Souostroví Gulag
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/337470/bmid_souostrovi-gulag-cU8-337470.jpg
5
283
283
Souostroví Gulag série
>
Největším památníkem hrůz a represí Sovětského svazu, kde každý občan mohl být prakticky z libovolných důvodů buďto zastřelen nebo poslán k práci na Sibiř do nehostinných podmínek. Nechť je vyslyšen alespoň malý zlomek ze všech těch výkřiků a vzlyků. Souostroví Gulag je totiž složeno nejen ze zkušeností samotného Solženicyna, nýbrž i mnoha těch, které potkal stejný osud. Některé příběhy vynesl v paměti, jiné mu byly poslány v dopisech. Většina však upadla v zapomnění. Jedná se o třísvazkové, samizdatové, exilové vydání z Curychu, roku 1974.... celý text
Literatura světová Historie Historické romány
Vydáno: 1974 , Konfrontace (Curych)Originální název:
Архипелаг ГУЛАГ (Archipelag Gulag), 1973
více info...
Přidat komentář
Zhruba do poloviny mě to celkem bavilo, pak už mi přišlo že to je pořád na jedno brdo a začal jsem stránky jen prolétávat. Myslím že si dám teď chvilku pokoj od takové hutné literatury.
Tak jsem se tím prokousal a jediný co můžu říct.................. je to prostě kuuuurva dlouhý.
V době vydaní to asi musela být třaskavá pecka, ale dneska, kdy už to působí trošku vyčichle.
I když pohled do široké ruské duše to teda je to jo......
Rok a něco. Tuto. Knihu. Jsem. Četl. Rok a něco. Mezi tím jsem stihl strávit tak 200 hodin na záchodě, přečíst 62 knih, zplodit jedno dítě a sníst omylem rozinku.
Souostroví jsem měl na stejné imaginární poličce spolu s Kouzelným vrchem, Donem Quijotem a podobnýma knihama, který mají víc stránek než já vlasů na hlavě v pětadvaceti. A to je hodně!
A jaký to teda bylo? Bylo to dlouhý. Prozřetelně jsem si ale hned zpočátku řekl, že si budu průběžně dělat zápisky, abych si pamatoval o co tam teda všechno šlo. Tady prezentuji své zápisky:
“Za 10 okurek 5 let dětem.”
Bohužel víc toho nemám. Nicméně jsem teď o dost moudřejší v pochopení ruské kultury a v pochopení proč to tam teď vypadá, jak to tam vypadá. Tábory nebyly samozřejmě vůbec cool a nedalo se tam moc chillovat a kalit.
Já mám hrůzy v knihách rád. Taky mám rád pizzu. No a tady jsem si připadal jako kdybych jedl 10ti metrovou pizzu. To se toho pak člověk přejí. Za mne 7/10, protože Solženicin je mistr literární odbočky a tak se čtenář doví opravdu všechno co kdy někdo řekl někomu, kdo znal někoho, kdo znal Solženicina. Trošku jako když mi něco vypráví moje babička.
Depresivní, poučná a velice dlouhá (87 hodin ve formě audioknihy) výpověď a hrůzách režimu v SSSR. Knihu bych dal jako povinnou četbu každému obhájci komunistického či socialistické zřízení. Je neskutečné kam, do jakých absurdností a krutostí, může vláda nezvdělané lůzy zajít.
Čtvrt století jsem měl knihu doma a odhodlával jsem se do ní pustit. Zbytečně, četla se mi sama. Napadají mě k ní zejména slova jiného autora: " ...a neuvěřitelné se stalo skutkem." Měl jsem za to, že největší zlo uplynulého století bylo v německých koncentračních táborech, ale tam alespoň vězni tušili proč jsou likvidováni. V Sovětském svazu se jen plnil plán.
Audio načteno dobře, komentář ještě upraven.
Autor psal tuhle knihu údajně deset let. Dobře, za tu dobu si mohl sepsat koncept, podle něhož to mohl napsat srozumitelněji (vida, v doslovu sám přiznává, že si je jakési rozmělněnosti vlivem času a problémů při psaní vědom).
Nemám totiž díky tomu z knihy pocit plynutí času, a to má v názvu letopočet, což výrazně kazí nejen dojem z celého tohoto oceňovaného, přeceňovaného, nedoceňovaného díla (souhlasím se vším), ale způsobuje to, že text s obsahem, který tak působit nemá, působí místy až nudně.
Je mi to líto, ale jo, těžko jde ovšem o obsahovou chybu. Obsah totiž chybu nemá.
Autor se bohužel místy rozvláčně vykecává a všechna fakta, která by třeba chtěl uvést, se v tom ztratí. Stejně jako oběti lidí, kteří prostě neměli šanci podobnou knihu napsat, protože umřeli. A že jich bylo. Popisované podmínky by vězňům mohli závidět snad i vězni Druhé války. Nesmyslné tresty za nic a promarněné životy vám můžou připomenout naše vězení v padesátých letech. Můžete si říkat, že u nás to tak dramatické nebylo? A kdo to posoudí?
