Promluv, paměti

Dočíst tuhle knihu byl bolestivý porod. Vzpomínky autora nejsou seřazeny podle roků nebo míst, ale podle jen jemu známým pravidlům. Všechno namícháno dohromady, celé vyprávění se donekonečna větví a košatí. Najednou jsem měl pocit, jestli je vůbec psychicky normální a jestli tenhle literární zmuchlanec se dá vůbec považovat za smysluplnou knihu.

30.01.2023

"Kolébka se houpe nad propastí a zdravý rozum nám napovídá, že naše existence je jenom štěrbina slabého světla mezi dvěma temnými věčnostmi." (str. 16) Nabokov mne fascinuje svým stylem, spojujícím přesný popis vědce nadšeného motýlími křídly s nadčasovou symbolikou. "Zdá se mi, že na stupnici rozměrů našeho světa se nachází bod, v němž se vzájemně stýkají a prolínají představivost a poznání, bod, jehož se dosahuje zmenšením velkých věcí a zvětšením malých, bod, v němž se nalézá skutečné umění." (str. 152)
Umění... Takové jsou i jeho vzpomínky: ,... neboť první tvorové na zemi, kteří si uvědomili tok času, byli také prvními, kteří se dovedli usmát." (str. 19)

09.09.2021

Čím jsem starší, tím víc inklinuju k podobnému vnímání minulosti a paměti, jak o tom píše Nabokov. Ne ty rádoby velké události, to je spíše kulisa, ale drobnosti a střípky, které jako by rozrušují naši představu o nás samotných a o našich blízkých. Nakonec totiž nezbyde víc, než jen těch několik drobnostní, které se tu a tam objeví nasvícené sporým světlem. To je leitmovit knihy, nebo takový ten spodní proud, který je v něčem společný všem Nabokovovým románům. Ale lze to číst i jako "běžnou" autobiografii, ve které se najde romantika, drama i několik pikantních historek, které můžou a nemusí být pravdivé. Ostatně jak je autorovým dobrým zvykem. Nabokov si zkrátka se čtenářem hraje, i když mu jde takříkajíc o život. Doporučuji.

04.04.2021

(SPOILER) Nejde o autobiografii v pravém slova smyslu. Jde především o vyprávění o autorově dětství a dospívání (dvanáct z patnácti kapitol). To ovšem přináší velmi pěkný obrázek o Rusi z pohledu vyšší střední třídy - v podstatě bezstarostných boháčů. Bohužel se o dalších životních osudech Nabokova dovídáme velmi málo. Ještě druhé období - emigrace v Evropě 1919-1940 zachycuje alespoň letem, ale o životě v Americe a dále se nedovídáme skoro nic.
Celá kniha vznikla jako uspořádání již vydaných děl, není tedy ani příliš stejnorodá a kompaktní, což ale nevadí. Některé části se čtou pěkně, některé hůře (úvod a závěr), některé jsou zajímavější, některé méně. Celkově jde ale o dílo, které stojí za pozornost. 75%, 4. 4. 2021.

11.11.2020

Když čtu Nabokova, připadám si vždy jako v tranzu, je to přesně ono "požehnané chvění", abych citovala samotného autora:
"Tehdy jsem ještě nevěděl (jak moc dobře vím teď), co si s takovými věcmi počít - jak se jich zbavit, jak je přetvořit v něco, co se dá předat čtenáři tištěným písmem, ať se on srovná s požehnaným chvěním - (...)"
Nabokov je pro mě mistr literární hypnózy, prožívám každé jeho slovo, každou metaforu, každé přirovnání a slovní obrat, každou představu. Umí více než kdo jiný předat zážitek. A myslím, že jsem přesně ten typ čtenáře, který je pro jeho knihy vhodným přijímačem - aniž bych se chtěla jakkoli chválit, jelikož zde nejde o kompliment směrem ke mně, ale směrem k jeho textům, a já mohu být jen ráda za toto spojení, které je mi požehnáním.

24.06.2020

Je přímo rozkoš vnímat, jak si s námi autor pohrává, přičemž sděluje, co chce sdělit. Kapitola o motýlech je vrchol - nikdy jsem něco tak vtipného a krásného nečetl. Nabokovovy metafory, jeho vysoustružené věty, celá kompozice knihy - to je jeden velký čtenářský zážitek. A nesmím zapomenout složit poklonu panu překladateli. Velmi krásná čeština, opravdový poklad jazyka.

04.01.2017

Promluv, paměti je třetí a konečná verze Nabokovovy autobiografie (první vyšla v roce 1951 anglicky jako Nezvratný důkaz, druhá v roce 1954 rusky jako Jiné břehy a třetí se vrátila k angličtině a vyšla v roce 1966). Skládá se z patnácti samostatnejch, v různé době napsanejch kapitol a věnuje se období od roku 1903 do roku 1940. Prvních dvanáct kapitol zachycuje autorovo blažený dětství v carským Rusku (který Nabokov líčí jako ztracenej ráj, do nějž se dobývá právě intenzivním, soustředěným vzpomínáním), v posledních třech se potom zaměřuje na Cambridge a krátce taky na život emigranta v Berlíně a Paříži. Až na pár míst, kdy se věnuje přepečlivýmu popisu rodinnejch vztahů, se ovšem nejedná o klasickou autobiografii – Nabokov se vyhýbá chronologické stavbě, nahrazuje ji hledáním „tematických vzorců“ různě v čase i prostoru a vytváří si vlastní vnitřní řád. Navíc mu nejde jen o fakta, ale o to, aby tu kterou vzpomínku vyvolal se vším všudy, i s příslušnou náladou, k čemuž zdárně využívá svoje bohatý stylistický i jiný schopnosti. Ať už mluví o tenisu, o svejch vychovatelích, prvních láskách, lovu motýlů nebo vymýšlení šachovejch úloh, vždy se jedná o vysoce uměleckej text. Namísto patnácti kapitol životopisu tak vlastně nabízí patnáct povídek.
O převod do češtiny se postaral vynikající překladatelskej čaroděj Pavel Dominik.