Příliš hlučná samota

04.06.2012

Nebyla jsem se schopná začíst, kniha mě nezaujala. Nelíbilo se mi ani filmové zpracování

16.04.2012

První kniha od Hrabala, která se mi podařila dočíst. Dost mi dělal problém Hrabalův styl psaní - dlouhé věty přes půl stránky se spoustou myšlenek a slov+ žádné odstavce, díky kterým jsem se nemohla ani na chvíli zastavit aniž bych věděla o čem čtu. Taky se mi stalo, že jsem se v ději častokrát zrácela. Knihu člověk musí číst ve 100% soustředěnosti v mém případě i 100% klidu. Každopádně bylo to pro mě něco nového a po čase jsem si docela i zvykl na jeho styl psaní.

03.03.2012

Výborná kniha o Haňťovi, který byl nedobrovolně vzdělán když 35 let pracoval jako dělník u presovacího lisu.
Rozhodl se, že až půjde do důchodu hydraulický lis odkoupí. Od malička miloval knihy víc než cokoliv jiného, doma se bojí více pohnout v posteli, protože by byl zavalen tunami krásných knih, které si za léta doslova nasyslil v práci.
Při čtení jsem si musel zvyknou na Hrabalův styl psaní.

28.03.2011

Zajímavý příběh člověka, který celý svůj život zasvětil své práci u presovacího stroje, pak byl však jednoduše nahrazen jinými. Zajímavé čtení, ale chvíli trvá, než si člověk zvykne na Hrabalův styl psaní - ze začátku jsem měla pocit, že prostě plácá páté přes deváté, bez jakékoli dějové linie - k jeho psaní to ale prostě patří. Ale přiznávám, že odstavce mi hodně chyběly.

28.12.2010

Kniha skvělá, ale film se vůbec nepovedl. Odešel jsem z kina, protože mě ten film strašně nudil a nebyl jsem tehdy ještě trénovaný, abych u filmu v kině vydržel.
Kolik jen nudných filmů mě vyhnalo z kina.
A přece jsem si po létech ten film koupil, ale zážitek z něho je tentýž. Katastrofální! A to stál v době kdy vznikl 80 - 90 milionu korun.

10.12.2010

[043/10] Uff... takže... jsem mírně na rozpacích. Jednak proto, že Hrabalovi nikdy nepřijdu na chuť díky jeho neuvěřitelně dlouhým větám. Někdy si dokonce říkám, jestli to má z pohledu korektury a chudáka Čeština dobře (což sama neposoudím, protože čarková a pomlčková múza mi zrovna nejsou blízké) a nebo to je vše už dnes jedno a čárky si můžeme psát letem světem. Řekla bych spíše to druhé, protože kromě slov jako "že" se ve škole o čárkách moc nedozvíme. A jednak proto, že mu nejspíše nikdy neproniknu do hlavy. A nejspíš to tak je nakonec i dobře.

Dejme tomu, že to byl stejný "cik-cak-myšlenkář" jako já. Skákání od jedné úvahy k druhé, to mi není cizí. Problém je ovšem v tom, že on na tom byl podle mě daleko hůře, takže mu někdy ani sama nerozumím. Nebo je tu ještě jedna možnost, že to vše měl tak do detailu promyšlené, že mi tím velmi často vytřel zrak a já mu zkrátka jen z nevinné neznalosti poklonu nevysekla. To vše ovšem nemění nic na faktu, že to v mnoha ohledech byl PAN spisovatel.

(053) Tak jsem opřen o zábradlí se díval dolů na lidskou práci, viděl jsem, jak přišla do slunce učitelka a přivedla skupinu školních dětí, myslel jsem zkrátka, že učitelka je tady na exkurzi, aby děti viděly, jak se starý papír presuje, ale viděl jsem, jak učitelka vzala knihu, vynutila si pozornost dětí a pak oddělila trhací proces tak, aby to děti pochopily, a děti ano, jedno za druhým braly knížku, a když stáhnuly obal z desky, vzaly do prstíků za stránky a snažily se vytrhnout a roztrhnout knihu, ale kniha se bránila, nakonec ale síla dětských ruček byla větší, a tak se dětská čela vyjasnila a práce jim šla od ruky jako dělníkům a dělnicím, které přikývnutím děti povzbudily v práci...

Sama kniha je geniální úvahou o tom, jak lehce se něco krásného přemění na dokonalé sračky (pokud mohou být vůbec dokonalé..) a o tom, že někdy je lepší to zapíchnout a rovnou se při tom "zapíchnout".

Když jsem nad tím tak na posteli seděla, vybavil se mi film. Možná tím, že snímek se zabýval převážně tou okrajovou fci. knihy a nezaváděl čtenáře/diváka do extrémních myšlenkových zkratů, přišlo mi to vláčnější, uvolněnější, ale rozhodně ne srozumitelnější... a proto dávám čtyři. Já tu "hrabalovskou" formu prostě nikdy plně neocením a to ne že bych se nesnažila. Snažím, až krev potím...

(013) Někdy spím v pozici Thonetovy židle takhle až do půlnoci, a když se probudím, zdvihnu hlavu a mám promočenou nohavici na koleni od slin, jak jsem se do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko do sebe v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.

30.11.-0001

Nádherná kniha skvělého spisovatele.Mimo jiné mne zaujaly úžasné monology hlavního hrdiny.