Proklínám řeku času
Per Petterson
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/270387/bmid_proklinam-reku-casu-yLK-270387.jpg
3
66
66
Je podzim roku 1989. Komunistické zřízení ve východní Evropě se hroutí a v troskách se ocitá i svět Arvida Janssona – jeho čeká rozvod, jeho matce právě diagnostikovali rakovinu. Arvid odjíždí do chaty na dánském pobřeží, kde strávil dětství, a pokouší se tam přehodnotit svůj život. Vybavují se mu letní dny na pláži ve společnosti bratrů, první lásky i mladistvý levicový idealismus, který se postavil mezi něj a sny jeho matky. Teď kolem ní Arvid váhavě krouží a není schopen se jí svěřit s tím, co ona už stejně dávno ví... Mistrné vyprávění bez námahy proplouvá řekou času a znovu čtenáře přesvědčuje o autorově hlubokém porozumění lidské duši. A nejen čtenáře – Peru Pettersonovi byla za tento román udělena Literární cena Severské rady, nejprestižnější ocenění, jaké lze za umělecké dílo napsané v některém ze severských jazyků získat.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , Knižní klubOriginální název:
Jeg forbanner tidens elv, 2008
více info...
Přidat komentář
K jisté geniální literatuře se sem tam musí člověk prokousat. Tedy pročíst...
Všední dny života pomíjejí jako dým z vykouřených cigaret. Občas se vynoří vzpomínka na událost, jejíž význam léty vybledl. Zůstává chlad severského prostředí a skrývané vnitřní obavy.
Nejhorší kniha co jsem kdy četl !!! Anotace mě docela zaujala ale toto !!! Knihu jsem dočetl ale doslova z odporem !!! A přitom děj vypadal zajímavě a tohle s toho vzniklo. Nevím co tímto autor totálně chtěl říct a žádný konec to jen podtrhl. Nedoporučuji.
A přesně tohle já na severské literatuře tak zbožňuju - ten minimalismus, zámlku, náznaky; příběh, který je vlastně skrytý za textem. Autor už v originále vydal více knih ze série o Arvidu Jansenovi, do češtiny jsou přeložené ještě Muži v mé situaci (doba po rozvodu) a Na Sibiř (životní příběh Arvidovy matky). Všude hrají důležitou roli mezilidské vztahy, respektive jejich nefunkčnost, a (marné?) hledání sebe sama. Hlavní hrdina je možná vůl, ale volů je kolem nás nakonec dost, takže je to typ značně realistický. A nebo možná vůl není a jde jenom o takovou apatickou postavičku, co trochu zoufale hledá nějakou pomyslnou kotvu - a tak úplně ten život nezvládá.
Ano, není to snadné čtení, a tak je k tomu potřeba i přistupovat; jako pohodovou knihu na dovolenou bych si Pettersona asi nevzala, ale pokud máte tak trochu melancholickou a zádumčivou náladu - a sílu přemýšlet nad textem hlouběji - je to dobrá volba.
Rozvleklé psaní plné popisů zcela nedůležitých a nezajímavých věcí je zřejmě typické pro řadu severských autorů. Můj šálek kávy to není.
Následuje spojler.
Anotace hovoří o pádu komunismu v Evropě a o rakovině matky hlavního hrdiny. Tyto okolnosti se zdají být pro děj knihy důležité. Nejsou. Ta první je pouze zmíněna v malé části knihy v souvislosti s pádem Berlínské zdi, zcela bez souvislosti s příběhem (celkově o příběhu v knize nemůže být řeč). Matčina nemoc se sice knihou táhne jako zdánlivě důležitá okolnost, ale není. Kniha je o sebestředném a omezeném chlapovi, který ani v sedmatřiceti letech není dospělý a má dojem, že se všechno točí kolem něj. Když máte dojem, že jede za matkou aby jí pomáhal procházet peklíčkem nemoci a ucítíte vůči němu trochu sympatií, tak vás autor rychle probere a vy definitivně seznáte, že hlavní hrdina je vůl.
