Pustá země

předevčírem

Nemám co říct. Je to prostě…dílo. Nelze ho popsat slovy. Líbil se mi nedávno jeden komentář (nevzpomenu si od jaké knihy) že čtenáři kniha sice ze začátku nic neříkala, ale zůstala mu v hlavě a stále tam žije svým vlastním životem. To stejné platí pro Pustou zemi. Četba hotová do půl hodiny, zážitek – přetrvává. Ta kniha mě štve, jelikož se jí nemůžu ve své mysli zbavit. Není pro každého, není pochopitelná pro většinu. Ale komu přijde pod rukou a zalíbí se mu, garantuji že Vás bude pronásledovat jak stín při každém druhém kroku.
„…Ten, jenž žil, je mrtev
My, kdož jsme žili, teď umíráme
Poměrně trpělivě…“

22.03.2024

Mystické a ezoterické Eliotovo dílo není úplně snadné k pochopení a čtenář toho musí hodně znát, aby měl vůbec klíč ke všemu, co autor do díla ukryl. Autorovy poznámky sice malinko pomáhají, ale znalost náboženství nebo mýtů je stále nutná. Jazykově je to rozhodně skvělý text a některé pasáže jsem si četl i vícekrát, ale jako celek to nemělo takovou sílu, jakou jsem od toho očekával.

15.12.2023

takže Eliotova Pustá země, slova přetížená významy, verše plné náročných metafor a kulturních odkazů... hmm, když já jsem už moc starej, a tudíž línej to luštit a promýšlet, když se nakonec stejně dospěje k poslání, že báječný (= vybájený) "zlatý věk" už je dávno ztracen a všechny následující epochy už budou jenom horší, ať už je definujeme jako dobu stříbrnou, železnou, ..., parní, ropnou, atomovou, plastovou nebo digitální...

víc mne ve výboru zaujal cyklus Dutí lidé, jehož sdělení vnímám opačně: "takhle svět končí - / ne bouchnutím, ale zakňouráním"

16.10.2023

Nečekané krátké, ale alespoň oslovující básně. V malém dokázali zachytit a potěšit.

24.08.2023

"Řekl mi: Marie,
Marie, teď se mě pevně drž. A už jsme jeli z kopce.
Na horách, tam se člověk cítí volný.
Po nocích čtu a v zimě jezdím na jih."

T. S. Eliot: Pustá země / The Waste Land (1922, Argo 2022)

Přesně!

#letnicteni #klubklatovskychknihomolu #3K #knihomolove #14

Já jsem věděl, že to bude průser, ale až takový průser... Ono asi platí, že vědět je jedna věc, být připraven, to je jiná disciplína. A tedy já připraven nebyl. Jistě, byl jsem díky níže komentující Jass vyzbrojen sérií dvanácti přednášek doktora Kružíka, ale i tak nemohu totiž tvrdit, že bych básni posléze rozuměl. Mimochodem, právě Jassin komentář vystihuje patrně vše, co bych snad mohl napsat já, ba dokonce víc, takže vás odkazuji spíše tam.

Báseň je samozřejmě naprosto nesrozumitelná. To platí. Znáte podrobně dílo Shakespearovo (na jednotlivé verše podrobně), Middletonovo, Dantovu Božskou komedii, Ztracený ráj, dílo Baudelairovo, některé knihy Bible, v nichž kraluje Ezechiel, řecké drama a řeckou mytologii, Chaucerovy Canterburské povídky, problematiku rodu Habsbursko-Lotrinského, symboliku náboženství blízkého východu a mnoho dalších děl a faktů, o kterých já ani netuším? Ano? Nu, to je pěkné, ale pochybuji, že vám to pomůže. Pochopení básně není pro řadové publikum. Eliot mistrně ukrývá, lže, podvádí, dělá ze svého díla hlavolam, který zkrátka nelze rozluštit, nevěnujete-li se mu dlouhodobě na odborné úrovni. Vždy vám totiž bude něco chybět. Budou vám chybět grálové legendy, artušovské příběhy, mytologie Egypta, prostě něco, třeba schopnost vykládat tarot. To dílo není zkrátka možné na uživatelské bázi pojmout. To je samozřejmě v tom smyslu uklidňující, že vám nemusí nijak vadit, pokud jej nepochopíte ani vy.

