tak tu přesně Hanťa nesplňuje. Hovno na lyži Mančinky, zakrvácené papíry z řeznictví, pivní smrad, naturalismus cikánky, touha po zachování osobního přístupu k práci a také samozřejmě Hrabalův nezaměnitelný styl je tím, co dělá tuhle knihu tak dobrou..
Touto knihou jsem si zamiloval Bohumila Hrabala. Krásná poetika Hrabalova stylu psaní je prostě nádherná... Chudák Hanťa, že dopadl tak špatně, ale to je prostě Hrabal, komika se mísí s tragikou. Krásně humorná scéna byla, když si jeho Mančinka namočila své pentle v na pyramidu navršené latríně a samozřejmě scéna se starým zakrváceným, řeznickým papírem, kdy kolem Haňti létá tisíceré mračno much a on stále lisuje a lisuje a vytváří krásné umělecká díla. Každý slisovaný balík obsahoval rozevřenou knihu nějakého klasika světové literatury nebo filozofie a byl oblepen kopiemi obrazů mistrů malířů.
Nikdy nezapomenu na to, že byl jen tak mimochodem: Vzdělán proti své vůli...
Poetická óda na literaturu - obecně i doslovně. Ožralý vagabund, pražský Lao-c´, nedobrovolně vzdělán, uctívá knihy - sní a my prosníme knihu pomocí jeho vnitřního monologu. Nádhera
Věčně přiožralý Haňťa (resp. B. Hrabal) dal Kantovi, Hegelovi nebo Lao c´emu teprve to pravé kouzlo.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Má prvotina od Hrabala a hned můžu říct, že jsem mu propadla. Píše krásnou češtinou, všímá si všedních každodenních maličkostí a všechny úkony provádí vědomě a se vší láskou a grácií. Nádherně popisuje prostředí Prahy a ryze českou povahu. Vidíme, jak se naše země v průběhu let měnila a formovala...