Súostrovie Gulag

29.10.2024

Každý organ bez cviku odumiera.
Modliť môžeš sa slobodne, ale nech ťa počuje iba boh.

04.06.2024

Úpící pomník nebývalého rozsahu a hloubky sovětských represí a vězeňského života.
Solženicyn sepisoval dílo deset let a komplexně v něm vylíčil cestu od zatčení přes vyšetřování, vazbu, transport, tábor a vyhnanství. Pozastavuje se nad množstvím jevů s těmito obdobími a situacemi spjatými:
- Zatčení, moment odvedení
- Zákonodárství s jeho absurditou a pokrytectvím
- Udavačství
- Rozjímá nad vězeňským životem, bídou, útlakem i snášením onoho útlaku
- Mučení
- Přežívání a morálka v daných podmínkách
- Pravověrní (uvěznění zapřísáhlí komunisté)
- Etnografie muklů
- Mezipohlavní vztahy v táborech, sex a těhotenství
- Hladovky, útěky a vzpoury
- Propouštění, proces osvobození

Solža samozřejmě nepojednává jen o své zkušenosti, nýbrž všechny tyto části doplňuje popisem osudů a zkušeností dalších vězňů/muklů, které během dekád vyslechnul či vypátral v archivech.

Souostroví Gulag je zkrátka dílo, které by měl každý přelouskat, aby si věci náležitě zarámoval.
Osobně se mi protiví takové ty zhýčkané zápaďačky, které se brání všemu negativnímu, protože je to nepříjemné a věnují přehnanou pozornost různým zkrášlovacím a kosmetickým prostředkům. Aby si ale přečetli Souostroví Gulag, to ne... Sic mě otravuje jejich naivita, tak je nepovažuji za toliko problematické jako ty hysterické omezence, kteří ve své zpovykanosti nazývají režimy západních zemí "novou totalitou" (Babiš) nebo "demokratickým fašismem" (dezolát v komentech na FB), protože nemůžou zcela beztrestně projevovat svou zhovadilost. Taková individua poznamenávají, že "Orwell se v hrobě obrací", když zjistí, že nemohou beztrestně podporovat třeba Wágnerovce během současné války na Ukrajině (k Ukrajině se autor taky vyjádří).
Tohle nesoudné rámování a zcestné užívání pojmů považuji za nechutné a opovrženíhodné, protože to znehodnocuje vážnost toho, co se dělo ve 20. století (nejen) v SSSR.
Ovšem žě i demokratický režim v sobě nese jistou míru autoritářství, protože každý režim má nějaké vynucovací prostředky k tomu, aby udržel svůj řád. Ta svoboda se relativně bezpečně realizovat v demokratických společenstvích není zadarmo - žádá si nějakou míru zodpovědnosti. Zpovykané lůze by každopádně prospělo, kdyby nazřeli, jak ta skutečná totalita vypadá.

Už jenom ten začátek množstvím výpovědí vpravdě ukazuje, co to ty velké čistky let 30. vlastně byly. Přijde mi, že v sovětském vyvraždování se hodně projevoval onen ruský cynismus a neúcta k lidskému životu. Nejen, že museli být popravování ti, kteří se režimu nehodili, nýbrž byli popravováni i mnozí ti, pro něž ani sama Čeka nenacházela hned dobrého důvodu (nechala je ale napsat nějakou stať na nějaké téma s tím, že ono už se tam něco najde). Šlo o to, vykázat činnost. Paranoidní Stalin by asi neuvěřil, že se někde nedějí spiknutí, takže byli odsuzováni lidi třeba jen pro to, aby se naplnily tabulky, aby tajní prokázali svou oddanost a píli... Šlo o vykonstruované monstrprocesy, při nichž byla přiznání vynucena nejrůznějším mučením.
Celé je to tak absurdní, ale Solženicyn to sepsal s takovou smířlivou tíží a fundovaností, že na čtenáře dýchá spíše tragika z toho, kolik dobrých lidí ten cynický ruský totalitní režim pozřel. Kolik potenciálu byla zardoušeno.

Napadalo mě také, že v těch Gulazích musela být docela zajímavá skladba lidí. Kriminálníci a političtí. Zločinci a inteligence.
Autor četněkrát sděluje, že bažil po tom se každého na vše vyptat. I proto je jeho dílo tak jímavé.

Přesto jsem byl ale i několikrát pobaven, protože Solženicyn píše, jakoby se s tím životem mukla zcela sžil a dokonce si ho i oblíbil. V jeden moment se Solža třeba rozplývá nad oslovem "ostrok".
Dokáže však vystihnout absurditu, která má i humorný rozměr.
Jindy mě pobaví, jak autor vyjádřil myšlenku nebo jakými slovy vylíčil situaci.