Nějak omezeně k básni samozřejmě přistoupit lze. V tom smyslu, že lze najít pro jednotlivé bloky textu určité hlavní klíče. První část se řídí Chaucerovými Povídkami, druhý je řízen Habsburskou rodinkou a německými popěvky, třetí část je ve znamení Ezechiele proroka a tak dál. Ale propojit to v celek je prostě mimo.

Co z toho lze vytáhnout je to memento zhroucení Evropské civilizace. Je to obava o člověka a jeho ducha, je to obava přicházející po Velké válce, která vrhla stín na celou západní kulturu, kulturu, která sebe samu ponížila, kulturu, která se stala impotentní. To je hezké. Trochu banální, ale více toho prostě nezvládnu. Snad tedy dvě další poznámky a pak to zapíchnu.

Jednak je podivuhodné, jak podobná je Pustá země Joyceovu Odysseovi. Jedná se o stejně banální pouť protkanou mytologickými odkazy a schématy, kde je nejdramatičtějším okamžikem rozmluva v hospodě a tom, že se dáma bojí, zda ji manžel nebude podvádět, protože má špatné zuby. Je to zcela banální příběh, který je ovšem důležitý a zvláštní svou formou a svým obsahem. Tedy tolik prvá poznámka.

Druhá se týká jednoho problematického bodu. Níže jakýsi Laepus píše o slovní onanii. A ono to tak vypadá, že? Jako dost těžko přesvědčovat o opaku. Eliot se (pro mne, očividně ne pro zmíněného komentujícího) však této kritice vyhýbá prostě tím, že si pro své dílo vytvořil filosofické zázemí, které je zkrátka v dějinách literatury strašlivě významné. Samozřejmě míním o jeho konceptu tradice pojmenovaném v eseji Tradice a individuální talent. Zde Eliot hovoří o tom, že kultura se buduje postupně, kámen po kameni. Nelze začít stavět uprostřed ničeho, musí se odspoda. Milton je prý nejsilnější tam, kde se odkazuje k Homérovi. Zkrátka Eliot tvrdí a je třeba mu v tom dát za pravdu, že básník stojí na ramenech obrů, je třeba tyto obry reflektovat a je třeba se s nimi vypořádat. Tak lze budovat kulturu. Proto se celé jeho dílo obrací k minulosti a přitom mu to nic neubírá na experimentální hodnotě něčeho zcela nového. Ano, Eliot toho mnoho načetl a mnoho rozmyslel. A proto se stal spisovatelskou legendou. Nemělo by to být jeho mínusem, ale nezastupitelným plusem.

25.01.2023

Nebudu se snažit předstírat, že Pusté zemi rozumím, ale nemůžu ji dostat z hlavy. Že by to něco znamenalo????

