Rozhraní přehled

včera

Mistrovské dílo. Měl jsem tu čest od Řezáče číst už Větrnou setbu, Černé světlo, Svědka a nyní toto jeho patrně vrcholné dílo. Všechny mohu doporučit. I když je to všechno psychologická literatura, každá je jiná, řeší své téma nově a neotřele. V té neotřelosti je právě Rozhraní na vrcholu.
Dvě linie románu, které se neustále propojují, jsou zdánlivě dvěma příběhy, ale vlastně jsou jen jedním. I když jeden je fiktivní a jeden "realisticky" reálný, v obou jde o hlavní hrdiny, kteří se snaží něčeho deosáhnout, něco překonat, nějak se pohnout. Herec Vilém Haba jde za slávou a zapomene na všechno ostatní kolem sebe, dokonce jde tak říkajíc "přes mrtvoly", aniž by ale někoho konkrétně zabil, a musí nakonec zjistit, jak prázdný život to byl, když popřel sám sebe. A spisovatel Jindřich Aust, vypravěč románu, se snaží vymotat ze svého zoufalého postavení, kdy nedělá, co by dělat chtěl, a zároveň se nedokáže přinutit nic dokončit. I tady dojde k posunu, který nechci spoilerovat. Nicméně tyto dva zcela odlišné typy (spolu)prožívají své životy paralelně, ukazují dvě tváře života a tedy i jeho plastičnost a dávají tak možnost čtenáři se do jednoho či do obou vžít. Za mistrovské považuji nejen toto proplétání, kde není téměř chvílemi jasné, který příběh je který a přitom je to stále jeden svět (tedy kdy rozhraní mezi příběhy je někdy setřené či nezřetelné), ale i jiné pomyslné rozhraní, kterému čelí každá z figur - jakási mez, kterou je výzva překročit, případně mez, která je nedosažitelná, a nebo k jejímuž překročení musí být silná motivace nebo odvaha. V tom je podobnost s románem Svědek, který zkoumá takovou mez v různých obyvatelích malého městečka, a je díky této permanentní přítomnosti nevyslovitelného v každém z nás až hrůzostrašná. Každý ji totiž má. A tady Haba a Aust se jí oba dotknou a musí se k ní nějak postavit.
Zkrátka myslím, že Rozhraní je základní kniha české literatury 20. století. Je mnohovrstevnatá, otevírá základní otázky lidské identity, kdo je ve skutečnosti kým, kde je maska a co hrajeme (i před sebou) a jistě v tom sehrál fakt, že bylo psáno v době Protektorátu, podobně jako Svědek. Otázku této meze si musel jistě klást opravdu každý. A fakt, že Rozhraní vyšlo i po revoluci jako součást prestižního kanonického projektu Česká knižnice, podle mne jen dokládá to, že Řezáč do české literatury patří jako mistr psychologických próz stejně silně, jako patřil do socialistického kánonu svým Nástupem a Bitvou. Havlíček-Řezáč-Glazarová je moje česká nejsvětější trojice psychologického románu.

29.12.2021

Tenhle psychologický román mi dal docela zabrat, ale za přečtení to stálo, je to druh literatury, který autor mistrně zvládal a opět to předvedl. V souvislosti s tím, se ovšem nabízí otázka, kam se autorův talent po roce 1948 vytratil.