Kniha nemá konec. Vlastně vůbec nevím, co chtěl autor sdělit.
Přiznám se, že pro mě to bylo velice těžké čtení. Zřejmě už jsem rozmazlená - zpovykaná, říkala moje babička - těmi vševysvětlujícími knihami posledních let. Jak napsali již mnozí v komentářích pode mnou: najdete tady víc otázek než odpovědí.
Ačkoli jsem několikrát chtěla knížku odložit a začít jinou (a také jsem to udělala), vždycky jsem se k ní pokorně vrátila, sama nevím proč. Ale rozhodně toho nelituju. Až při zpětném listování přečtenou knížkou mi docházelo, co mě na ní zaujalo:
- Arvidův příklon ke komunistům, jeho vysvětlení a zdůvodnění a následná hněvivá reakce jeho matky;
- neskutečné scény s personálním šéfem, případně s "kamarádem" Mogensem;
- rozhovory s matkou na téma knihy a filmy;
- kapitoly z minulosti, které naznačovaly Arvidův vztah k manželce, s níž se právě rozvádí.
Takže ne, opravdu nebylo snadné tuhle knížku číst. Ale přesto doporučuju.
"Je to moc pěkná kniha. Možná trochu sentimentální. Člověku by mělo být pod dvacet, když ji čte poprvé."
"To by asi mělo," na to já.
Seznámení s Pettersonem bylo zajímavé. Zprvopočátku jsem byla z knihy na rozpacích a chviličku mi trvalo, než jsem se zorientovala. Ale nakonec jsem si přečetla skvělý příběh o lásce, naději, mateřství a touze. S autorem rozhodně nekončím.
Severskou atmosférou prodchnutá kniha. Mlha, mrazivo, borovice, cigarety a levný alkohol, touha po blízkosti. Matka, syn, vedlejší postavy (z pohledu syna vedlejší, matčina optika je zjevně rozdílná). Zní to jako recept na knihu, která má všechny předpoklady mě nadchnout, z nějakého důvodu se tak ale nestalo. Pettersenova kniha Na Sibiř se mě dotkla a zůstala ve mně, u této knihy to říct nemůžu.
Kniha velmi dobře popisuje dobu, ve které hlavní hrdina žije. Závěr příběhu je sice otevřený, ale dokonale vystihuje celkový děj knihy a nechává prostor k zamyšlení. Velice dobrá kniha. Doporučuji.
Tato kniha je psána trochu zmateným způsobem. Skáčeme s Arvidem zpět do minulosti a ocitáme se zpátky v přítomnosti.
Mě kniha jako celek nebavila, dá se zde ovšem najít několik dobrých myšlenek, které stojí za přečtení.
Nevím ani, proč 4 hvězdičky.. ale. Vlastně byla něčím zajímavá. Hromada nevyřčených odpovědí, nad kterými člověk bádá i po dočtení. I když, ne tak moc. :) ze začátku jsem nevěděla, co je současnost, co minulost, pak už jsem se nějak orientovala. Převážně je to o pocitech a vztahu syna s matkou. Složité.
Knihu som dočítala, lebo som čakala,že sa niečo udeje, ale ani záver nebol zaujímavý.
Útlá kniha a já jsem ji četla asi čtrnáct dnů kdy jsem doufala že už se doberu konce,čistá hrůza ,amaterismus..překladatel se asi zapotil.Kniha neměla žádnou hodnotu.Přínosný byl asi návod jak pokácet borovici
Moc ráda bych napsala něco pěkného, ale knížku jsem dočítala z přinucení a pořád doufala, že se něco zásadního dozvím (nakousnutých témat tam bylo několik). Hrdina byl zoufalec a zarytý komunista k tomu. Těch příjemných míst, kdy jsem si čtení užívala, bylo proklatě málo. Ale je možné, že jsem jen neměla tu správnou náladu, autorova prvotina se mi kdysi docela líbila.