23.01.2023

Ke skladbě jsem se vrátil v novém překladu Petra Onufera (2022) a vyjádřím se teď primárně k tomuto vydání (není zde, neznámo proč, zatím samostatně vyčleněno, tak mi nezbývá než to napsat sem). Pustá země v něm zůstává podobně silná jako v těch starších převodech (jako první jsem tuším kdysi četl ten Valjův), Onufer pracoval pečlivě a vytříbeným smyslem pro kvality slova a slohu. Bylo příjemné si ji osvěžit - ten text je pro mě, bezpochyby i díky značné kultovnosti a auře hloubky, která se kolem něj za těch sto let vytvořila, i díky nerozsáhlé délce, která jej umožňuje přečíst a uchopit jako celek snáze než jiné zásadní básnické skladby či eposy, vždy příležitostí k jakési poeticko-kulturní meditaci. A to se díkybohu ani s novým překladem nezměnilo. Mrzí mě pouze jedna věc: překladatel chápe závěrečné Poznámky jako integrální součást Eliotova literárního počinu, byť připouští, že autorský záměr v nich je leckdy spíše podvratný, ironizující či jinak znejisťující čtenáře, jenž s těmito poznámkami při/po četbě básně pracuje. Jelikož pracoval s několika kvalitními originálními edicemi a komentovanými vydáními Pusté země, uvítal bych, aby přeložil (alespoň ve výběru) i komentáře literárních vědců k této skladbě, které by zasadily do kontextu její vznik a zdroje, nějak by se vztáhly i k autorským vysvětlivkám a tím naznačily určité možnosti interpretace. Sehnat tyto edice u nás není snadné a pro řadu zájemců o Eliotovo dílo může být překážkou při jejich studiu i jazyková bariéra. Škoda, že tato příležitost zůstala nevyužita. A totéž platí i pro překlad pasáží z ostatních jazyků, které v českém vydání zůstaly v souladu s autorským záměrem v originále. Když už se do textu vyznačovalo číslování řádků, nebyl by problém připojit na úplný konec knihy i překladatelské vysvětlivky s těmito pasážemi v češtině. Knize by slušel i obšírnější doslov z pera nějakého renomovaného anglisty.

03.01.2023

Hned jak to šlo, opatřil jsem si nový překlad od Petra Onufera. Pokud jde o Pustou zemi, pokoušel jsem se při prvním čtení odhalit co nejvíc literárních odkazů, ale pochytal jsem toho minimum, nehledě na to, že překladatel ponechal v originále všechny cizojazyčné části (s výjimkou angličtiny, samozřejmě). Němčinou jsem se ještě prokousal, ale francouzštinou a latinou už ne. Zajímalo by mě, zda byl literární rozhled jiných bankovních úředníků (jako byl Eliot) před 100 let podobně rozsáhlý.
Vidím, že s výkladem básně mají víceméně podobné problémy všichni a nezbývá tedy, než si sehnat všechny možné materiály (články a přednášky) a zakousnout se do toho pořádně. Zaujalo mě zatím to, jak velký podíl má na Pusté zemi Ezra Pound; ne že by do ní něco připsal, ale hromadu toho vyházel a Eliot to ke svému dobru šmahem akceptoval.

Skladba plynoucí jako volný tok fragmentů nejrůznějších aluzí... I bez rozklíčování poznámkovým aparátem lze vnímat jimi nesený pocit prázdnoty, jako hlasy těch co byli a nejsou, obrazy pominulého existující v paměti země, čekání na něco co nepřichází...

14.11.2022

Velmi mě to bavilo. První čtení - nerozumím ničemu, chápu spíše intuitivně a asociačně, ale ten rytmus, ty melodie, ta práce s jazykem, to je velká paráda. Druhé čtení - přerušované, s dohledáváním nejen smyslu poznámek autora, ale také překladu a zdroje všech těch citací, odkazů, útržků z klasických více či méně známých nejen literárních skvostů, banálních seznamů, dětských říkaček... Třetí čtení - nahlas; nejenže se proud slov v různém tempu a rozdílné hlasitosti spojuje jinak než při tom tichém, ale zase se nasvětlují významy, které tam dosud nebyly. Čtvrté čtení - jsem schopná jakési interpretace, nepochybně velmi osobní, která nemusí být "správná" - což je mi ale dost jedno, protože s poezií to tak je: buď se čtenář napojí a něco k němu promluví, nebo se v jeho očích báseň stane jen nesmyslným shlukem náhodných slov... Co se mne týče, další čtení budou následovat.

Autorova slovní onanie.
Fakt nemůžu jinak. Po pár chvílích jsem byl rozhodnut to nechat na jedné hvězdě ze slušnosti, ale jakmile si člověk projde poznámkový aparát, dojde mu, že autor se v něm předvádí ještě víc než v samotném textu - kolik toho zná, kolik toho přečetl, kolik odkazů na jiné autory a díla do textu dostal...
Jestli tohle mám být jedna z vrcholných skladeb 20. století, tak už vážně nevím.
A na závěr jeden unpopular opinion mezi místní literární smetánku - poezie je už vymřelá literární forma, jen o tom sama neví a její milovníci si to nehodlají připustit.
A nepište, mi prosím, milovníci poezie či Eliota, nějaké obhajoby, zůstanu věren literatuře a její síle, jen v jiné podobě.

