Sentimentální román
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387889/bmid_sentimentalni-roman-z0a-387889.jpg
4
127
127
Sentimentální román není román, a už vůbec ne sentimentální. Je drsný a ostrý jako nabroušené kanady. Dva lidé, dva vypravěči, jeden den, dvě místa a dvě setkání se smrtí se stávají spouští pro sestřih vzpomínek, zážitků, chybných závěrů a křivých zrcadel. On se stává poslem špatných zpráv, ona musí vypořádat rodinnou pozůstalost… Sledujeme dva příběhy, které se v jeden okamžik protnou a pokračují společně. Jejich životy připomínají silnici lemovanou zdechlinami přejetých zvířat; jsou naplněné promeškanými příležitostmi, morálními selháními, nesplněnými ambicemi — a hlavně v nich chybí láska. Úběžníkem jejich bytí je přitom talentovaná Eliška, která jim zmizela v předvečer svého absolutoria na akademii před patnácti lety.... celý text
Přidat komentář
O existenci autorky jsem až donedávna neměla ani tušení, nicméně jsem nejspíš ráda, že jsem ji našla. Její Sentimentální román byl typem literatury, který člověk hledá v odeonkách - neobvyklý, zvláštní, vyvolávající nejrůznější rozporuplné pocity... Nevím, jestli můžu říct, že se mi to líbilo. U těchhle knížek to prostě nejde, i když je čtu ráda. Rozhodně ale dílo doporučím, stojí za přečtení, je dobré.
Tahle novela je jako vír na moři - přitáhne si vás, nejdřív zlehka, potom čím dál silněji a než se nadějete, už jste na dně. Příběh několika nenávratně rozbitých životů má podmanivě temné kouzlo. Zároveň zde zaznívá cynické varování, že za výjimečnost se platí... Drsné, naturalistické čtení, které vám uvízne v hlavě jako sekera.
Dobrého pomálu.
Protože být tenhle románek (spíš novelka) obsáhlejší, tak se čtenář utopí v beznaději.
Přesně moje gusto.
Autorku jsem neznala, četla jsem s ní rozhovor v nějakém starším časopise, kde se zmiňovalo hlavně Jezero. Mám ho půjčeno také, ale začala jsem od kraje.
Za včerejšek S. román + Mrtvý muž.
Její postavy jsou tak smutné a doslova beznadějné. Cynicky předkládají fakta svých životů.
Nic mi to nedalo, jen pocit marnosti.
Syrovost ječící z oken upravených domů. Špinavý kapesník vykukující z kapes uhlazených gentlemanů. Takovou směs ve mně nechává ten příběh. Ona umí pojmenovat pocit, který do této chvíle byl jen závanem, zatrnutím nebo mžikem. Vtáhla mě mezi svou trojici a seznámila s nimi (i s námi). Pokud se dá najít hrubá křehkost (křehká hrubost?), pak je to tady.
"...právě to je příčina krize moderního umění - že chce být srozumitelné a patřit všem blábolícím debilům."
"Stačilo, aby stála vedle mě, abych věděl, co je dobré."
Nechci skrývat ani zlomek pohoršení, vzrušení, rozpaků a vtipu, kterými autorka rozervala moje cítění...
Knihu jsem četl záměrně pomalu a vychutnával si neotřelá přirovnání, sytost vyjadřování a sílu příběhu od paní Bellové.
Je spousta knih, kterými je zahlcen svět. Většina jich je psaná podle šablon a systematicky zpracovávajících čtenáře...
Styl a řemeslo paní Bellové má zcela odlišnou základnu a barvitost. Slova se skládají v nespoutané myšlenky a upředou z nich reálný svět, neosobní, zlý a zároveň lidský, s přítomností lásky...
Bolest je všudypřítomná. Láska má v sobě vinu. Existence má vratké nohy. A nikdo netuší, co stane se na příští stránce.
Žlab, z kterého dostává čtenář naservírovaný příběh, je vypláchnutý a potřísněný zároveň...
Buďte připraveni...
Příběh o dvou lidech, Edy a Niny, ale zároveň o jednom středobodu, kterým je Eliška.
Příběhy dvou rozvrácených rodin a následném předání rodinného břemena, s uměleckým podtextem a smrtí všude okolo.
Příběh, který si na nic nehraje a je odkrytý tak, jak je. Bez nějakých okrasných vytáček, zbytečných metafor či výplní (a proto se jedná o tak úzkou záležitost), avšak stále s kvalitním obsahem, který mě bavil číst. Živě jsem si vše dokázala představit, ať už se jedná o postavy samotné, prostředí či deníky. Kniha se ke mě dostala náhodou a již jsem od autorky četla Monu, ale autorčin debut se mi líbil více.
zprvu jsem se hůř orientoval, protože obě vypravěčská pásma se střídají velmi rychle, ale postupně se z toho vyloupla pěkně cynická povídánka
No, ten název je vlastně stručné a upřímné shrnutí od toho, co od knihy dostanete. Nemohla jsem se dostat přes nesympatii k postavám, ačkoliv mě bavilo sledovat jejich příběh, nedošlo k tomu, abych s nimi dokázala i nějak cítit a to je škoda, ale je to jen můj problém. Jinak to bylo mé první setkání s autorkou a její styl psaní mě velice bavil, zaujal, strhl. Byla to pro mě při čtení hybná síla a proto se do jejích knih určitě pustím znovu. Vlastně mě docela bavilo sledovat i děj, co z toho všeho vyleze, jen ne na takové úrovni, aby mě to výrazně šokovalo. Nebylo to špatné, jen asi tuhle rovinu literatury zatím nedokážu patřičně ocenit nebo jsem se prostě minula s myšlenkou.