Myslím, že my tady v Evropě máme tu představu, že zlo je symbolizováno německým nacismem a ztělesňováno Hitlerem, ale nyní se mi potvrzuje, že bolševický socialismus je ještě zhoubnější. Ponechme teď stranou, že zlo a dobro jsou do značné míry konstrukty, které používáme dost relativně - ovšem pokud za zlé lze něco označit, tak zhoubné režimy, které favorizují zabedněné omezence, demagogy a šíří nespravedlnost, lži i neštěstí kamkoliv jim je dovoleno vkročit.
Otázka, který z těchto dvou režimů byl horší, je lehce pofidérní. Můžeme říci, že oba režimy byly stejně zlé, protože byly utvářeny stejnými znaky zpátečnictví a útlaku... Jen tyto parametry byly trochu jinak zacílené a měly trochu jinou výkonnost. Němci jsou pracovití, takže když se pustili do vyvražďování, tak byli dost efektivní, ale tisíciletá Třetí říše trvala jen 12 let, tak v celkových počtech zůstává pozadu. Sovětský socialismus/komunismus trval skoro 70 let, než se vyčerpal a zhroutil.
Ovšem zdá se mi, že nacistické Německo mělo aspoň nějaký "pozitivní" program (jakkoliv byl zcestný); čistota rasy, jistá podoba Evropy... Sovětský socialismus (symbolizovaný hlavně Stalinem, ve funkci 1922-1952) se sice zaštiťoval komunistickou utopií, ale reálně šlo jen o to, aby se Bolševici dostali se k moci, okradli ostatní a sloužili jen vlastním mrzkým zájmům. V praxi byl nově nastolený režim protkán oním slavným ruským cynismem a nihilismem.
- Ten můžeme pozorovat i dnes, když jsou Rusáci vtaženi do agresivní války na Ukrajině, do Putinových imperiálních choutek a namísto toho, aby vzdorovali, tak se podřídí, ochotně umíraj a tvrdí, že nakonec vyhrajou, protože "nás je mnoho". Vzhledem k tomu, že Rusku se furt sere do díry v zemi, nic moc dobrého je tam nečeká a Západu jsou pro smích, tak jisté potěšení lze alespoň načerpat ze škodolibé činnosti. Spokojenost je relativní. Je to otázka zarámování; Než aby Rus bojoval za ušlechtilejší podobu vlastní země, tak bude radši škodit ostatním. Pokud se budou mít všichni na hovno jako on, tak on se bude mít lépe, ačkoliv si sám nijak nepolepší.

02.01.2024

Ta kniha je fakt nekonečná.

18.09.2023

Unikátne dielo, slovami neoceniteľné, písané štýlom akým dnes už málokto publikuje... bez ohľadu na tieto superlatívy však musím priznať že z môjho pohľadu trochu nevyvážené z jedného osobného dôvodu - niektoré pasáže som doslova zhltol, niektoré ma doslova uspávali. Aj napriek tomu sú Solženicinove knihy nabité nielen faktami, informáciami a dejom, no rešpekt si zasluhuje postoj, odvaha, vynaliezavosť a úsilie autora pri ich písaní v dobe a podmienkach v ktorých vznikali. Pokus o umeleckú štúdiu, ktorý podľa mňa predčil pôvodný zámer autora.

22.07.2023

Jako vše, co jsem od Solženicyna četl, opět se jedná o unikátní dílo, a v tomto případě i značně objemné. Není snadné se jím prokousat od začátku do konce. Nejedná se o poutavý napínavý román, ale o obsáhlé a otřesné svědectví o tom, co zažívali političtí vězni v první půlce trvání Sovětského svazu. Politickým vězněm se v té době mohl stát prakticky kdokoliv, kdo se nějak znelíbil anebo jen čirou náhodou. Takových nešťastníků bylo obrovské množství a jejich osudů je kniha plná od začátku do konce. Tím se Souostroví Gulag zároveň stává jakousi velice poučnou kronikou toho, jak se v Sovětském svazu zabydlelo zlo. Kdyby nám tak tato knížka pomohla ono zlo rozeznávat! Na to ale není jednoduchý recept. Tohle zlo totiž přichází k lidem pokaždé s jinou maskou a podává nám ruku navlečenou v jiných rukavicích. Proto je nesnadné jej rozpoznat a nezadat si s ním.