Na mňa trochu moc abstraktné. Čítal som len ústrednú báseň Pustatina, tak to nebudem
hodnotiť.

Jako originální a převážně soukromá hra na mnutí kulturně literárního mouní to asi může mít v jistých kruzích své kouzlo, ale kdybych měl odhlédnout od toho modernistického "kultu", tak je to, řečeno s Jamesem Wrightem, poezie z vápníku. Vzdělancův blábol par excellence, zasvěcencovo pohlazení po kortexu, vyumělkované a nudné, snad jen tý dobrý noci jsem věřil, za mě jednoznačně nejlepší část Pustý země. Jinak duben bla bla bla a tak dále, to mě fakt nebralo ani trochu. Věnováno Poundovi, no, proč ne, ale Pound měl aspoň koule a natřel to do brutálních otáček, co se týče citací, aluzí i haluzí, totální pomatencův sen nebo možná noční můra, tím chci říct, že ne vše z modernismu zatracuju, to určitě ne, predevším Cantos V od Pounda doporučuju. (I když sám Pound se na starý kolena od Cantos dost distancoval a sám sebe označoval za idiota a Cantos za blábol). Ale zpět k Eliťákovi: má i dobrý špílce a třeba Čtyři kvartety jsou výborný. Pustá země mi prostě nesedla podobně jako třeba Joyceův Odysseus. Třeba ale ještě nepřišel ten čas... ten čas...

26.05.2021

[Komentář je k vydání z roku 1996.]
Napsat k této básni cokoli rozumného v rámci délky komentáře je prakticky nemožné, ale... to mě ještě nikdy neodradilo.
Když jsem se na začátku semestru zapisovala na kurz věnovaný interpretaci Pusté země, neměla jsem nejmenší představu, co mě čeká. Jméno Eliot mi bylo vágně povědomé, ale to bylo asi tak všechno. Ze zvědavosti jsem proto teď nahlédla do mého sešitu ze střední, jestli jsme se o něm vůbec učili... XD No, řeknu vám, že je to docela tragédie - Eliot mém sešitě zabírá přesně tři řádky (z nichž jeden je nadpis a druhý "Nobelova cena"), spolu s celou skupinou, do které údajně patří je to řádků 9. A to ještě není to nejlepší, údajně patří do směru "Civilismus", který opěvuje civilizaci, demokracii, člověka a jeho možnosti. Mno... ten kdo tohle vymyslel očividně nejenže nečetl Pustou zem, ale asi ani neví nic o Eliotovi, ani o Poundovi, který je sem velmi stručnými dvěma řádky taky zařazen. Eliot, natož Pound skutečně nebyli příznivci demokracie, Pound byl otevřený sympatizant nacismu a Eliot... no, ne tak radikální, ale rozhodně měl slabost pro velké monarchie. Pak následuje ta část, kde je Pustina označená za symbolickou báseň a... no. Nic, to že jsem ještě na začátku semestru o Eliotovi nevěděla skoro nic zřejmě není moje chyba...

"Žena napjala pevné své dlouhé černé vlasy
a na těchto strunách přehrávala šepotavou hudbu"

