Satanův deník
Leonid Andrejev
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477138/bmid_satanuv-denik-9Nr-477138.jpg
4
49
49
Leonid Nikolajevič Andrejev (1871–1919) byl spisovatel a dramatik, jeden z nejrozporuplnějších představitelů ruské literatury. Pod vlivem Schopenhauerovy filozofie se věnoval otázkám života a smrti a zobrazoval lidský život hluboce pesimisticky. V povídkách je možné vystopovat vliv Dostojevského. Satanův deník napsal krátce před smrtí a zachytil v něm zánik lidské civilizace. Novela vychází v novém překladu Jakuba Šedivého.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Дневник Сатаны (Dněvnik Satany), 1989
více info...
Přidat komentář
Vau, po první třístraně autorova přezíravého monologu jsem pro sichr mrk na přebal, jestli sem si omylem nepůjčil memoáry vaška klauzů. Nepůjčil. Nicméně je fakt, že tolik pýchy, ješitnosti, zaslepenosti, nadutého velikášství a pohrdaní plebsem (jemuž se současně snaží svou domnělou velikost vnutit) je samou esencí klauzovic rozkvetlé narcistní mysli. A ze satana činí zoufalce, jenž hledá obdiv v očích hmyzu. Smutné.
Zvláštní, že obdobný obdiv vlastně vyžaduje i otěcko a když se mu ho náležitě nedostává, tak hned všechny trápí hladem, válkou, morem...nebo rovnou topí; proč bohové, a potažmo všechny "vyšší bytosti", tolik lpí na vděku a respektu nedomrlých larev? Vždyť i jen lidský rodič může v nejlepším případě doufat, že mu děti jednou odpustí, tak jakto že tvůrce všehomíra není víc nad věcí? Ale zpět ke knize...
...jež je antikristovým evangeliem vyprávěným v první osobě; ďábel sestupuje v hmotném těle na zem, kde skrz něj poznává, jaké to je být smrtelníkem. Což by mohlo fungovat, kdyby, podobně jako inri, zapomněl na svůj původ. Ale ono ne, satan ví, jak to chodí v transcendenci, jako i v lidském srdci a přece je ze všeho vykulený. Celý koncept tím trpí a rušivě drhne; autor sice s jakýmsi "pozvolným zapomínáním" pracuje, ovšem nelogicky, ad hoc alibisticky a ve výsledku nepřesvědčivě.
A Neříkám, některé postřehy jsou hezké...mnohé zas však stojí na až schematicky teatrální reverzi očekávaného, což chvíli funguje, než prozřete a rázem vidíte spoustu kontrastně líbivé hlušiny. Snaha o velké umění z ní trčí.
INTERPRETAČNÍ SPOILERY. Je celý deník lstí, jejímž cílem je nás demoralizovat, co do naší kultivované zvrácenosti nám pochlebovat a vlastní vliv záměrně umenšovat (ďábel sezná, že na povrchu hraje druhé housle)? Nebo jde o psy-op, kdy bůh nadikoval apoštolu Leonidovi zvěst, že lidé už dávno žijí peklo na zemi a můžou si za to sami? To by sice byl takový lehce banální, nicméně dobře míněný pohlavek a zaroveň hozené laso...jen nevím zda po něm šplhat kamsi do hlubin okluzní fronty, nebo se na něm oběsit. Snad je celý příběh o tom, že ďábel - a potažmo bůh - jsou prostě úsměvnými ideály ve slonovinových slujích/věžích, jež ve své éterické podobě ani nemohou jednat jinak a jež se, jsouc tváří v tvář hmotné skutečnosti zaskočeni možnostmi, sami sobě zpronevěřují (ježíš je zmítán láskou, strachem, pochybnostmi a satan hrůzou, soucitem, láskou? právě posledně jmenovaná je motivem nejpůsobivějším; satan popřen láskou je mi v kontextu ježíšova odmítnutí světské lásky v prospěch té boží vlastně i sympatičtější) Snad je testamentem samo o sobě, když jsou nám v rámci spiklenecky důvěrné výměny "autor-čtenář" předkládány ideály coby úsměvné anachronismy, mrky, mrk...nemyslím, že je to v reálu tak zlé. Nejvíc mě zklamal závěr. Za mě celý příběh jasně směřoval k jedinému. A sice že Magnus ďábla od začátku prokouk, rozhodl se jeho majetku využít k spáchání nějakého jedinečně dalekosáhlého hříchu, následně se zabít rychleji než on a zaujmout na uvolněném trůně jeho místo. Pointa je ale taková, že na zemi už pro víru není místo, což se s takovým vyústěním vylučuje...hmm, není vlastně nakonec Satanův deník, ze své podstaty, snahou vrátit lidu víru prostřednictvím zjevení existence ďábla? Jako; hej, tady je můj deník, chápeš, člověče?...eh
KONEC INTERPRETAČNÍCH SPOILERŮ
Ale tak font je velký, nápad jako takový nosný a otázky vybudil; dostat se mi do rukou na gymplu, budu u vytržení. Navíc působí hodně moderně; rok vzniku 1920 bych netip. Nakonec jsem na hru přistoupil a nelituju. Hmm, možná opráším Cizince v cizí zemi.
