Rekviem
Jaroslav Durych
Soubor tří historických povídek (Kurýr, Budějovická louka a Valdice). Povídky se odehrávají v době třicetileté války po smrti Albrechta z Valdštejna. Hlavní myšlenkou tohoto díla je kritika vypočítavosti a zrady. Kurýr - Kurýr přijíždí do Olomouce a po kardinálovi a generálovi požaduje věrnost Valdštejnovi. Netuší, že Valdštejn je po smrti. Kurýr jim uvěří až přivedou jeho bratra. Budějovická louka - Spojenci Valdštejna jsou ve vazbě válečného soudu. Když na louce odpočívají po honu, přijde mezi ně milenka uherského krále, která utíká z Vídně. Řekne jim o mši, kterou nechal sloužit císař za zbavení Valdštejna. Valdice - švédský generál Banér přijede do valdického kláštera, kde je pohřben Valdštejn ve své hrobce. Ukradne z jeho mrtvoly hlavu a pravou ruku, protože jeho král padl kvůli Valdštejnovi v bitvě.... celý text
Přidat komentář
Rekviem (1930), "menší valdštejnská trilogie" Jaroslava Durycha (1886–1962), vyšla rok po rozsáhlé "větší valdštejnské trilogii" Bloudění (1929) a obsahuje tři povídky, které již předtím vyšly samostatně a vznikly, když Durych pracoval na románu Bloudění: Kurýr v roce 1927, Budějovická louka a Valdice v roce 1928. Jak píše v doslovu Mojmír Trávníček, tři povídky "nejsou odpadem nebo nevyužitým stavebním materiálem Bloudění. Byly koncipovány samostatně. Chronologií vzniku i postupným vydáním předešly ,větší valdštejnskou trilogii'. Jsou-li chápány jako dějový i myšlenkový dovětek a dozvuk Bloudění, rovnou měrou mají význam a platnost preludia." Tyto tři prozaické skvosty se odehrávají po zavraždění Albrechta z Valdštejna, jímž vyvrcholilo a skončilo Bloudění.
I pro zkušeného čtenáře dnešní doby náročné texty. Jak po jazykové, tak syntaktické stránce. Nejsem s to rozklíčovat všechny postavy a jejich vztahy, proto jsem se dost ztrácela.
Tři Durychovy literární perly. Jen některé dojmy a doplnění:
1. Povídka Kurýr vychází z představy, že Valdštejn skutečně císaře zradil a proto byl zavražděn. Z historického hlediska je to velmi nepravděpodobné - viz příslušná literatura. Byl nemocný, velmi bohatý a bez mužského potomka. Nejsnadnější způsob, jak přijít k jeho majetku bylo prohlásit ho za zrádce a zbavit života dříve než umře přirozenou smrtí. Již v komentáři k Bloudění jsem napsal, že můžeme a nemusíme přijmout představu, že kurýr je totožný s Kajetánem.
2. Budějovická louka je typicky durychovská - málo srozumitelná, spíše musíme vystihnout její atmosféru než hledat logiku. Skupině šlechticů z Valdštejnova okruhu, kteří již jsou zatčeni a souzeni a s velkou pravděpodobností budou i odsouzeni, je ponechána zdánlivá volnost, přiměřená jejich šlechtickému stavu. Jednoznačně ale cítíme za tímto zdáním volnosti strach z jistoty krutého osudu. Za těchto okolností se k nim přidá zvláštní osoba neurčitého vzhledu a pohlaví, pro kterou v té době neměl nikdo nic více než pohrdání. U těchto lidí ale tato osoba triumfuje - ona totiž ví, že na rozdíl od nich bude žít.
3. Valdice: Vynikající povídka s prvky hororu kde sedí každé slovo. Nepíši další komentář, čtěte. Jedno upozornění: Pokud jste ve Valdštejnově aleji mezi Jičínem a Valdicemi nebyli, tak dokud se tam po přečtení této povídky nedostanete, celý život Vás bude provázet puzení se tam podívat.
Poněkud zvláštní povídky, které nás zavedou do období těsně po smrti Albrechta z Valdštejna, jsou napsané velice krásným a bohatým jazykem. Téma povídek je otázka věrnosti, cti, statečnosti, ale také pomíjivosti. Nejvíce mě chytla povídka Valdice - byla docela síla číst, jak Švédi doslova porcovali Valdštejnovu mrtvolu...