V Souostroví Gulag najde čtenář i řadu historických údajů a souvislostí, hlavně z období 2. světové války, které nejsou běžně známé. Jsou tu i cenná moudra takřka filosofické povahy. Několik z nich jsem si během čtení knihy vypsal a chtěl je dát do svého hodnocení. Když jsem ale četl předchozí komentáře, zjistil jsem, že čtenáře Thorira zaujaly téměř ty samé pasáže jako mě. Proto doplním pouze jeden citát:

"Moc je jed, to je známo po tisíciletí. Kéž by nikdy nikdo nezískal materální moc nad jinými! Ale pro člověka, jenž věří, že nad námi všemi je něco vyššího, a jenž proto zná své meze, není moc ještě zdaleka zhoubná. Pro lidi bez této víry je však moc něco jako smrtelný jed. Pro ně není před touto nákazou záchrany."

09.05.2023

Solženicyn sepsal patrně nejpodrobnější kroniku sovětských pracovních táborů. Právě komplexnost knihy, v tomto vydání čítající přes 1 600 stran, je největší předností i slabinou zároveň - místy se jedná o velmi složité čtení, kdy je třeba se prokousat zdlouhavým popisem procesů a v mnohém opakujcících se příběhů jednotlivých vězňů či skupin. Člověk při pročítání cítí beznaděj, ale vzhledem ke koncentraci teroru postupně otupuje. Přesto je význam knihy nedocenitelný a v mnohém stále aktuální.
Je nepochopitelné, že někdo může obhajovat režim, který ve společnosti vypěstoval v lepším případě naprostou lhostejnost k osudu druhých, v tom horším udavačství a touhu parazitovat na jejich utrpení s mottem: "Dnes zemři ty a já až zítra."
Autor se přitom neutápí v sebelítosti z prožitých příkoří (občas dokonce přiznává, že jiní na tom byli hůř), ale s bolestivou ironií poukazuje na obludnou absurdnost sovětského "práva". Protože i když se člověk dostal do spárů ministerstva vnitra náhodou, kvůli pomstě nebo třeba proto, že úřady zrovna potřebovaly naplnit kvóty zadržených, byl ztracen: "Přijmeme-li za své stanovisko pracovníků justice, musíme se zeptat: proč má mít vlastně soud dvě možnosti, když při všeobecných volbách je také možnost volit jen jednoho kandidáta? Vždyť osvobozující rozsudek je i ekonomický nesmysl! To totiž znamená, že informátoři, výkonné orgány, vyšetřovatelé, prokuratura, vězeňská stráž i ozbrojený doprovod ti všichni pracovali nadarmo!"
Snad se dočkáme dne, kdy i Rusové projdou očistným procesem a většinově si uvědomí, že Stalin byl podobným, ne-li větším zločincem než Hitler, jehož porážku každoročně tak velkolepě oslavují...

11.02.2023

Jak hodnotit tak významné a komplexní dílo jako je Souostroví Gulag? To není obyčejná kniha, to je kronika politiky státního násilí uplatňované na celých národech. Tisíce událostí, svědectví, jmen, po kterých by neštěkl pes, nebýt autora. Těžké čtení!

Zkusím příměr k Pánovi prstenu. Josif Visarionovič Sauron, nekromant, černokněžník, temný pán Sovětského Mordoru. Devět prstenů pro nazgúly si rozdělí třeba Ježov, Jagoda, Berija, Molotov, Kirov, Kaganovič, Vorošilov, Jurovskij, Blochin.
K tomu tisíce skřetů v uniformách NKVD. A ukrajinský hladomor, solověcké schodiště, bělomořsko-baltský kanál, práce v lese při 50 pod nulou, miliony obětí. A jediný Pytlík Solženicyn, který nic nenese, nenapravuje, jen poslouchá a zapisuje.
Člověk by řekl, že se národ poučí, ale v současném novém Mordoru vzpomínají na ten starý s láskou a sentimentem jako na dobu slávy a prosperity! Vězte, že ten režim byl a je zlý, nevěřme mu ani slovo, braňme se mu zuby, nehty!

09.01.2023

„Kdyby to bylo tak jednoduché! – že kdesi jsou lidé s černou duší, kteří ve zlém úmyslu páchají černé skutky, a že je třeba je jen rozeznat od ostatních a zničit. Avšak čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce …?“

Je to dva roky, co jsem tento monumentální a legendární epos přečetl a dodnes mnou rezonuje jako málo co. A počítám, že rezonovat bude silně i nadále. Je to drsné svědectví hrůzného režimu, kdy lidskost a lidství bylo zničeno a zašlapáno do bláta a krve a humanismus spláchnut do kanálu, do žumpy spolu se svobodou a pravdou. Je to hluboká a rozsáhlá sonda do duší a myslí lidí žijících v nevyzpytatelné tyranii a v absolutním teroru a ukazuje zrůdnost komunismu a kolektivismu v plné nahotě.