3 sinusoidní ***
Sám Satan sestoupil na tuto Zem a stal se jedním z nás. Pouhopouhý člověk zápolící se svým životem. Co však znamená být lidskou bytostí a na čem vlastně v životě skutečně záleží?... Kniha je zajímavá, dobře napsaná, postavy jsou živé a plné emocí.
(SPOILER) Sám vládce Temnoty, kterému už pekelné knížectví s celým svým osazenstvem lezlo krkem, se rozhodne použít tělo velmi bohatého Američana a vydat se na cestu po zemi poznávat lidi, jejich charaktery a životy jako plnohodnotný člověk. Brzy však s úžasem zjišťuje, že byl sám jako Ďábel člověkem v intrikánství, krutosti a páchání zla dávno překonán. Schopenhauerské filosofování se dílem proplétá jako had, otázky života a smrti, pesimismus, beznaděj, neodvratný konec civilizace, který si lidstvo díky svým "skvělým" vlastnostem a touze po moci nevyhnutelně přinese samo, to vše a spousta dalších témat jsou hlavní linkou tohoto předsmrtného díla Leonida Andrejeva.
Mefistofelská literární variace, která může být snad kontroverzní pro čtenáře z katolického prostředí, pro toho nezaujatého je ovšem máločím objevná a literárně nic nového/převratného nepřináší - Leonid Andrejev prostě není ani Johann Wolfgang Goethe, ani Thomas Mann, ani Michail Bulgakov, abych jmenoval jen ty nejznámnější a literárně nejcennější autory děl, kteří zpracovali tématiku Satanova/Mefistofelova pozemského pobytu a interakce s námi smrtelníky...
Nooo, tak tohle byl pro mě oříšek. Knihu jsem potkal úplně náhodou v levných knihách.... Po přečtení můžu říct, super, tohle bylo dobrý čtení. Návrat ďábla na zem, v té době,a myslím,i v tom zpracování super. Dávám 5 hvězd, i když vím, že tohle nebude hledat a nebude číst každý.
Absolútne mi neprekážalo vykreslenie zvrchovaného vládcu pekla ako naivného, unudeného melancholika túžiaceho po troche zábavy. Ba naopak. Autor len obalil myšlienkové pochody človeka do pekelne pikantného pozlátka. Chápem, že isté náboženské kruhy môže pobúriť podobné ľudské vyobrazenie tej najkrutejšej bytosti vo vesmíre, ale mne sa to jednoducho páčilo. Taká cesta do hlbín Satanovej duše.
Před půl rokem jsem se dostal první ke knize, kterou napsal Leonidův synátor, jenž se taktéž veze na duchovní lince, ale jde až k samotné hranici šílenství. Leonid je v tomhle střídmější, kdy nám v deníkové formě předkládá příběh Satana, který se vtělil do člověka a zažívá všechno, co k lidství patří, ať už jsou to strasti nebo emoce včetně lásky. Bohužel ale pekelný pán zjišťuje, že jej lidé v prohnanosti a zlu již dávno překonali a je tak ve výsledku přímo potupen, jelikož je jako dítě, kterému dospělí vyrvali hračku z ruky. Celkem zajímavý přístup k mefistofelovské látce, kdy se z mystické linky dalo vytřískat možná trochu víc, ale onu přízemnost vlastně i chápu.
