Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363903/bmid_slepa-mapa-7BH-363903.jpg
5
6286
6286
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. V roce 2018 dotisk.... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha, tak trochu i smutná. Hezky jsem si početla. A k paní Mornštajnové se ráda vrátím.
Fú, koľko komentárov predo mnou, úctyhodné, zrejme je autorka hojne čítaná, snáď aj právom. Dozvedel som sa o nej z jedného rozhovoru v časopise a pomerne ma zaujal, preto som si zaumienil, že sa na ňu prizriem zbližša, napochodoval som do knihkupectva s úmyslom kúpiť si knihu Listopád, jej najnovší román, lenže ten nemali, zato mali Slepú mapu, jej prvé dielo a to ma zaujalo možno ešte viac, tak som kúpil. Dobre som spravil, Alena nerobí žiadne experimenty s formou, čo jej kvitujem, je to prirodzené rozprávanie, mapujúce osudy niekoľkých ľudí. Páčilo sa mi to, bolo to úprimné, pravdivé a skvelo čítavé. Asi si dám aj niečo iné od nej, už sa na to teším, hm...
Ano. Prostě ano. Paní Mornštajnová je pro mně top spisovatelka, která mi vždy pomůže ze čtecí krize. Píše tak lehce, tak poutavě, že se vždy ocitnu v prostředí o kterém píše, postavy se stanou i mými blízkými. Hltám každé písmenko, každé slovo. Slepá mapa byla poslední knihou od autorky, která mi chyběla přečíst, pevně doufám, že ta nová na sebe nenechá dlouho čekat.
Pani Mornstajnovou mam opravdu rada. Fascinuje me ta ruznorodost v jejim psani, ackoliv asi bychom vzdy poznali, ze je kniha jeji. Vypraveni vlastne o celem 20. století v 1 rodine me upoutalo od zacatku az do konce. Necekejte dechberouci strhujici zvraty, ale naprosto civilni, verohodne vypraveni, ktere vas bude zajimat, jako byste cetli nalezeny denik clena rodiny. Tahle kniha me proste dostala a ja porad premyslim, co me na ni tak uchvatilo… jestli to byly realisticke postavy nebo nelehky osud rodiny vyliceny bez jedine znamky patosu… nebo snad Alzbeta?
Po Haně a Tichých rocích má třetí přečtená autorčina kniha a také ta nejlepší!
Paní Mornštajnová je skvělá spisovateka.
Slepá mapa jako generační román tří žen na pozadí historických událostí je velmi poutavě napsaná a pohltila mě od samého začátku. Líbilo se mi, že kromě osudu tří hlavních postav Anny, Alžběty a Anežky, se autorka rozepisuje také o životních osudech postav vedlejších a dokáže vypsat jejich životní příběh jen na několika stránkách.
Všechny charaktery jsou uvěřitelně vykresleny se všemi svými kladnými i zápornými povahovými rysy. Slepá mapa je kniha velmi čtivá a lidská. Určitě doporučuji.
Již třetí setkání s Alenou Mornštajnovou, které je stejně tak výjimečné a precizně napsané jako Hana či Tiché roky.
Paní Mornštajnová je úžasná spisovatelka, která dokáže každého polapit do svých příběhových sítí a nepustí vás, dokud knihu nepřečtete až do samotného konce.
Bavilo mě sledovat psychologický vývoj jednotlivých postav a jejich osudy, které mnohdy nedopadly dobře nebo byl jejich život vyplněn pocitem strachu z něčeho, co nakonec nepřišlo, ačkoli na to postavy byli připraveny.
Miluji nostalgické příběhy plné zármutku a beznaděje se špetkou naděje v lepší zítřky, a proto mě ani tato kniha nemohla minout. Mohu jen doporučit. Mám v plánu si ještě přečíst Hotýlek a (konečně!) Listopád.
Knihu jsem poslouchala v její audioverzi, protože před zkouškami si číst nedovolím. Ale v autě aspoň využiju čas.
Musím říct, že se mi často nechtělo z auta vystoupit, a to jezdím přes 3 hod. přes celou republiku. Tolik k poutavosti.
Zbožňuji osobní příběhy na jejichž pozadí se odehrává dobový obraz. Takže když kniha obsahuje vyprávění tří generací, tak to dobové vykreslení zahrnuje celkem rozsáhlý obraz dob minulých.
A asi i proto, že sama pocházím ze Sudet, tak na mě kniha působila asi víc emočně než na ostatní čtenáře.
Velké plus vidím ve vývoji postav. Protože vykreslit postavu v rámci jejího dospívání a stárnutí není snadná věc a paní Mornštajnová si s tím poradila profesionálně.
Je pravda, že je to má první kniha od autorky a určitě ne poslední. Jedním slovem mě nadchla. Ta její ryzost, nenucenost, upřímnost písemného projevu. Vykreslení doby jaká byla. Problémů, které jsou proti těm dnešním nepředstavitelné. Skvělý počin.
Mornštajnovou respektuji, zejména tedy po přečtení Hany, což je podle mého názoru jedna z nejlepších knih milénia. Slepá mapa...inu, není to špatné, ale častokrát jsem se během čtení nudila. Příběh měl být vyhrocený a tragický, ale byl spíše rozvleklý a akce tam taky moc nebylo. Suma sumárum - tohle je autorčin průměr, opravdu dobrých bylo posledních 10 stran a já jakožto čtenářka děj knihy brzy zapomenu.
