Rozhraní
Václav Řezáč (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/156475/bmid_rozhrani-156475.jpg
4
27
27
Další vydání jednoho z autorových nejúspěšnějších děl. Je to vlastně román o vzniku románu a vypráví o profesoru obchodní školy, jenž se rozhodl napsat román o slavném herci. Při psaní se jeho vlastní osudy splétají s osudy jeho románového hrdiny tak, že mimoděk přejímá některé jeho povahové rysy a vidí se v něm, jako by byl jeho vlastním obrazem.... celý text
Přidat komentář
Tenhle psychologický román mi dal docela zabrat, ale za přečtení to stálo, je to druh literatury, který autor mistrně zvládal a opět to předvedl. V souvislosti s tím, se ovšem nabízí otázka, kam se autorův talent po roce 1948 vytratil.
Vynikající psychologický román.
Čtyřicetiletý ztroskotanec Jindřich Aust se jednoho dne ve svém snění „potká“ s Vilémem Habou - a jeho obrazotvornost postupně o Vilémovi rozvine celý románový příběh. Spisovatelské „snění“ mu v reálném životě způsobuje různé svízele, ale postupně se ukazuje, že Vilém je mu vlastně jakousi „terapií“ - skrze něj si třídí vlastní myšlenky a nahlíží svůj život z nečekaných úhlů, občas i něco jasnozřivě předpoví.
Autor zde skvěle vystihl, o čem je (má být) herectví a spisovatelství a potažmo umění obecně. Proč tak rádi čteme a chodíme do divadla. Protože skrze literární postavy můžeme růst a moudřet, aniž bychom museli zažívat všechny nezdary na vlastní kůži.
Skvěle propracovaný děj, krásný květnatý jazyk (třeba „teta se všustila do kuchyně“). Bez ohledu na pozdější Řezáčovy politické excesy je tohle opravdová knižní lahůdka. Vřele doporučuju.
---
„Na ubruse mezi námi se procházela moucha a ohledávala houskové drobty.“
---
„Kdo ví, snad se v mém mozku nerozhoduje pouze o Vilémově osudu, nýbrž i o mém vlastním.“
„Stvořil jsem postavu, a ona mi ukazuje světy, o nichž jsem neměl tušení, nebo tušil-li jsem je, do nichž jsem nedovedl vstoupit. (...) Vilém, zrozený z mých představ a z touhy stvořit nějakou postavu, stává se mým učitelem a vtiskuje mi svou vůli.“
Po přečtení anotace jsem větřila podobnost s Olbrachtovým Jeseniem. Až jsem se bála, jestli dílo nebude jen jeho napodobeninou. Ale ne. Ačkoli je tam jistě nějaká podoba, a to otázky dvojnictví, hledání sebe sama a přerod v nového člověka (ale vlastně i motivy herectví a umění jako takového), dívá se Řezáč na toto téma zase z trochu jiného úhlu. Po první kapitole, jež se mi zdála poněkud zmatená a zdlouhavá, jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Kdo má rád psychologické romány, určitě neprohloupí, když si příběh Jindřicha Austa a Viléma Haby přečte.
Kde začíná Jindřich Aust a kde končí Vilém Haba?
--
Řezáč napsal výborný metafikční román, který mi v mnohém připomínal Rothovy knihy o N. Zuckermanovi: Nebezpečí, jemuž se vystavují spisovatelé vytvářející všechny ty krásné fikce - zapomínají žít skutečný život.
Jindra Aust se trochu ztrácí, krapet tápe. A aby našel sám sebe, bude se muset na chvíli rozdvojit.