Není pro mě vůbec jednoduché hodnotit tuto novelu od Andrejeva. S dílem ruského spisovatele přelomu 19. a 20. století jsem se již setkal, napsal velmi povedené povídky (např. Propast), které hodnotím velice pozitivně. I novela Satanův deník byla dost zajímavá. Jak již název napovídá, je psána formou deníku, což je inovace oproti povídkám. Opět se dostáváme k otázkám života a smrti, lásky a nenávisti, kde se jedná o dvě odlišné věci, zároveň však stejné. A jak je už u ruských autorů často zvykem, celá novela je prodchnuta pesimismem. Zakončení bylo velice zajímavé, proto dávám 4 hvězdy.
(SPOILER) Skvělý nápad vrátit se na zemi v podobě člověka. Čekala jsem na konci nějaké vzrůšo, kdy se Satan naštve a všechny tam poseká. Bohužel se tak nestalo a nechal se vlastně ponížit od lidí. To by snad Satan neměl dopustit, ne?
,,Ach, drahý Wondergoode, mluvit na této zemi o ratiu je snad ještě nevhodnější, než mluvit o provaze v domě oběšencově."
Poselství této knihy mi bohužel zůstalo skryto. Koupila jsem si ji zejména jako další přírůstek do edice a žádný příjemný objev se nekonal. I přesto kniha nabízí minimálně několik zajímavých myšlenek, a to zejména o nastavení společnosti.
Díváte se na Lucifera? Dívejte se na Lucifera. Je to sice takové hloupoučké, ale u všech čertů, proč by pořád všechno mělo být chytré, sakra! Lucifer je mimořádně… nekomplikovaný seriál. Nu a Satanův deník… Tak nějak si nejsem jistý, co si o něm vlastně mám myslet. Ale pokud je paralela (a nepřiznaná inspirace) skutečná, je pateně také… nekomplikovaný.
Rozumějte, bylo to celkem zábavné čtení (Andrejevovi se podařilo co se nepodařilo Zusakovi, udělat ze zajímavé entity zajímavého vypravěče, tady to fakt byla celkem švanda.) a na dva večery to byl i příjemný oddech, ale hledat v tom… cokoliv se mi zdá poněkud obtížné. Nabízí se přirozeně níže zmiňovaná „banalita, že lidstvo je zkažené“ a ani Satan (jak napovídá závěrečný úplně poslední monolog) není tak špatný jako člověk, ale… ale to není pravda, že? Samotná existence postavy, která závěrečná monolog vedla ukazuje, že to není pravda. Kdyby lidstvo bylo tak hrozné, nemohl by tento člověk existovat, neměl by svůj cíl.
Líbí se mi paralela, kterou níže nastínil „Elevant“, přeci bych ale asi (osobně) nehledal spojení s Dantovým Satanem, ač připouštím, že je očividné a jistě se jedná o možnou interpretaci, už proto, že stejně jako v Dantovi Satan není schopen svých primárních cílů – svodu, rouhání, jelikož má plná ústa, v Andrjevovi toho není schopen, protože slova jsou nedokonalá. Ze Satana se stává průvodce (Vergilius a fiktivní Dante v jednom), který němě ukazuje moderní svět. Ale já se na to podivám trošičku jinak, ona to totiž není příliš poutavá interpretace (myslím to tak, že pouhý popis ošklivého světa je dost nuda, že…).
Na postavu Satana se v průběhu dějin nahlíželo poměrně různými perspektivami. Svůdce, vrah, neschopný ubožák, či nástroj, rebel, hrdina, zrcadlo. Andrejevův Satan zdá se mi být spojením Mefistofela a Wollanda, respektive jejich „chybějícím článkem“. V duchu hesla „Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Satan vlastně omylem, v průběhu své dovolené, slouží jako katalyzátor toho nejvýraznějšího z nás, dobrého, či špatného, to je patrně člověk od člověka. Spojení Mefistofela (který jenom sloužil) a Wollanda (který jednal ze své vlastní iniciativy, takřka v duchu Camusovy filosofie absurdna) je na světě, Andrejevův Satan vlastně ani nejedná, nechává se unášet nepoznaným a přitom stejně prapodivně působí na okolí, odhaluje jej, třebas pomalu, nemohoucně a rádoby náhodou.
Ano, k satanům je tento jistě dobrým doplňkem, ale nezdá se mi, že bych si kdovíjak pomohl s celkovou interpretací díla. V průběhu čtení jsem uvažoval o tom, že se Andrejev snaží poukázat na to, že i jestli existuje jakási esence, předcházející existenci, je irelevantní, nedůležitá, zkrátka k ničemu. Hle, podstata zla, Satan, stal se esencí jedné existence a přeci je to sotva jeho postava, která z knihy vyznívá nejhůře. Ať je tedy esence jakákoliv, „bůh míní, život mění“ abych tak řekl – esence je přizpůsobivá, z dobré je špatná a naopak, lusknutím prstu.