Melancholické dílko, ve kterém hlavní hrdina marně hledá své místo a cestu, po které se má v životě vydat. Knížka ale prakticky postrádá děj, prim zde hrají pocity, neuvěřitelné poetické popisy přírody a také otázky (hodně otázek), které v člověku zůstanou po dočtení.
"Díky za vzpomínky, díky za naději, díky za hořký křest bolesti".
Tohle motto dám do úvodu - o tomhle kniha hovoří.
Děj se odehrává na podzim roku 1989 - i zde se promítne rozpad Sovětského státu z pohledu severského autora.
Arvid je zralý muž a vzhledem ke konfrontaci s blížící se smrtí své matky je vystaven bilanci svého života. Vzpomíná na své knižní setkání s Remarquem:
"Calvados - pro mě to byl přímo kouzelný nápoj, zlatavá substance, která protékala celým Remarqueovým románem a v mnoha proudech tekla dál a nabyla podivně velkého významu"....
Odjíždí na dánské pobřeží, aby strávil s matkou co nejvíce času a odpověděl si na otázky z mládí.
Ptá se: "Máš strach?"
Matka odpovídá: "Ne. Nemám strach umřít. Ale setsakramentsky se mi nechce umřít právě teď."
Krásná kniha o rodinných vztazích. Má na 5 hvězd, ale ještě si počkám na další díla. A určitě doporučím.
Autor výborně popisuje prostředí severské země. Vše jsem viděla před sebou jako na dlani včetně postav, které byly skvěle vykresleny se svými povahovými rysy, názory, zážitky a situacemi, do kterých je život přivedl. Melancholický nádech příběhu a touha po rozuzlení mě nutila dychtivě pokračovat ve čtení až do konce. Knihu rozhodně hodnotím na výbornou, i když je konec víceméně otevřený. Doporučuji!
Štítky knihy
Dánsko norská literatura rodinné vztahy romány
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jít krást koně |
| 2013 |  Na Sibiř |
| 2020 | Muži v mé situaci |
| 2015 | Proklínám řeku času |
| 2014 | Odmietam |
Kniha, která nemá jasně daný děj, natož pečlivě vystavěný příběh. Prostě jen tak plyne, jako náš život – můžeme si plánovat, co chceme, ale přiznejme si, ne vždycky vše vyjde podle našich očekávání, až se někdy skoro bojíme ještě nějaká očekávání mít...
Ač to není nikde uvedeno, autor zřejmě píše i tak trochu o sobě, alespoň rok jeho narození zhruba odpovídá narození hlavního hrdiny Arvida. Ano, na Arvida můžeme pohlížet jako na muže, který nikdy pořádně nedospěl a nikdy ničeho nedosáhl, a tak je pro něj vrcholem všeho snažení pokácení vzrostlé borovice rostoucí u chaty jeho rodičů v Dánsku. Arvid se tak najednou stává kýmsi, kdo se nebojí chlapské a do značné míry nebezpečné práce, tedy někým docela jiným, než floutkem, který se opije na na matčiných narozeninách.
Odhlédnu-li od Arvidova mladického okouzlení komunismem, což už dávno jaksi vyšlo z módy, podobný typ hrdiny bychom našli dnes a denně kolem sebe. Někoho, jehož manželství je před krachem, a on neví, co si počít. Někoho, jehož matka je vážně nemocná – a on netuší, zda a jak jí může pomoci. Myslím si však, že v Arvidově nedokonalosti se může tak trochu najít každý, kdo si dovede přiznat své minulé, často i opakované chyby a promarněné příležitosti. A nezáleží na tom, kde a kdy žijeme. Důležité je, abychom se dokázali zvednout ze země, i když je to obtížné, a alespoň se pokusili překonat sami sebe, i když nám to může připadat téměř zbytečné...