Autor postupně ve třech knihách ukazuje absurdní nelidskost sovětského systému, dokazuje, že tento plesnivý a hnijící stát od začátku potřeboval miliony a miliony otroků, aby mohl, ve své izolované zaslepenosti, „dohnat a předehnat“ kapitalistický svět. Z této potřeby se zrodil strašlivý systém feudálních pracovních táborů – GULAG – a tento pomocí masového teroru mučivým způsobem zničil a zahubil nepřeberné množství lidí. Systém, který obětoval a zabil tím nejkrutějším způsobem miliony a miliony na oltáři nesmyslné ideologie.

Text je nesmírně působivý a rozebírá sovětský komunistický systém do posledního detailu, do poslední částečky. Popisuje systém absurdního trestního práva, zatčení, vyšetřování, obvinění, transporty, pobyty v táboře, úmornou, vysilující a zničující práci, udávání, monstrprocesy, komunismus – rakovinu společnosti, rozpad vazeb a atomizaci ruského obyvatelstva, ideologický jazyk, postupnou metaforickou hnilobu lidí, jejich myslí a duší - nelze se divit, že Rusko je dnes tam, kde je, po desítkách a desítkách let téhle hrůzy.

Často jsem četl bez dechu, ruce sevřené v pěst nad absolutní nespravedlností. A často jsem se ptal sám sebe, zda bych to utrpení vydržel? Nevím a jsem rád, že si na to nemusím odpovídat. Ne, nečte se to snadno, text je obtížný, někdy sarkastický, často smutný a absurdní. Čtenář žasne a autor stále a znovu a znovu ukazuje nové a hlubší lidské dno. Přesto, nebo právě proto, doporučuji každému. Jako varování před podobnými excesy a tendencemi do budoucna – neboť mladí svazáci, v různých podobách, opět vystrkují růžky, jako memento lidského selhání, memento nesmírné zloby, krutosti, nenávisti a dogmatismu, a jako vzpomínku na ty miliony obětí. Važme si možnosti žít ve společnosti, kde svoboda a pravda jsou stále ještě považovány za jedny z těch nejvyšších ctností. Epos je jasnou obranou proti tyranii. Proti tyranii, která nikdy nespí.

„Ideologie! To dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni a bolševici v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení.“

01.01.2023

Drsné, ale velmi poučné dílo.

07.11.2022

Ruce líbat Alexandu Solženicynovi za toto dílo. Ne, že by se jednalo o literární lahůdku, ale ten obsah by nikdy neměl zapadnout v zapomění a musí být pro nás navždy varováním. Temná bolševická síť se v rámci posilování vlastní moci v Rusku dopustila masivní genocidy na vlasním národě ! Popraveno bylo více než milion ( ! ) lidí, gulagy prošlo dalších 10 milionů. To je holý fakt. Historici naznačují, že skutečná čísla mohou být ještě větší. Smyšlené procesy, mučení, hromadné vraždění, otrokářské praktiky v lágrech. Taková byla realita rudé vlajky. Alarmující je, že mnoho Rusů dnes nevnímá toto období svých dějin negativně a Sovětský Svaz je pro ně stále něco Velkého. Proboha, milión popravených za nic... Jaký argument ještě předložit. Jen hlupáci se nepoučí z historie.

Tuto knihu určitě doporučuji, a to zejména těm, kteří dnes na Václaváku volají po starých časech a po sblížení s autokratickým Ruskem.

(SPOILER) Citace: "Téměř vždy je nemožné správně zhodnotit události v době, kdy je prožíváme, pochopit jejich význam a pravděpodobný následek."

Autor zažil tvrdé podmínky pracovního tábora . Popisoval jaké podmínky vytváří člověk pro druhého. Nastavoval kritické zrcadlo neduhům společnosti, ale nepochopen a zbaven občanství r. 1974.