Přiznávám, že si vůbec neumím představit, že bych tuhle báseň četla bez výkladu. Upřímně si myslím, že to ani moc nejde. Zatímco u řady děl jim nemusíte zcela rozumět, abyste je ocenili (třeba Božskou komedii...), řekla bych, že tady to tak úplně nejde. Ne, že byste jí po výkladu rozuměli o tolik líp, ale vidíte možnosti, vidíte významy. Je to bezesporu geniální dílo, vůbec jsem netušila, že jde do tak stísněného prostoru nacpat tolik narážek a několikavrstevnatých významů. A běžný čtenář je zkrátka nemá šanci všechny postihnout, jen rychle namátkou, autor naráží na - bibli, sv.Augustina, Buddhu, Parsifala, Frazerovu Zlatou ratolest, antické mýty o Sibyle Kumské a Filomélé, Upanišady, několik Shakespearových her a řadu děl alžbětinských dramatiků o kterých jsem předtím ani neslyšela (kromě Thomase Middletona), nutná je také znalost tarotových karet, komplikovaných vztahů Habsbursko-Lotrinské dynastie a rodu Wittelsbachů, stejně jako reálie 1.světové války (především tedy Gallipolské expedice) a sady rozličných lidových popěvků a říkanek... Trochu mi to připomíná Darcyho definici "accomplished" ženy, jeden člověk to zkrátka nemá šanci všechno obsáhnout... Naprosto tudíž rozumím poměrně nízkému hodnocení, dostat z toho všeho nějaký smysl je nesmírně těžké a já jsem to taky ještě pořád všechno nezprocesovala. Řekla bych ale, že velmi zjednodušeně je tato báseň o hledání řádu/jednoty ve světě, určitou snahou uspořádat chaos a najít cestu ze situace světa, která znemožňuje plnohodnotné lidské vztahy a společenství, znemožňuje lásku a znemožňuje dokonce i většinu hříchů, protože je to svět ve kterém chybí vášeň, je to svět, který je prázdný. Je to svět v hluboké depresi, ale zároveň je to daleko komplikovanější... Tohle rozhodně není můj typ poezie (jsem spíš haiku typ... :D), ale rozhodně tohle mistrovské dílo dokážu ocenit.

"Brounoc Bille. Brounoc Lou. Brounoc May. Brounoc.
Sbohem. Brounoc. Brounoc.
Dobrou noc, dámy, dobrou noc drahé dámy, dobrou noc, dobrou noc."

Co se týče českého vydání... je vidět, že na Ten překlad Pusté země se stále čeká (edit: teď jsem zjistila, že od vydání téhle souborné knížky vznikl ještě jeden překlad... ten jsem tedy ještě nečetla, ale změna názvu básně mi nedává příliš velkou naději), ve všech jsou nějaké nepřesnosti (trojzubec/tři hole, úzká/krysí ulička) a novější překlady překládají některé citace čímž dle mého skromného názoru narušují fragmentárnost textu. Slovenský překlad mě zaujal tím, že citát z dětské říkanky "London bridge is falling down...." přeložil jako "Kolo se nám polámalo...", což je celkem dost dobrá iniciativa, i když si myslím, že to úplně ty správné konotace nemá (nicméně jsem anglickou říkanku neslyšela v úplnosti, tak se třeba pletu...). Mrzí mě, že na tu komparativní studii nakonec nedošlo, mohlo by to být dost zajímavé... Co trochu zpochybňuji je rozhodnutí řadit překlady chronologicky, vzhledem k tomu, že první dva jsou neúplné a ani jeden z nich nepřekládá první zpěv a knížka tak začíná doslova v půlce... Chápu proč to tak udělali, ale pro čtenáře, který se s Pustou zemí setkává poprvé to musí být docela matoucí. Také si myslím, že by bylo vhodnější umístit medailonky překladatelů vždy před jejich překlad a ne až na konec knihy...

V případě vážnějšího zájmu o Pustou zemi doporučuji online přednášky doktora Kružíka (https://www.youtube.com/playlist?list=PLJK-5HOVAxUlbR2Nrdxe_vR8KroDRfYXu).

09.05.2021

Některé obrazy se mi líbily, ale celkově to nebyl můj šálek kávy. Autorovi se musí nechat schopnost vyprávět - uchopit vás a mrštit do scény nebo obklopit svými obrazy. Jazyk mistra Eliota je krásný

10.06.2019

Řada veršů, obratů a vyvolávaných obrazů byla úžasná a musela jsem si je opakovaně číst nahlas. Mám ale dojem, že jako s celkem, jsem se touto sbírkou míjela. Připadala jsem si, jako když se dívám na krásné kamínky, obdivuji se jim, ale nedokážu vidět a chápat mozaiku, v níž jsou seskládány.