Ačkoli dokážu ocenit sílu touhy o přežití v nepřirozených podmínkách za stupidního režimu, Souostroví na mě působí rozmělněně, přestože určitě obsahuje obsáhlé informace o dění v Rusku ze všech stran a stává se tak jedinečným svědectvím.
"Klasici" pro mě mnohdy nejsou zárukou kvality a ani tady výjimečnost autora necítím. Měla jsem bohužel místy pocit, jako by čtenář měl jen přijmout to, co nabízí a dál neuvažovat. Možná věc hrdosti národa, dojem pod tíhou utrpení, kdy autor lidem vzkazuje, že nemíní víc vysvětlovat, protože my si knihu čteme v teple a bezpečí, zatímco on tohle v životě pocítil minimálně? Možná.
Místy mi vadily i takové jakési hanlivé narážky na podobná díla jiných autorů. Nebyla jsem si jista, na kolik všichni ti literáti psali pod vlivem toho, co zažili, nebo spíš pod nátlakem, protože nechtěli prudit "vládu."
Kde jsem to už slyšela?
Uf to byla kláda... téměř 2200 stránek na čtečce. Musím se přiznat, že některé pasáže jsem přeskakoval, ale jiné jsem hltal očima. O existenci těchto táborů jsem věděl, ale rozsah a délka jejich trvání mě překvapila. Doporučuji přečíst.
Některé pasáže se četly obtížněji, ale u jiných jsem se nedokázal odtrhnout. O existenci tohoto, jsem věděl, ale rozsah jsem si nedokázal uvědomit, dokud jsem si nepřečetl tuto trilogii.
Tak toto som nedokázala dočítať. Písané pútavo, čítalo sa ľahko, ale ten obsah - na to ja nemám žalúdok. Každopádne je dobre, že takéto svedectvo existuje, ale nerobilo mi to dobre.
Je to hrůza, co se v totalitním režimu dělo. Jak v masách probudil ty nejhorší lidské vlastnosti. Kéž by se to už nikdy neopakovalo...
Rozečetl jsem to třikrát a pokaždé skončil před půlkou prvního dílu. Solženicyn své stěžejní dílo pojal ve velkém stylu. Na stovkách stran líčí osudy tisíců lidí a složitou mašinérii státního pronásledování, politických procesů a poprav. Po přečtení jedné stránky jsem však zapomněl co bylo na předchozí, protože záplava faktů nemá žádnou strukturu. Souostroví Gulag uznávám jako neocenitelnou výpověď očitého svědka. Sedmdesátá léta jsou ovšem dávno pryč a od té doby vyšlo dost skvělých knih o Sovětském systému táborů. Možná nedosahují této komplexity, zato jsou mnohem čtivější. Pokud nutně chcete přečíst něco od Solženicyna, zkuste Jeden den Ivana Děnisoviče.
Knižní dokument. Drsná to kniha. Zvlášť, když si uvědomíte, že jsou to fakta, nikoli fikce.
Rozhodně výmluvná kniha o dané době a chodu věcí. Ale i trochu zklamání, dle pověsti jsem čekala mnohem víc.
Komentár k všetkým trom zväzkom:
Ako výpoveď o skutočnom živote v sovietských GULAGoch za plný počet.
Lenže Solženicyn to poňal ako kroniku politickej genocídy na miliónoch obyvateľstva a preto predkladá prípad za prípadom, rok za rokom, a tak cez veľkú časť diela sa ťažko prehrýza.
Rozoberá detailne všetky aspekty fungovania procesu odsudzovania obyvateľstva a života v táboroch cez mnohé príklady, ale tým slovanským bohatým vykresľovaním po čase nudí. Kniha je tak najsilnejšia v častiach, ked sa venuje konkrétnym ľudským osudom (hlavne tie úteky a vzbury!) a vyvažuje tak stovky strán suchého motania sa vo faktoch.
Najlepšie dopadol v tomto smere tretí diel.
Preto sumárne za štyri hviezdy vzhľadom na spomenuté nedostatky.
Tuto knížku by si měl přečíst každý, kdo pochybuje o historii co se učil ve škole. Je to sice dlouhý příběh, ale i tak je pořád krátký.
Rozhodně tuto knížku založím do své knihovny.
Štítky knihy
totalitní stát gulagy vraždy násilí Sovětský svaz masové vraždy, sériové vraždy totalitní režimy zločiny komunismu komunistický režim represálie, represe
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
"Ruská pera píšou jen s velikým rozmachem" aneb "Když přicházíš, nebuď smutný, když odcházíš, moc se neraduj". Měla jsem v plánu mu vyčíst mírné opakování, ale jelikož mě v závěru prosil o odpuštění, tak mu to nevyčítám. Stejně, jedenáct let seděl a jedenáct let o tom psal knihu, kdo jsem já, abych mu cokoliv vyčítala, god damn it.