/ Stejně pokračoval i v Americe, kde upozorňoval na komerci, která vede společnost na šikmou plochu a sune k mravnímu dnu, opět nepochopen, proto se vrací r. 1994 zpět do vlasti, zemřel v Moskvě r. 2008./

Co mne zaujalo, krom mnohého jiného, jak silná osobnost zůstává přes útrapy člověkem, nepodléhá ani osudu ani sebelítosti, ale raději pozornost věnuje svému cíli. Plánuje den co den, jak přežít do příštího dne. Soustředit se na to, co mohl. Odměnit se každou hodinu, za odvahu žit a neztratit naději, že dosáhne svého cíle. To není málo. Krajíc chleba, příděl na den, rozdělil na sousta a každou hodinu se slavnostně odměnil za odvahu přečkat nesnáze, soustem. To bylo nejvíce, čím mohl posílit svou lidskou důstojnost, nepodlehnout morálně, nenechat se zlomit.
Obdivuji jeho odhodlání vrátit se do vlasti, většina emigrantů , takovou odvahu nenalezla. Mravnost a láska jsou spojené nádoby, jedno podporuje - spíše umocňuje druhé. Oceňuji, že věřil, že přes bezpočetné chyby, kterých se neustále dopouštíme, dobro převládne a opět si najdeme společnou cestu, proto ukazoval na chyby, kterých se máme zbavit, jen k tomuto rozhodnutí musíme dozrát, a počkat a správnou chvíli, každé zrání má svůj čas.
Alexandr - veliký nebyl placen nějakým sdružením, jehož zájmy by prosazoval.

O autorovi jsem věděla, ale netroufla jsem si komentovat, ale protože čest se nedá nakupovat v marketu, tak jsem se osmělila připomenout vyšší princip.
Zbrojení není ochrana lidskosti, obyčejné životy deformuje, ničí vztahy.
Solženicyna doporučuji.

30.08.2022

Kdo nepřečetl, jako by ani nebyl...
Asi tak by se dal shrnout velmi silný dojem, který ve mně kniha zanechala. Je to pořád dokola stejné, kdo hledá argumenty proti současné dezinformační mašinérii, tak zde jsou. Alespoň co se Ruska a Ukrajiny týká. Dozvíte se mnoho o Banderovcích, vztahu Ruska a Rusů k Ukrajině a Ukrajincům. A zjistíte, jak si z nás někteří dělají vyloženě pr*e*. Snad vám kniha rozšíří obzory. A komu ani toto veledílo nepomůže, je ztracen.

Super, super, super. Více cením rozebírání důvodů v druhé a třetí části. První je spíše výčet krutostí, bez kterého by ale další části neměly smysl. Jsem rád, že jsem si našel čas a dočetl až do konce. Doporučuji co nejširšímu okruhu čtenářů. Říká se, že s historií bychom se měli seznamovat, abychom ji nemuseli znovu prožít. Po přečtení si začnete všímat drobných paralel současnosti s dílem. Nechci malovat čerta na zeď, ale je třeba být obezřetní.

Tohlé je nejchudší kniha, kterou jsem četl.

22.01.2021

Hltal jsem každé slovo, všechny díly, včetně poznámek pod čarou. Fantastické dílo.

Chápu, že vypsat všechny útrapy, ponížení, nespravedlnost, nelidskost, za všechny oběti stalinského režimu i poststalinské vlády Sovětů nelze stroze, ale číst toto dílo je kontraproduktivní. Všechen žal, utrpení, nespravedlnost v takovém množství člověka otupuje. Přesto jsem ráda, že jsem mohla poslouchat audioverzi a získat tak představu o režimu, který není omluvitelný, křivdy spáchal nenapravitelné a obětem ponechal pouze možnost odpustit. Obdobně jako Fašismus.

06.07.2020

Ano, šokující, mrazivé, alarmující.....ale nezáživné.
Ta kniha se mi v podstatě nelíbila.

04.06.2020

Nemôžem povedať, že sa mi Súostrovie páči. Ani že ho mám rád. Nebola by to pravda.
Pravda je však v tejto knihe, mrazivá a krutá, o červenom pekle, a tom, že na ceste do raja neexistujú skratky. Dielo je naozaj objemné, a naviac veľmi hutné, občas je človeku pri čítaní ťažko z toho, čo dokáže urobiť človek človeku.
Jedinou výčitkou je dĺžka knihy. V skrátenej podobe by som odporučil ako povinné čítanie. Tak ako by mala byť povinná návšteva Auschwitzu, či čítanie knihy "Utiekol som z Osvienčimu".

04.05.2020

Knihu jsem si přečetl až mnoho let poté, co zdobila mou knihovnu. A asi je to dobře. Možná bych ji dřív neuměl plně docenit. Všichni známe z různých vyprávění hrůzy života v koncentračních táborech (ač si je zdaleka neumíme představit), po dočtení této knihy si ale pokládám otázku... kde se vlastně děly větší zrůdnosti? Bylo to ve jménu státu. Velkého Rudého Bratra. O to víc to možná děsí.