Kniha se mi líbila. Nastartovala mě po hodně dlouhé době, kdy jsem na čtení neměla pomyšlení. Trochu depka, ale to je život.
Zajímavá kniha, která více naznačuje, než vypráví. Dva vypravěči a vlastně jen jeden příběh. Velmi zvláštní, ale čtivé a přitažlivé. Spousta otázek zůstane nezodpovězena. Kniha je kraťoučká a stojí za přečtení.
Z přečtených knih autorky zatím asi nejdějovější. Opět bez obalu, až na dřeň. Tak útlé a přitom tak obsažné....
Nevím, jakou hrou osudu se mi po Smrtholce dostal do ruky Sentimentální román. Ale nejde ty dvě knihy nesrovnávat, i když se tomu člověk brání. Obě jsou útlé, ale úderné a obě jsou výborné! Podobné tím, že si kladou i podobné otázky. Jak dalece se na nás podepisují traumata z dětství? Jak náš život změní smrt někoho blízkého? Jakou moc má nenaplněná láska? Není to jen nějaké intelektuální patlání se v citech, ale studie temných stránek našich duší, které nás provází ať už chceme nebo ne.
S knihami od Biancy Bellové mám zatím jen dobré zkušenosti, a Sentimentální román není vyjímkou. Sice lze poznat, že se jedná o autorčinu prvotinu, strukturu knihy nemá tak vypilovanoz jako u svých pozdější prací a občas jde zkrátka tou nejjednodušší cestou, nicméně to zcela vyvažuje svým úchvatným stylem psaní. Ten je drsný a surový, bez příkras, na druhou stranu však má silný emocionální náboj a výborně vystihuje náladu knihy. To, že je příběh vyprávěn v ich formě střídavědvěma postavami pomáhá osvětlovat pohnutky, které hýbou postavami, a protože jejich osudy se proplétají, nabízí tento postup čtenáři hned dvě perspektivy, jakými jze na knižní svět nazírat - obě diametrálně odlišné. I když je pravda, že časté střídání vypravěčů vyvolává schizofrenní pocit a i přes svůj dramatický efekt riskuje roztříštění celé novely.
Jen stále nemůžu přijít na to, jestli je tento román (nebo spíš novella) skutečně sentimentální...
Hnusný, nechutný příbeh, ale napsaný velmi dobře, poutavě. Všem, kteří se domnívají, že život v pražských uměleckých kruzích spočívá v drogách, chlastu, sexuálních úchylkách a promiskuitě, psychických poruchách, sebevraždách, podrazech, lhaní, podvodech, bezútěšnosti a beznaději - těm všem doporučuji, zmlsnou si.
Pokud by však někdo hledal literární "svědectví o obyčejném životě" na konci 20. století, v němž se chodí do práce, rodí děti, vaří teplé obědy a z přemnožené množiny možností vybírají knížky či přátelé - ten v této knížce nenajde ani náznak takového děje.
Nerozumím tomu trendu současné české literatury, ktorá se buď utíká k fantasy, neboť realita ji přijde nezajímavá, anebo při zobrazování reality používá pouze desítky odstínů černé, a to v době, která je tolik "barevná" !
uf. to byl nářez.
tak, jako ostatní knížky Biancy Bellové dokázal mě i Sentimentální román pohltit. škoda, že jenom na chvilku, ale dobrého mnoho nebývá.
Nečekal jsem, že mě tak kniha, tak rychle pohltí. Osobně jsem se v několika okamžicích ztrácel, ale styl vyprávění se mi moc líbil. Vše dávkováno ve správnou chvíli. Budu číst minimálně ještě jednou:-).
PS: ta pasáš s těma Adidaskama mě hodně pobavila a rozesmála:-), bohužel je to asi jediné místo knihy, které je ve své podstatě vtipné, ale zároveň zcela odráží ekonomickou situaci Československa před revolucí.
Četl jsem revidovanou verzi z roku 2018. Kniha má dva vypravěče muže a ženu, které spojuje minulost. Ze začátku mi dost vadilo to přepínání mezi vypravěči každou druhou stránku i častěji. Postupně jsem si zvykl. Je to dobře napsaný, přečetl jsem to téměř na jeden zátah. Oba hrdinové mají dost smutný život a spojuje je tragická událost. Není to moc optimistické nebo veselé čtení.
No... Nějak mi dochází slova. Současná česká próza je na tom zkrátka tak dobře, až mi to vždycky vyrazí dech. Po přečtení sto dvaceti stránkové novelky, mám pocit, jako bych schroupala nějaký giga román. Emoce z toho lítají, řemeslně je to vynikající a zhruba každých deset stránek jsem dostala pěkných pár příběhových facek. Bianco, fakt umíte!!
Sentimentu aby navzdory názvu v textu člověk pohledal. Tohle bylo asi to nejzoufalejší, nejbezvýchodnější a za poslední dobu asi i nejsmutnější, co jsem četla. Na přebalu knihy stálo, že čtení jakoby lemovaly zdechliny zvířat. Nejde než souhlasit. Důležité svědectví o tom, že dobro a láska nejsou jen fiktivní nálepky. Oceňuji autorčinu surovost, která dodává ději uvěřitelné obrysy i jistou nadčasovost.