Kniha obsahuje i jistý nihilismus, pravda. Chca, nechca, Satan je obecně pojímán coby nadpozemská, mimořádná entita (sic fiktivní), která jistě stojí nad člověkem. V obecném pojetí je ale člověk středobodem Satanova bytí, stejně jako bytí čehokoliv jiného. A hele, tady ne. Jediné, co Satana zajímá, je hra. Chce se pobavit. A to je vlastně to jediné, co z Deníku přežilo v Luciferovi. Ovšem pozor, nihilismus televizní show „Lucifer“ je potlačen – čím? No láskou přece! Čím je vykoupen zde? Je možné, že vše víše zmíněné jsou jen symboly, symboly, které hledám, protože je třeba je hledat? Nakonec jsem musel k podobnému závěru dojít i u Černých masek. A já tedy nevím. Jedná se o knihu nihilistickou, průkopnickou, klišoidní s rádoby originálními ornamenty? Nevím. Nevím, nevím, nevím.
Opravdu je to Satan - nebo ubožák, který se za něj považuje? Opravdu věci tak hluboce a naivně prožívá - nebo si na to jen hraje? A opravdu pochopí, že zkaženost lidstva je nezměrná, až na konci? Člověk má skoro chuť přemýšlet, jak je to s vševědoucností a všemocností věčného Zla - když už Dobro evidentně zmizelo...
Místy geniální, odvážné, velmi originální. Začíná to velice velkolepě, od první stránky jsem byl u vytržení. Ale velkolepý koncept se autorovi postupně trochu rozpadá pod rukami. Celkové vyznění, pointa, smysl pokulhávají. Závěr je prostě slabý, bohužel. Není jasné, co chtěl básník říci (kromě té banality, že lidstvo je zkažené). Částečně to lze chápat jako parafrázi nástupu bolševiků k moci, i když to asi nebyl autorův záměr.
Odfláknuté vydání, desítky překlepů.
Leonida Andrejeva jsem objevil úplnou náhodou v patnácti letech a jeho povídky na mě udělaly mimořádný dojem a přesvědčily mě, že je tento autor u nás zločinně nedoceněný, protože my se měl řadit po bok Dostojevského (jímž byl nepopiratelně ovlivněn) a dalších ruských klasiků, jejichž jména jsou notoricky známa všem. V Andrejevově próze se snoubí šťavnaté rozvláčné filosofování typické pro ruské realisty, sugestivně zachycené psychické stavy hraničící se šílenstvím, a nepříčetnost postav, které často procházejí mezními zkušenostmi, se expresionisticky promítá do celého prostředí povídky či novely, která poté působí téměř jako fantastická katastrofická vize, podobná rytinám Josefa Váchala anebo básním George Heyma, také expresionisty.
Velmi mě potěšilo, že se Odeon rozhodl nově vydat Satanův deník (již dříve publikován v jiném překladu ve dvou výborech), navíc v mé oblíbené zieglerovské edici. Od devadesátých, kdy bylo vydáno hned několik autorových knih, je to poprvé, co se Andrejev vyskytl v nabídce českých knihkupců (tedy krom svazečku Moje zápisky, který se hned r. 2004 rozprodal), a snad to opět zvíší povědomí o tomto klasikovi, který to nezvládl do středoškolských učebnic.