Tuto knihu jsem četla v rámci povinné četby, takže jsem si ji sama dobrovolně nevybrala. A s tím, co vím teď, bych to nejspíš ani nikdy neudělala. Ale k věci! Tento literární počin bych směle zařadila do poličky se štítkem "čtenářské utrpení". Pokud nejste zběhlí ve znalosti historie, nemá smysl knihu číst. Autor vám nic nevysvětlí, pouze vás násilím vtáhne do nesmírně nudných rozhovorů. Všechny tři povídky by se daly shrnout jako neustálé tlachání postav o jiných postavách, přičemž bez znalosti již zmíněného dějepisu absolutně netušíte, kdo mluví a o kom mluví. Kdybych tuto knihu četla sama, tak ji pravděpodobně nikdy nedočtu, ale díky tomu, že jsem se v četbě střídala s přítelem, zůstala nám alespoň vzpomínka na velmi frekventovanou (a tím tedy zoufale úsměvnou) hlášku: "Jsme přece kavalíři!"
Zápisky čtenáře. :: :: :: Od Jaroslava Durycha jsem zatím přečetl Masopust a Bloudění. Zatímco Masopust jsem jen s vypětím vůle nehodil po dočtení do kamen, Bloudění jsem pietně uložil zpět do knihovny s tím, že třeba někdy se dostanu do fáze, kdy se dokážu s jeho textem více protnout. Napoprvé jsem totiž zůstal zcela nezasažen. Nepochopil jsem příběh, uměle barokním jazykem autora jsem se nedokázal prokousat ani k základnímu porozumění. Nyní jsem si tedy přečetl Durychovo Rekviem, které je jakýmsi krátkým epilogem k Bloudění, sestávajícím ze tří krátkých povídek z doby třicetileté války po smrti Albrechta z Valdštejna. Zde jsem měl - možná díky té neporovnatelně malé ploše oproti takřka sedmisetstránkovému monumentu Bloudění - konečně pocit, že Durychovi rozumím, ba dokonce jsem jím okouzlen. Tady mi jeho archaizující a do černého závoje zahalený jazyk nevadil, naopak jsem si jej dokázal užít. Ty příběhy jsou právě díky použité extrémně stylizované podobě vyjádření podobny rozměrným chmurným obrazům války: třem statickým plátnům obrovské imprese, v nichž vojsko už dobojovalo, mrzáci se belhají polem, krev v ranách dosud nezaschla a ve vzduchu visí otázka: víš vůbec, zač jsi bojoval? je dobojováno, ty’s prohrál; a co teď? - Přikládám úryvek ze závěrečné povídky Valdice. Ocitáme se v klášteře, kde je z hrobky vytažena rakev s Valdštejnem. "Furýr se rval s pravým ramenem bývalého generalissima císařova. Mrtvý hnát čouhal z rakve do výše, kroutil se, bezvládné prsty něco nesmyslného ukazovaly, jakoby ruka velela v nějaké bitvě ve tmách nicoty. Posléze tesák dokonal a uťatý hnát spočinul na prosou mrtvoly. Furýr si oddechl a důvěrně hleděl na generála. Svíce plály a čadily. Paní Bannerová v úzkosti se odvrátila, upírajíc oči do tmy. Tu padl její pohled na tvář svatého Brunona. Lekla se. Ta tvář byla černá a bledá, děsila tak strašnou mocí. Nejen papeženci, ale i ctitelé evangelia věřili v zázraky a v pomstu těch divných svatých. Tolik se vyprávělo o vichřicích, požárech, zemětřeseních, ochrnutí i náhlé smrti. Generál spatřil její úděs a zálibně upřel zrak na temný obraz zasmušilého světce. "Nu," děl s úsměvem, "svatý Bruno nikterak neprotestuje proti našemu konání." - Ačkoli byl vojenský lékař, básník, teolog a spisovatel Durych proklamovaným katolíkem, nemohu se ubránit dojmu, že byl ve skutečnosti ateistou, protože jeho Bůh zemřel - snad právě za první světové války, kde byl Durych lékařem... Nevím, je to moje úvaha, ale jeho knihy, jak jsem zatím mohl číst, jsou beznadějně prodchnuté zánikem a smrtí. Možná je to ovšem jen ta těžká stylizace, kterou jsem nedokázal proniknout. Čtěte. - Četl jsem vydání Melantrichu z roku 1935 s krásnou dekadentní fotomontáží na obálce - dílo Štyrského nebo Toyen? - Tak se asi ještě k Durychovi vrátím...
Tři jednohubky, psané v téže době jako Bloudění, "menší valdštejnská trilogie" začínající tam, kde ta "větší" končí - a díky relativně malé ploše je přehledná a srozumitelná na první dobrou, zároveň jazykově vytříbená a emocionálně působivá, s občasným ironickým šlehem i patetickým vzmachem. Kurýr jako zpráva o tragickém míjení se, Budějovická louka jako záznam flámu ztracenců a Valdice jako malý česko-švédský horor.
Kurýr: Po přečtení Bloudění se nabízí otázka (SPOILER): Leutnant Kajetán z Bloudění odjede jako frýdlantský kurýr a již se nevrátí!