Ten metafikční začátek mě hned zkraje nechal trochu na vážkách, nicméně brzo jsem mu myslím přišel na kloub. Vyprávění o herci Vilému Habovi je totiž k ukousání nudné a poměrně stereotypní, jak ale kniha pokračovala dál, začal jsem v jeho romantické postavě vidět foil (musim si hodně rychle najít nějaký místo, kde hledat tuhle terminologii v češtině) protagonistovi a vypravěči, jehož všednost se samotným účinem kontrastu stala tím zajímavějším na románu. Nemohl jsem se dočkat, až prolistuji psychologizující útěky do světa velkého herce, abych se prokousal k další kapitole ze života spisovatelova. Vilém Haba možná prožívá dramatické lásky plné vášně a v záchvatech excesu rozbíjí zrcadla velikosti dospělého člověka, ale co to je proti sympatiívzbuzujícímu studu z bydlení v ševcovském krámě, co se snažíte skrýt před přítelkyní, o které máte pocit, že si ji ani nezasloužíte. Právě svou malostí, zranitelností, ale i (na literaturu tak psychologicky zaměřenou překvapivými) úspěchy je Aust postavou mnohem zajímavější, než se může fiktivnímu herci vůbec zdát. Ač je tedy jejich dynamika v zásadě funkční, nic to neubírá na faktu, že jsem veškeré vyprávění o Habovi těžce prozíval, takže za to jdu u takhle dlouhé knížky s hodnocením dolů
Opět kniha s nálepkou povinná četba.. a opět kniha, která překvapila!
Parádní mísení vyprávěcích i časových rovin. Strhující vyprávění o spisovateli, jehož život je z počátku omezen románem, který tvoří. Ale snad takhle si představuji všechny spisovatele - jako lidi, kteří žijí s postavou, které vdechli život, vidí ji vedle sebe a prožívají její dobrodružství.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Poplach v Kovářské uličce |
| 1940 |  Černé světlo |
| 1951 | Nástup |
| 1934 | Kluci, hurá za ním! |
| 1942 | Svědek |
Mistrovské dílo. Měl jsem tu čest od Řezáče číst už Větrnou setbu, Černé světlo, Svědka a nyní toto jeho patrně vrcholné dílo. Všechny mohu doporučit. I když je to všechno psychologická literatura, každá je jiná, řeší své téma nově a neotřele. V té neotřelosti je právě Rozhraní na vrcholu.
Dvě linie románu, které se neustále propojují, jsou zdánlivě dvěma příběhy, ale vlastně jsou jen jedním. I když jeden je fiktivní a jeden "realisticky" reálný, v obou jde o hlavní hrdiny, kteří se snaží něčeho deosáhnout, něco překonat, nějak se pohnout. Herec Vilém Haba jde za slávou a zapomene na všechno ostatní kolem sebe, dokonce jde tak říkajíc "přes mrtvoly", aniž by ale někoho konkrétně zabil, a musí nakonec zjistit, jak prázdný život to byl, když popřel sám sebe. A spisovatel Jindřich Aust, vypravěč románu, se snaží vymotat ze svého zoufalého postavení, kdy nedělá, co by dělat chtěl, a zároveň se nedokáže přinutit nic dokončit. I tady dojde k posunu, který nechci spoilerovat. Nicméně tyto dva zcela odlišné typy (spolu)prožívají své životy paralelně, ukazují dvě tváře života a tedy i jeho plastičnost a dávají tak možnost čtenáři se do jednoho či do obou vžít. Za mistrovské považuji nejen toto proplétání, kde není téměř chvílemi jasné, který příběh je který a přitom je to stále jeden svět (tedy kdy rozhraní mezi příběhy je někdy setřené či nezřetelné), ale i jiné pomyslné rozhraní, kterému čelí každá z figur - jakási mez, kterou je výzva překročit, případně mez, která je nedosažitelná, a nebo k jejímuž překročení musí být silná motivace nebo odvaha. V tom je podobnost s románem Svědek, který zkoumá takovou mez v různých obyvatelích malého městečka, a je díky této permanentní přítomnosti nevyslovitelného v každém z nás až hrůzostrašná. Každý ji totiž má. A tady Haba a Aust se jí oba dotknou a musí se k ní nějak postavit.
Zkrátka myslím, že Rozhraní je základní kniha české literatury 20. století. Je mnohovrstevnatá, otevírá základní otázky lidské identity, kdo je ve skutečnosti kým, kde je maska a co hrajeme (i před sebou) a jistě v tom sehrál fakt, že bylo psáno v době Protektorátu, podobně jako Svědek. Otázku této meze si musel jistě klást opravdu každý. A fakt, že Rozhraní vyšlo i po revoluci jako součást prestižního kanonického projektu Česká knižnice, podle mne jen dokládá to, že Řezáč do české literatury patří jako mistr psychologických próz stejně silně, jako patřil do socialistického kánonu svým Nástupem a Bitvou. Havlíček-Řezáč-Glazarová je moje česká nejsvětější trojice psychologického románu.