Satanův deník je přesně to, co značí jeho název. Zápisky ďábla, který vystoupil z pekel a usadil se na zemi v lidské podobě. Andrejev si tu neotřelým způsobem nahlíží na moderní dobu, to jest přelom 19. a 20. století, na fin de siécle, očima ďábla,očima věčnýma. Ačkoliv se to nemusí na první pohled zdát, je tato kniha vysoce aktuální, rozhodně se neutápí v biblických odkazech ani není umrtvována metafysickými zahleděním do sebe samé. Samotná otázka pekla je tu vyřešena lakonicky a geniálně: peklo, Satan, kotle pro hříšníky, vše jsou jen slova, lidské konstrukty, které nemohou vystihnout Nepoznatelné, stojící mimo lidské chápání založené na určitém vnímání prostoru a času. Pisatel – Satan – (tak jsme ho ale opět pojmenovali jen mi lidé, protože pravé jménoje pro nás nevislovitelné, snad aní není zvukem) často poukazuje na ubohost lidkské řeči, na kterou je při psaní odkázán, a která absolutně selhává, když přijde řeč na Nepoznatelné. Toto je nesmírně zajímavá myšlenka, která se mohla zrodit snad jen v ruské duši na počatku 20. století, v zemi, do které když proniklo osvícenství, mohlo se transformovat jedině v nihilismus. Mimochodem na internetech jsem si potvrdil, co se mi vnucovalo už při četbě této knihy, a sice že Andrejev inspiroval krom jiných také H. P. Lovecrafta, pisatele horrorových povídek, ve kterých manifestuje svůj kosmický nihilismus – víru v naprostou bezvýznamnost lidské rasy, jejíž poznávání vesmíru je nic než tápání ve tmě, a kdyby snad nějáký človíček spatřil to, co se skrývá za oponou reality, monstróznost a nepochopitelnost pravdy by mu rozervala rozum. S podobným despektem je k člověku nahlíženo v Satanově deníku, což je pozoruhodné ve vztahu k jisté specifičnosti, kterou se Andrejevův Satan vyznačuje: aby mohl přijít na zem mezimlidi, musel na sebe vzít lidskou podobu (tedy posednout nějákého člověka), čímž ztrácí jakoukoli moc. Stává se člověkem se vším všudy, s jeho křehkým tělem i omezenou vnímavostí. Je nám tu nabízen vlastně podobný obraz jako v Alighierově Božské komedii: Satan bezmocným a ubohým, uvězněmým bez hnutí v posledním kruhu pekla. Jen zde je vězením lidksá schránka, a jediné osvobození je smrt. Naproti tomu zápletka Deníku je jakousi variací na Fausta (dobře, každé dílo moderní literatury, kde vystupuje ďábel, lze srovnávat s Faustovskou legendou, ale to je v pořádku), protože Satan ochuzený o své schopnosti disponuje něčím jiným, posedl totiž tělo miliardáře. A o peníze je ochoten se podělit s jistým starým samotařem, Thomasem Magnusem. Satan ale není žádný Goethův Mefistofeles, nepřišel na zem, aby zkoušel lidi, což je funkce, která mu je přiřazována už v Bibli. On neví o lidech nic, a ani se nesnaží je poznat, přišel pouze "hrát". Pobavit se, rozptýlit se něčím tak bezvýznamným, jako je jeden lidský život, který ukradl...
[SPOILER] Satan je politovánihodný. Postupně si totiž uvědomuje, že hraje frašku, ve které sice klame lidi kolem sebe, nejvíce klamán je ale on. Faust využije Mefistofela, ožebračí ho a odhodí. Marie, o které se Satan domnívá, že je tak jako on součástí Nepoznatelného, vtělení Madonny, se ukáže býti obyčejnou děvkou. Všemocnou útěchou pro něj je, že přece není obyčejný smrtelník, že je součástí něčeho, pro co lidstvo používá mizerně nedostatečného slova inferno, když ale v závěrečné katastrofické scéně vysloví jméno, které mu kdysi lidé dali, dočká se jen výsměchu. Po smrti člověka snad Satan triumfuje, má to ale smysl, když je živé lidstvo lhostejné? [SPOILER ENDS]
Andrejev v Satanově deníku vytváří znepokojivý a problematický obraz společnosti, ve které už není místo pro Satana, Boha zastupuje obtloustlý chlap v sutaně, králové si nalhávají, že nejsou úplně bezvýznamní a nové ideje tvoří a staré bourá maniak s rozbuškou.
Autorovy další knížky
| 1996 |  Fixní idea |
| 1979 |  Satanův deník (výbor) |
| 2021 | Satanův deník |
| 1958 | Povídka o sedmi oběšených |
| 1996 | Propast a jiné povídky |
Jaké to je, když je sám Satan překvapen podlostí člověka?
Kniha byla navzdory roku vzniku psaná čtivým jazykem, svižně, nevím, zda je to zásluhou autora, nebo překladatele, ale odsejpalo to. Cestou čtenář zakopl o pár zajímavých myšlenek, dostal prostor k zamyšlení, ale konec byl psaný jak kdyby autor pospíchal na poslední vlak.