Úplně s ostudou musím přiznat, že jsem si knihu brala dnešní, pondělní říjnové ráno proto, že mě čekala návštěva lékaře, nálada po víkendu na nule, tak jsem sáhla ráno do knihovny pro tuto knihu jenom proto, že to kopírovalo moji náladu.... hotový rekviem...
Ale kniha překvapila, velice mě chytla a zbytek povídek jsem dočetla ... v práci pod horou papírů se kniha ztratila a prostě dostala mě. Krátké , úžasně napsané povídky, které by se příjemně četly i těm, čtenářům, které ne až tak historie chytla za srdíčko.
Kniha se mi četla dobře ... možná to bylo i tím, jak byla zasazena do 30 leté války.
Tři malé literární šperky navléknuté na barokním náhrdelníku. Je třeba se k nim znovu a znovu vracet, protože všechny mají v sobě něco podmanivého až uhrančivého, co na první přečtení nelze zcela uchopit. Je to ideální ochutnávka pro Durychův největší román Bloudění.
Tuto knihu považuji za naprosto luxusní počtení z konce 20. let 20. století. Klasika, ale přitom některými názory vcelku moderní. Kniha se mi líbila, ale více píši v recenzi.
Povídky z dob, kdy končila stará dobrá éra a začínalo cosi neznámého, kdy prohrála jedna strana a za doznívajícího troubení polnic nastupovala druhá, která snad sama ještě nevěděla, jak to celé bude vypadat. Jenom s těmi zbylými, propadlými, se ještě bude nutno nějak vypořádat. Třeba to udělají sami, možná taky ne... Ostatně ani po smrti není pozdě. Ne snad, že by ďábla mezi námi čas od času nevídala každá z těch staroslavných stran.
Durych se uměl mistrně vžívat do svých postav, což je největší deviza i této knihy. Samotné téma obou "valdštejnských trilogií", totiž dobově lákavé dohady o Valdštejnově "zradě" jakožto snaze dotyčného provolat se českým králem, už dnes může působit poněkud vyčpěle. Mj. proto, že tyto teorie jsou dnes historiky dokonale vyvráceny, ale Durychův bezprostřední, emocemi nabitý, jakoby přerývaně nervózní popis prožitků postav je stále velmi živý a čtivý. Trochu tím připomíná Vladislava Vančuru, ale osobně hodnotím Durychovy knihy výše než Vančurovy, neboť Vančura často s historickými reáliemi nakládá velmi volně, zatímco Durych je naopak dokáže používat velmi sugestivně a přesvědčivě. Celkový dojem: 85%
Vůbec to není špatné, ale nějak se mi toto dílko nestrefilo do vkusu. Nebo do současné nálady. Snad za nějaký čas...
Tuto sbírku povídek jsem přečetla na jeden zátah a mrzelo mne, že je to tak krátké. Moc mne to bavilo, Durychův styl psaní oslovil...
Nepovažuji se za náročného čtenáře a kniha se mi velmi líbila. Pro mě škoda, že ty povídky jsou tak krátké. Hlavně ta první měla celkem spád. Druhá trochu nezáživná, ale v podstatě všechny tři čtivé a zajímavé. Budu si muset přečíst autorovu "větší valdštejnskou trilogii" tj. román Bloudění...
Štítky knihy
třicetiletá válka (1618-1648) české povídky Albrecht z Valdštejna, 1583–1634 historické povídkyČást díla
Budějovická louka
1928
Kurýr
1927
Valdice
1928
Autorovy další knížky
| 1993 | Bloudění |
| 1989 | Rekviem |
| 1969 | Boží duha |
| 1996 | Služebníci neužiteční |
| 1991 | Z růže kvítek vykvet nám |
Podivuhodná rozkotlanost této trilogie na malé ploše vyvolává silné emoce. Jazyk, líčení atmosféry, zvuky a celková atmosféra prostředí (arcibiskupský palác, hořící modříny osvětlující scénu, valdický kapucínský kostel). Autor nás nešetří, nic nevysvětluje, jména a události se jen míhají, aniž čtenář většinou tuší, kdo právě mluví a o čem. Nic z toho totiž není třeba. Má na nás sáhnout cosi, co by se dalo nazvat osudem nebo dějinnou nezbytností, ale je to možná jen to, že se někdo ocitl v určité chvíli na špatném místě. Doba je vymknutá z kloubů a lidé podle toho jednají. A přeci zůstávají zbytky normálnosti (chování arcibiskupa, "Jsme přeci kavalíři", paní Banérová zvažuje, jak se ke kapucínům obléknout). Děj, jakkoli hrozný, se převalí. Valdštejnové totiž nikdy neovládnou scénu nadlouho. Jak asi Jaroslav Durych na tuto svou knihu pohlížel po roce 1948?