První kniha, kterou jsem přečetla od této autorky. Popravdě jsem čekala asi trochu víc, vzhledem k tomu, jak je autorka všude vychvalovaná. Zajímavý vícegenerační koncept knihy mě sice celkem bavil, období, ve kterém se děj odehrával, mě zajímá, ale děj jako takový byl, nemůžu říct špatný, ale asi jsem čekala, že mě to chytne víc. V knize se vyskytovala spousta postav a místy jsem se mezi všemi jmény trochu ztrácela. Na druhou stranu se ale kniha četla dobře a na konci jsem byla hodně zvědavá, jak to dopadne. Takže za mě nakonec mírný nadprůměr.
Slepá mapa je vícegenerační román, který se odehrává v pohnutých letech naší minulosti. Osobně mám pro tento druh příběhů trochu slabost. V tomto směru Slepá mapa splnila mé očekávání a pocitově se mi líbila více, než jiné romány od této autorky.
Dlouho jsem přemýšlel co mi tato kniha dala, protože její "poselství" není vůbec jednoduché. Stejně tak postavy nejsou černobílé. Za sebe bych asi řekl, že mne nejvíce překvapil vývoj hlavních i vedlejších postav. Znovu jsem si uvědomil, jak je někdy obtížné zachovat si odstup a umět rozlišit, na které straně se nachází světlo. V tom jsou postavy Aleny Morjnštajnové zajímavé, protože ukazují, jak je snadné sejít z cesty.
Za mne je Slepá mapa velmi zdařilá kniha. Dávám čtyři hvězdy a těším se na další příběh od této autorky.
Tento typ literatury většinou nečtu, ale od autorky už jsem přečetla Hanu, Tiché roky a Hotýlek. Pohodové čtení. Ale tohle bylo něco jiného. Přišlo mi to, jako kdybych četla Třeštíkovou, dobře se to čte, jednoduchý styl, ale o čem to vlastně je?
Postavy knihy: Anna, Alžběta, Anežka (mimo jiných)….a pak také autorka knihy Alena, která tak výborně píše, že by se z fleku mohla v knize stát vnučkou Anežky… ;) nechápete že? Já nyní po dočtení knihy už ano… paní Mornštajnová umí tak výborně barvitě psát, že vykouzlí z ….bič….když už si myslíte, že se ztrácíte ve slepé mapě vtáhne Vás jedním slovem či větou zpět….je to tak úplně obyčejné, až je to neobyčejné….často mě rozčilovala přemíra detailů ale kupodivu jsem nebyla schopna je vynechávat…na knihu se musíte soustředit ale zároveň Vás pohltí…takové nevinné nic na jehož konci mnou projel takový mráz a pocit radosti…V knize nehledejte napětí, je to souhrn více příběhů, které na sebe ale navazují….každá postava něco skrývá a něco muže naučit, když to chceme vnímat….životy lidí let minulých byly prosté a kruté..to jen my žijeme v době, jež nám nabízí vše..ti lidé ty možnosti neměli žádné a brali život jak leží a běží…tedy proto je třeba tu knížku dočíst a pochopit pointu.
Tak tohle je opravdu velmi slabý kus. Sága rodiny o několika generacích je velmi popisná, povrchní, nezajímavá, taková lepší slohová práce. Z tvorby paní Mornštajnové jsem četla Hanu, kterou hodnotím jako nejlepší, a pak Tiché roky, což bylo takové nemastné neslané, rozplizlé, fakticky bez konce. Nechci nijak hanit její tvorbu, věnuje tomu jistě značné úsilí, něco do sebe její knihy určitě mají, ale přeci jen si myslím, že jako spisovatelka je poněkud přeceňovaná.
kam na to ta paní chodí? vždyť kromě hodně komerčně vyladěného Hotýlku se člověk nestačí divit, co se kolem něj děje. je dobré, že máme tak dobře rozběhnutou autorku.
Ten způsob psaní, ten divný sloh z dob dávno minulých, to není nic pro mě. Chápu, je to prvotina, ale v té knize nebyla ani jedna jediná emoce a pokud ano, asi mne míjela.
Historické události byly zasazené do spousty nepřehledných postav a životních příběhů, které se staly nejednomu z nás.
Ano, patřím do kategorie rebelantů...
Další kniha na kterou od této autorky nezapomenu.Kniha Hana byla nádherná a tady to platí rovněž.Pribeh žen tří generací, smutný přesto nádherně napsaný.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny rodu
Skrýt reklamy
Po skvělé Haně jsem čekal něco stejně dokonalého, ale Slepá mapa patří do oblasti červené knihovny. Autorka posouvá po mapě kartičky se jmény postav, a každá skončí dříve nebo později v chlívečku Svatba nebo Krematorium. Je to čtivé, ale příšerně smutné a depresivní. Prožil jsem v reálném socíku dětství a mládí, a nebylo všechno špatné, mám na ty časy spoustu veselých vzpomínek. Naštěstí román končí optimisticky, což je samozřejmě pro červenou knihovnu standard.